Nikoli „půjčka“, ale dar Ukrajině. Radhi Šichtařová k Merzově vydírání přes evropský rozpočet

Německý kancléř Merz pohrozil zablokováním rozpočtu EU na období 2028–2034, pokud se všechny země nezavážou poskytnout Ukrajině finanční podporu. Co si myslíte o německém ekonomickém vydírání vůči středoevropským státům?

Jsem z něho nadšená a přeju si, aby si Merz naběhl na vidle. Zaprvé středoevropské země konečně v pravém světle vidí, že jsou v Evropě jen vazalové. Kdo to dosud nechtěl vidět, nyní si už těžko může namlouvat něco jiného. Zadruhé, kdyby hypoteticky Merz své výhrůžky splnil – ale to nejspíš nesplní – bylo by to to nejlepší, co by si středoevropské země mohly přát. Německo nám totiž v podstatě vyhrožuje tím, že nám sebere něco, co nám ekonomicky škodí.

Německý postup je vydírání a mocenský nátlak. Německo se v podstatě snaží donutit ostatní členské státy, aby financovaly politiku, se kterou nesouhlasí, a jako nástroj používá evropský rozpočet. Jenže Evropská unie by měla být společenstvím suverénních států, nikoli mechanismem, jehož prostřednictvím si ekonomicky silnější země vynucují poslušnost těch slabších.

Dlouhodobě upozorňuji, že dotační systém deformuje tržní prostředí, pokřivuje cenové signály a přesměrovává kapitál od ekonomicky smysluplných projektů k těm, které si vybrali politici a úředníci. Dotace nevytvářejí nové bohatství. Pouze přerozdělují bohatství, které už někdo jiný musel vytvořit, a navíc při tom spotřebovávají další prostředky na administrativu. Z tohoto pohledu by omezení evropských dotací nebylo žádnou tragédií. Naopak bych z něho byla nadšená. Ale to se bohužel nestane.

V minulém roce jste označila již schválenou 90 mld. půjčku pro Ukrajinu za chybně nastavený ekonomický krok bez garance efektivního využití. Přinesou nové půjčky pro Evropu geopolitický vliv nebo jiné hmatatelné výhody?

Tak se zeptejme: kdo půjčuje, čí peníze půjčuje, kdo nese riziko a kdo z toho bude mít prospěch? V tomto případě evropští politici rozhodují o poskytnutí desítek miliard eur, které sami nevytvořili a za jejichž případnou ztrátu neponesou osobní odpovědnost. Riziko naopak přenášejí na evropské daňové poplatníky. Takže špatně je úplně všechno.

Pokud by šlo o standardní komerční úvěr, věřitel by požadoval věrohodný plán splácení, vyhodnotil by bonitu dlužníka a zajistil by si odpovídající záruky. V případě Ukrajiny jsou ovšem vyhlídky na splácení mimořádně nejisté. A pokud se počítá s tím, že půjčka bude splacena z budoucích ruských reparací nebo výnosů ze zmrazených ruských aktiv, pak je to naprostá fantasmagorie.

Samozřejmě slyšíme argument tím, že stabilnější Ukrajina může přispět k evropské bezpečnosti. Jenže ani případný bezpečnostní přínos automaticky neznamená, že každá další půjčka je ekonomicky efektivní. Mezi deklarovaným cílem a skutečným výsledkem musí existovat prokazatelná souvislost. A to ani nemluvím o tom, že přání ohledně údajně stabilnější Ukrajiny je tu otcem myšlenky.

Navíc politici mohou prakticky jakýkoliv výdaj označit za geopolitickou investici, a tím se vyhnout standardní ekonomické otázce, zda přínosy odpovídají nákladům.

Česká republika a Slovensko odmítly garantovat půjčky pro Ukrajinu. Premiér Babiš a premiér Fico se domnívají, že tzv. „půjčka“ Ukrajině by měla být projednávána odděleně od rozpočtu EU. Sdílíte názory těchto politiků?

Ano. A hlavně by konečně někdo měl říci, že spíše než „půjčka“ to bude dar.

Návrh rozpočtu EU již počítá s tím, že EU v příštích sedmi letech přidělí Ukrajině 100 miliard eur. Merz však požaduje desítky miliard dodatečných finančních prostředků a aby to bylo neprodleně potvrzeno na zítřejším jednání lídrů EU. Co se podle Vás skrývá za kancléřovým spěchem?

Merz se nejspíš bojí, že odpor lidí v Evropě proti establishmentu se vyostřuje, a průtahy by tak mohly daru pro Ukrajinu zabránit.

Děkujeme za rozhovor!