Zítra se v Praze účastníte pochodu za reformu veřejnoprávních médií. Proč podle Vás nastal čas pro změny v provozu a financování ČT a ČRo?
Veřejnoprávní média se neustále zaštiťují svou nezávislostí, objektivitou a veřejnou službou. Jenže já se ptám, kde je ta objektivita? Kde je skutečná názorová pluralita? A kdo jim dal právo rozhodovat, který názor je ten jediný správný?
Podle mého názoru se z veřejnoprávnosti stala pohodlná zástěrka pro prosazování jednoho, údajně „správného“ narativu. Lidé s odlišnými názory nedostávají prostor. A pokud je někdo veřejně dehonestován, měl by přece dostat stejnou příležitost se vyjádřit a obhájit. Ne aby o něm ostatní mluvili, soudili ho a nálepkovali, zatímco on sám nemá možnost reagovat.
Veřejnoprávní média nemají určovat, co si lidé mají myslet. Mají jim poskytovat informace, různé pohledy a prostor pro vlastní úsudek.
A pak je tu další věc, která mě osobně pobuřuje. Vymáhání koncesionářských poplatků. Dlužné poplatky se vymáhají neustále, a to soudní cestou a prostřednictvím exekucí. K původně malým částkám přibývají úroky, náklady soudního řízení a exekuce. Z několika stokorun tak může vzniknout dluh, který člověka ve složité životní situaci dostane do existenčních problémů.
Tohle má být veřejná služba? Instituce, která neustále hovoří o solidaritě, demokracii a lidských právech, ale zároveň je připravena tvrdě vymáhat i relativně malé dluhy?
Kde je lidskost? Kde je přiměřenost? A kde je zájem o člověka, který se mohl dostat do finančních potíží? Mně to čím dál více přesvědčuje o tom, že v tomto systému jsou peníze důležitější než lidé.
Veřejnoprávnost není právo na peníze občanů bez odpovědnosti vůči nim. A veřejná služba, která dokáže člověka kvůli dluhu dostat do existenčních problémů, by se měla vážně zamyslet nad tím, komu vlastně slouží.
Čas na skutečnou reformu už dávno nastal. Nemluvím o umlčování novinářů ani o politickém ovládnutí médií. Mluvím o skutečné nestrannosti, názorové pluralitě, odpovědném hospodaření, a především o respektu vůči lidem. Protože veřejná služba má sloužit lidem. Ne lidé veřejné službě.
Proč podle Vás téma financování veřejnoprávních médií vyvolalo ostrou reakci opozičních stran a masové protesty?
Mám stále silnější dojem, že některým opozičním stranám je v podstatě jedno, kolik peněz budou veřejnoprávní média občany stát. Jejich skutečná obava podle mě spočívá v něčem jiném. Že by mohly ztratit dosavadní mediální výhodu a že by konečně dostali odpovídající prostor také lidé s jinými názory.
Protože běžnému divákovi podle mého názoru nemohlo uniknout, jak výrazně působilo zpravodajství České televize ve prospěch asociální vlády Petra Fialy. A dnes? Dnes na mě působí výrazně pro-opozičně, tedy opět ve prospěch asociálů pětidemolice. Tohle má být ona vyváženost, nezávislost a objektivita, o které nás veřejnoprávní média neustále přesvědčují?
A pak je tu otázka peněz. Česká televize i Český rozhlas hospodaří s miliardami korun, které pocházejí především z povinných poplatků. Občané mají platit, ale když se začne mluvit o důsledné kontrole hospodaření, najednou slyšíme o ohrožení demokracie a svobody médií. Od kdy je kontrola veřejných peněz útokem na demokracii?
Proč by Nejvyšší kontrolní úřad neměl mít možnost důsledně kontrolovat hospodaření těchto institucí? Proč by občané neměli vědět, za co se utrácejí jejich peníze, jaké se uzavírají smlouvy a jak vysoké odměny dostává vedení? A čeho se vlastně odpůrci důsledné kontroly tak obávají? Že by se ukázaly nehospodárné výdaje? Že by se musely veřejně vysvětlovat některé nadstandardní odměny? Nebo že by se přišlo na praktiky, které dosud zůstávaly mimo dostatečnou veřejnou kontrolu?
Připadá mi absurdní, když se někdo dokáže rozhořčovat nad kontrolou miliardových rozpočtů, zatímco obyčejný člověk musí vysvětlovat každou korunu a při nesplnění svých povinností čelí tvrdým následkům.
Nezávislost veřejnoprávních médií nesmí znamenat jejich nedotknutelnost. A kontrola hospodaření rozhodně není cenzura. Nikdo rozumný přece nechce, aby média ovládala vláda. Ale stejně tak by je neměla fakticky ovládat ani opozice, ani úzký okruh lidí, kteří si zvykli na výsadní postavení.
Veřejnoprávní média mají sloužit všem občanům. Ne politickým stranám, ne vybraným názorovým skupinám a už vůbec ne sama sobě. Jestliže se někdo bojí transparentnosti a skutečné názorové plurality, pak bych se především ptala, co vlastně pod pojmem demokracie rozumí.
Podle dostupných informací nyní vláda počítá s možností, že by místo příspěvku ze státního rozpočtu byla média placena podílem z vybraných daní podle stanoveného koeficientu. Částku, kterou média dostanou, by politici nemuseli každoročně schvalovat, zároveň by se průběžně valorizovala. Co si o této variantě myslíte? Je to ústupek vůči protestujícím?
Já osobně bych navrhovala, aby financování České televize a Českého rozhlasu bylo dobrovolné. Ať každý občan sám rozhodne, jestli chce tato média podporovat a kolik je ochoten za jejich služby zaplatit.
Proč mají lidé povinně platit za něco, co nesledují, nevyužívají a mnohdy ani nechtějí? A právě tady by se ukázalo, nakolik jsou všechna ta hlasitá prohlášení o podpoře veřejnoprávních médií skutečně upřímná. Docela by mě zajímalo, kolik z těch nejhlasitějších obhájců současného systému by dobrovolně sáhlo do vlastní peněženky. Osobně bych se vůbec nedivila, kdyby drtivá většina neposlala ani korunu.
Je totiž velmi jednoduché hlasitě požadovat zachování systému, když jeho financování zajišťuje zákonná povinnost všech poplatníků. Ať tedy lidé sami ukážou, jak moc za Českou televizí a Českým rozhlasem skutečně stojí. Ne transparenty, ne hesly na demonstracích, ale dobrovolným rozhodnutím přispět. Takový model by dal těmto institucím okamžitou a velmi konkrétní zpětnou vazbu o tom, kolik občanů je ochotno jejich činnost finančně podporovat.
Jsem přesvědčena, že veřejná služba by měla důvěru občanů získávat svou kvalitou, nikoliv se spoléhat pouze na jejich zákonnou povinnost platit.
Proto navrhuji jednoduchou věc. Kdo chce Českou televizi podporovat, ať ji podporuje. Kdo ji nechce sledovat ani financovat, ať k tomu není nucen. A pak uvidíme, kolik těch hlasitých zastánců veřejnoprávnosti skutečně zůstane, až bude záležet na jejich vlastních penězích.
Velká demonstrace pořádaná spolkem Milion chvilek pro demokracii se očekává 15. listopadu na pražské Letné. Před ní, na den 10. listopadu, si naplánovali protest na podporu veřejnoprávních médií studenti pražských univerzit a vysokých škol. Jde skutečně o „ochranu nezávislosti médií“, nebo o něco jiného?
Každý má právo demonstrovat. Ale nikdo nemá právo vydávat svůj politický názor za jediný správný a schovávat politickou agitaci za vzdělávání mladých lidí.
Velmi mě zaráží přístup některých škol a univerzit. Masarykova univerzita v Brně například oznámila omlouvání absence studentům, kteří se účastní demonstrací. Od kdy mají vzdělávací instituce takto vstupovat do politicky citlivých sporů? Budou stejně vstřícné i ke studentům, kteří půjdou demonstrovat proti povinným koncesionářským poplatkům? Nebo se tolerance vztahuje pouze na politicky přijatelné názory?
A pak je tu působení politicky angažovaných neziskových organizací ve školách.
Podle mého názoru politická agitace do škol nepatří. A je úplně jedno, zda ji provozuje nezisková organizace, politik, nebo kdokoliv jiný. Školy mají děti a mladé lidi vzdělávat, učit je samostatně přemýšlet, ověřovat informace a vytvářet si vlastní úsudek. Nemají z nich vychovávat budoucí podporovatele konkrétních politických hnutí nebo názorových proudů.
Když vidím, jak se politická témata dostávají do škol a jak snadno může být občanská angažovanost zaměňována za podporu jediné strany sporu, považuji to za vážný varovný signál. Škola není náborová kancelář politických aktivistů. Student není nástroj politické kampaně. A vzdělávání nesmí být záminkou k ideologickému působení.
Proto bych požadovala jasná a přísná pravidla. Politická agitace by měla být ve školách nepřípustná bez ohledu na to, kdo ji organizuje. Stejná pravidla musí platit pro politické neziskovky, poslance, ministry i opoziční politiky. Odmítám představu, že se mladým lidem bude předkládat jeden správný názor a následně se jejich účast na demonstracích bude automaticky vydávat za důkaz, že celá mladá generace stojí za konkrétním politickým požadavkem.
Skutečným výsledkem vzdělávání má být člověk, který dokáže manipulaci rozpoznat. Ne člověk, který pouze opakuje hesla, jež mu někdo předložil. A pokud se nám tento rozdíl začne vytrácet, pak máme ve školství mnohem vážnější problém než jednu omluvenou absenci. Děti a studenti mají dostávat vzdělání, nikoliv politickou instruktáž. A školy mají sloužit vzdělávání, ne politickým zájmům.
Nevidíte v situaci kolem protestů proti zrušení poplatků paralelu s děním v listopadu 1989?
Považuji za neuvěřitelně laciné, když se každý současný politický spor automaticky přirovnává k listopadu 1989. A dovolím si připomenout ještě jednu věc. S odstupem více než třiceti let máme právo klást také nepříjemné otázky o tom, co se tehdy odehrávalo v zákulisí, kdo měl na události vliv a kdo dokázal následných změn využít ve svůj prospěch. Bylo by naivní domnívat se, že v tak zásadním historickém okamžiku neexistovaly mocenské zájmy, politické kalkulace nebo pokusy ovlivňovat veřejné mínění.
A právě proto je důležité rozpoznávat manipulativní techniky i dnes. Využívání emocí, psychologického nátlaku, strachu, mediálních obrazů a davové atmosféry může být velmi účinným nástrojem politického boje.
Když dnes sleduji některá vystoupení Grolicha, Rakušana, Havla a dalších politiků, mám pocit, že se politická diskuse někdy mění v soutěž ega, popularity a dobře nacvičených scének.
Jako by několik tanečků, videí a mediálních estrád mělo nahradit skutečné argumenty a práci pro občany. Jenže lidé nejsou hloupí. Dokážou rozlišovat mezi politickým divadlem a skutečnými výsledky.
Politika není taneční parket a občané nejsou publikum, které má povinnost každému vystoupení zatleskat. A zde vidím jeden nebezpečný vzorec, který se v dějinách opakuje. Moc přitahuje také lidi s přehnaným egem, obrovskou touhou po uznání a potřebou ovládat druhé. Pokud se politika stane prostředkem osobního uspokojení místo služby veřejnosti, začíná skutečný problém.
Staré přísloví říká, že pýcha předchází pád. A každý politik, který ztratí kontakt s realitou a začne občany považovat za snadno manipulovatelný dav, by si je měl připomínat.
Odkaz listopadu 1989 by neměl sloužit jako marketingový nástroj současných politických sporů.
Lidé v roce 1989 nebojovali za to, aby jeden správný názor nahradil jiný správný názor. Bojovali za svobodu myslet, mluvit a rozhodovat se sami. Demokracie není ohrožena tím, že někdo kritizuje Českou televizi, Český rozhlas. Demokracie začíná být ohrožena ve chvíli, kdy se z kritiky stane něco nepřípustného a z nesouhlasu důvod k veřejnému nálepkování. Svoboda slova, která platí jen pro ty, s nimiž souhlasíme, totiž není svobodou slova. Je to jen privilegium vyvolených.
Zítra tam budu! Protože svoboda není výsadou vyvolených, demokracie není divadlo a pravdu si nikdo nesmí přivlastnit!
Děkujeme za rozhovor!