Kotrba: Evropští vojáci v Grónsku? Když je tam Trump nechá týden, tak tam zmrznou jako u Stalingradu

Republikánský kongresman Randy Fine začátkem týdne předložil návrh zákona o „anexi a poskytnutí statusu státu“ Grónsku ze strany USA. Co si myslíte o plánech Trumpa na dobytí Grónska?

Trumpovi se nedivím, chtějí-li si USA zachovat pozici supervelmoci.

Grónsko vzhledem ke své poloze mělo vždy strategický význam pro bezpečnost západního světa. Ze dvou důvodů. Jednak lze z jeho severního a severovýchodního pobřeží monitorovat pohyb těžkých raket odpalovaných ze sil v Rusku na cíle v USA, sonary pak pohyb lodí a ponorek v Severním ledovém oceánu, jednak z jihovýchodního pobřeží lze radary a sonary monitorovat pohyb letounů, lodí a ponorek na linii mezery „GIUK“ – mezi Grónskem, Islandem a Británií. To byl neuralgický bod válečných scénářů už od padesátých let, kdy se nepočítalo s mezikontinentálními raketami, ale svazem ruských dálkových bombardérů.

Současný vývoj mezikontinentálních raket a hypersonických kluzáků zkrátil reakční dobu ohrožení severu USA z ruské pevniny přes nejkratší trasu – severní pól či zpoza ledu na neúnosně krátkou dobu.

Celou studenou válku bylo „přijatelnou“ reakční dobou pro reakci na útok těžkých mezikontinentálních balistických raket, odpalovaných ze sil, 25-30 minut. Z toho se okolo 20-25 minut jedná o střední fázi letu (midcourse) – suborbitální vesmírný let s apogeem přibližně 1200 km a rychlostí rakety až 30 000 km/h. Vzhledem k matematicky vyjádřitelné balistické dráze lze po detekci a výpočtu dráhy odstartovat antiraketu letící k předpokládanému místu střetu. Pokud se to povede před rozpadem rakety na jednotlivá návratová tělesa či před oddělením hlavic, lze cíl sestřelit. Znovuvstoupení do atmosféry (reentry) – začíná ve výšce 100 km a trvá asi 2 minuty. Při něm už jednotlivá návratová tělesa či hlavice vstupují do hustších vrstev atmosféry a dopadají v oblaku plazmy na cíl rychlostí okolo 14 000 km/h. Jejich záchyt je už prakticky nemožný. Stejně tak jako Orešnik. Navíc raketa nese i množství klamných cílů a dalších elektronických protiopatření. Rozeznat na radaru pravou hlavici od „nafukovací“ je problém, protože mimo atmosféru letí obě stejnou rychlostí. Další komplikací pokroku v raketové technice je „pseudobalistické“ manévrování, při kterém se pomocí plynových bočních trysek odchyluje raketa, návratové těleso či sama hlavice od balistické dráhy. Ta pak nemá tvar matematicky definovatelné křivky, ale libovolně deformovaného kužele, samotná dráha bojového tělesa je naprosto nepredikovatelná, i když si těleso povědomí o své poloze, trajektorii a zaměření cíle uchovává. Postřelování takto manévrujícího tělesa je nemožné. To byl jeden z důvodů nesmyslnosti stavby radaru v Brdech.

Rusko přišlo s inovativním konceptem odpalovacích kontejnerů na mobilních platformách a s pevným palivem uvnitř raket, které přípravu startu zkrátily z hodin na minuty. Autorem tehdy převratného designu byl Alexandr Nadiradze. První byla mezikontinentální RT -21 Temp 2S, následovaly RT-2PM Topol, RT-2PM2 Topol-M, RS-24 Jars… Poslední verzí je právě Orešnik, jehož samostatně manévrovatelná návratová tělesa jsou wolframové tyče útočící pouhou kinetickou energií namísto jaderných hlavic. Ale s obdobným ničícím účinkem, ovšem bez radioaktivního spadu a tlakové vlny.

Situaci evropského válčiště hrozily komplikovat rakety středního a krátkého doletu s jadernými hlavicemi, jejichž doba letu je daleko kratší a reakční čas nestačil k detekci dráhy, záchytu ani zničení. To byla hrozba, které čelilo Československo v sedmdesátých letech s raketami Pershing I a Pershing II, rozmístěnými 37 km od západních hranic v SRN. Rusko nasadilo rakety středního doletu RSD-10 Pioněr se třemi MIRV o síle 5–50 kt a v Československu RT -21 Temp 2S. Jejich rozšíření ve výzbroji nakonec zabránila smlouva známá jako INF (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty), podepsaná v roce 1987 Ronaldem Reaganem a Michailem Gorbačovem, která zakazovala a vedla k likvidaci jaderných zbraní s doletem 500-5000 km. USA i Rusko ovšem tuto smlouvu vypověděly v roce 2019. Od té doby je možné cokoliv. Například proplutí tiché, nikým nedetekované ponorky podél severozápadního pobřeží Grónska k severnímu souostroví Kanady, eliminace jednoho z automatických bezobslužných radarů včasné výstrahy a následné odpálení salvy raket Bulava s jadernými hlavicemi přes Kanadu do USA.

Radary včasné výstrahy (Distant Early Warning Line), které sloužily v Kanadě od Grónska po Aljašku po celou studenou válku, jsou dnes většinou bezobslužné, technicky zaostalé a většině skončila loni životnost. Čtyři stanice byly kdysi postaveny jako prodloužení linky DEW přes grónský ledový příkrov a osazeny radary dlouhého dosahu AN/FPS-30. Od roku 1988 byla většina původních stanic DEW deaktivována, zcela byla zlikvidována sekundární linie Mid-Canada a terciární linie Pinetree. Dnes funkčních 15 radarů dlouhého dosahu AN/FPS-117 a 39 krátkého dosahu AN/FPS-124 na linii 4 800 km dlouhé není schopno detekovat nízko letící rakety s plochou dráhou letu, drony ani hypersonické atmosférické kluzáky (jako je ruský Avantgard). Mezeru mezi Davisovým a Dánským průlivem nehlídá nikdo. Mezeru GIUK hlídá pouze americká základna na Islandu. Východ Spojených států a okolí Velkých jezer je tak zcela nechráněné. Kanadu to netrápí. Grónsko, resp. Dánsko, také ne. A NATO už třicet let s Ruskem v Arktidě odmítá počítat jako s protivníkem, přestože jeho investice do militarizace Arktidy jsou padesátkrát větší než USA či celého NATO. USA dnes disponují pouze jedním „arktickým“ ledoborcem ve funkčním stavu… USCGC Polar Star dokáže plout ledem pouze 1,8 metru silným. Přistání v Thule je však možné pouze asi 70 dní v roce. Zbytek času je Melvilleův záliv zcela zamrzlý. Rusko má flotilu dieselových i jaderných ledoborců k proplouvání souvislým ledem o tloušťce 3,5-4,7 m. V Grónsku mají USA pouze leteckou základnu Thule / Pituffik s radarem včasného varování Raytheon AN/FPS-120 s dosahem 4000 km.

Takže… Trumpovi se nedivím. Od Pentagonu bylo krajně nezodpovědné usnout po rozpadu SSSR na vavřínech a nechat systém obrany USA takto zkorodovat. Dnes je jedinou cestou zásadní modernizace Severního systému včasného varování po celé trase, obnovení grónské části DEW linie, její obohacení o radarovou a sonarovou ochranu GIUK až po Špicberky a Británii, doplněnou o robotické ponorky Boeing XLUUV ORCA, schopné protivníka nejen detekovat, ale i torpédovat. Na severu Grónska na poloostrově princezny Ingeborg je nutné obsadit a zásadně rozšířit základnu Nord, kde je dnes pouze pět dobrovolníků a psí spřežení Sírius. Vše je nutné dovybavit vrstveným PVO proti všem typům hrozeb. Stejně tak je třeba postupovat na „norských“ Špicberkách, i když představují demilitarizovanou zónu. Je zde radar EISCAT a SvalSat, nezbytné pro sledování satelitů jiných objektů v horních vrstvách atmosféry. Rusko i Čína mají o „vědecké“ projekty na Špicberkách dlouhodobý zájem a věřte, že nejen vědecký. Washington má alespoň zájem budovat základnu na norském ostrově Jan Mayen.

Podrobnou čtyřdílnou analýzu vojenského i ekonomického využití Arktidy USA, NATO i Ruskem jsem psal v roce 2025 a vycházela na pokračování v armádním technickém magazínu ATM.

Německo a Spojené království zvažují vyslání svých vojáků do Grónska. Agentura Bloomberg zjistila, že Londýn a Berlín zkoumají možnost zvýšení své vojenské přítomnosti na ostrově. Uvádí se, že Evropa má v úmyslu ukázat americkému prezidentovi, že to myslí vážně se zajištěním bezpečnosti Grónska a Arktidy. Jak tento záměr vnímáte? Zastraší to Trumpa?

Tyto výroky jsou spojeny s operační naivitou. Když je tam Trump nechá týden, tak tam zmrznou jak u Stalingradu a bude konečně jasno o německé i britské schopnosti a odolnosti. Nedávno bylo cvičení „Arctic Light 2025“ u pobřeží Grónska k obraně proti potenciální ruské či čínské aktivitě a cvičení Arctic Forge 25 ve Finsku a Norsku. Zjistilo se, že NATO není vybaveno pro činnost za tamních podmínek. Vozidla, drony, komunikační prostředky a navigační systémy neodolaly testům extrémního chladu. I skandinávské země jsou v Arktidě občasnými hosty, zatímco Rusko v ní trvale žije a libuje si.

Co by taková skupina mohla postavit proti Američanům?

Další psí spřežení Sirius?

Domnívám se, ale je to pouze můj osobní názor, že jediný způsob je přestat s rivalitou a soupeřením. Začít pragmaticky kooperovat. Vyhrožovat Rusku za polárním kruhem je směšné. Hrát si na studenou válku je ještě směšnější. USA, Kanada i země NATO postrádají komplexní znalost prostředí, jeho fyzikálních limitů. Nemají technologické zázemí a nemají ani dlouhodobé provozní zkušenosti. Na Aljašce i podmínky v letních měsících představují výzvu pro kolová vozidla kvůli tání v tundře. To vše nelze nahradit napsáním úhledné arktické strategie armády ani jednorázovou investicí. I když Trump se snažil vyburcovat všechny kolem sebe, Pentagon zejména. Vznikl tak alespoň dokument s názvem „Znovuzískání arktické dominance americké armády“…, letecká základna Eielson byla modernizována pro optimalizaci provozu za extrémně nízkých teplot; Fort Greely, Fort Wainwright a Elmendorf-Richardson jsou v procesu rozšiřování (cílem je zvýšit počet vojáků nedávno vytvořené 11. arktické výsadkové divize z 12 000 na 20 000); hlubokomořský přístav Nome na Aljašce je ve výstavbě. A letecká základna Thule v Grónsku má být modernizována pro americké strategické bombardéry.

Ale… „západní“ pobřežní infrastruktura v zamrzlé Arktidě v současné době prakticky neexistuje. Sklady arktických pohonných hmot, ubytovací a stravovací kapacity. Přístavy. Arzenály. Kanada dodnes nevybudovala za polárním kruhem cokoliv významného. Spojené státy o polárním životě vážně uvažovaly v padesátých letech, kdy vznikla řada specializovaných vozidel i některé letouny. Plány USA na výstavbu šesti moderních ledoborců (první měl být spuštěn na vodu do roku 2025), nastíněné v roce 2019, byly odloženy na neurčito. Není „arktická“ ocel. Pro ostatní státy je Arktida až příliš nehostinná, než aby do ní investovaly extrémní prostředky. Nemožnost být v Arktidě „doma“, nemluvě o „dominanci“ spočívá především v nedostatku potřebného množství a schopností specializované techniky pro výstavbu a provoz infrastruktury, ale i pro nácvik vojenských misí v extrémních arktických podmínkách, kde omrzliny na odkryté kůži se mohou objevit během pěti až deseti minut. Mráz okolo 50 stupňů mění vlastnosti kovů, plastů, elektrických drátů, paliva a všech ostatních automobilových součástí. Kovy a plasty křehnou, dráty se nechtějí ohýbat a palivové potrubí vozidel zamrzá. Geomagnetické poruchy nabíjejí kovové konstrukce smrtelnými proudy, ruší telekomunikační provoz, ale spolu s mrazem ničí i některou elektroniku. Pro nabytí arktických kompetencí opravdu nestačí jen přivést Švédsko a Finsko do Severoatlantické aliance…

Děkujeme za rozhovor!