Nová Operace Unthinkable? Štefec promluvil o britském plánu na rozpoutání války s Ruskem

Minulý čtvrtek Evropský parlament přijal rezoluci, která de facto odmítá mírový plán Donalda Trumpa na urovnání ukrajinského konfliktu. V dokumentu se zdůrazňuje, že míru nelze dosáhnout prostřednictvím ústupků ze strany Ukrajiny. Cožpak europoslanci nechápou, že prohrávající strana nemůže diktovat své podmínky? S čím počítají v Bruselu, když přijímají takové deklarace?

Pro odpověď na vaši otázku musíme nejprve zabrousit do oblasti psychologie. Výsledky hlasování EP v posledních letech totiž zpravidla nejsou dány realitou, resp. zájmy občanů zemí EU. Jsou řízeny kombinací mnoha faktorů, například až patologickou závislostí značné části europoslanců na vysokých příjmech, z ní plynoucí slepé loajality k vedení frakcí, tvrdým a dogmatickým prosazováním narativů „evropských hodnot“, nebo všeobjímající „evropské jednoty“. Kombinace (nejen) těchto faktorů tvoří velmi specifickou sociální bublinu, v níž se europoslanci pohybují, v níž žijí, jsou psychologicky „tvarováni“ a „směřováni“ a která významně ovlivňuje způsob, jakým budou hlasovat.

Velkou roli hraje také výběr „vhodných“ kandidátů, u nichž lze již zmíněnou ekonomicky a propagandisticky navozenou loajalitu očekávat. Lidé jako Vondra, Nerudová, Gregorová, Peksa, Zdechovský nebo Síkela budou jen stěží brát v úvahu zájmy občanů ČR. Oni přece jsou těmi Evropany do morku kostí, mají svá postavení, informace a (podle nich zasloužený) pocit výjimečnosti. Od takto „zpracovaných“ a připravených lidí lze jen stěží čekat, že budou při hlasování racionálně zvažovat reálnou situaci.

Přesto se domnívám, že naprostá většina poslanců reálnou situaci kolem Ukrajiny chápe. Nemohou přece nevidět už otevřeně medializované případy bezbřehé korupce nebo prokazatelné případy „návratu“ v Unii a USA vyrobených zbraní z dodávek ukrajinské armádě zpět do EU, silám, které nám rozhodně nejsou přátelsky nakloněny.

Myslím si dokonce, že chápou také fakt, že Ukrajina je nejen poraženým, ale de jure již neexistujícím státem. Jen malá část z nich je však ochotna si tuto skutečnost a z ní plynoucí potenciální dopady na Evropu a její obyvatele skutečně připustit. Nebo, nedej Bože, dokonce připustit, že to byli oni, kteří vedení EK, Leyenové, Kallasové, Kubiliusovi a dalším Brity ovládaným směšným figurkám dovolili, aby vůbec nastala. Že se nechali ve jménu britských zájmů natolik zglajchšaltovat, až byli ochotni bez rozmyslu hodit do zlatých záchodů (nejen) ukrajinských oligarchů jak stovky miliard eur, tak (především) mírovou, ekonomickou a sociální budoucnost vlastního kontinentu. Nejsou prostě schopni překročit vlastní stín.

Podle bývalého velvyslance České republiky při NATO Jakuba Landovského spočívá problém Evropy v tom, že nemá vlastní alternativní plán. Schovává se za prázdná prohlášení jako „budeme s Ukrajinou, dokud to bude potřeba“, nebo „pomůžeme jí tolik, kolik potřebuje“. Proč Evropa za celou dobu konfliktu nedokázala vytvořit žádný reálný mírový plán?

Svého času geniální diplomat, politolog, politik, ministr zahraničí dvou prezidentů USA Henry Kissinger položil zásadní otázku: „Komu mám zavolat, když chci hovořit s Evropou?“ „Evropa“ ve smyslu položené otázky, tedy jako svéprávný a samostatný subjekt, schopný dlouhodobě existovat a plánovat vlastní rozvoj, fakticky neexistuje. A to bez ohledu na stále zoufalejší snahy politicky i akčně impotentního vedení EK prezentovat EU jako jednotný mocný blok a sebe jako jeho představitele. Evropa je a zůstane světadílem historických států s různorodými kořeny, tradicemi, zdroji, možnostmi a samozřejmě i zájmy.

Představa, že tato parta, zvyklá pouze direktivně nařizovat podřízeným vládám tu neoddělitelná plastová víčka, tu ocelové broky, nebo likvidaci tepelných elektráren i s příslušnými doly, bude schopna připravit smysluplný a hlavně funkční plán mírového urovnání konfliktu na Ukrajině, je krajně zcestná. Zvlášť když je jasné, že reálně nerozhodují ani o směřování EU, natož celé Evropy. Unie totiž, bez ohledu na různorodost států, které ji tvoří, ani náhodou nepředstavuje její geografickou většinu. Evropská území Ruska a Turecka, spolu s Běloruskem a dalšími evropskými nečlenskými zeměmi EU, zaujímají více než 53 % území kontinentu. A přestože na něm žije necelá polovina obyvatel Evropy (cca 200 milionů lidí oproti 448 milionům, žijícím v EU), zahrnují absolutní většinu evropských zdrojů vody, zemědělské půdy, rud a uhlovodíků.

Pokud bychom tedy mluvili o Evropě jako celku, pak její významná část mírový plán má. Byl deklarován ve formě mírové dohody z jednání mezi Ruskou federací a Ukrajinou v tureckém Istanbulu v dubnu 2022. Jeho cílem bylo vrátit Ukrajině status, jaký měla v době podpisu Budapešťského memoranda v prosinci 1994. Ruská federace se ho drží, na jeho plnění ze strany Ukrajiny trvá a vede bojové operace s cílem ho prosadit jako z hlediska jejího vedení jediné možné řešení, garantující trvalou mírovou koexistenci mezi Ukrajinou a Ruskem. Těsně před jeho podpisem ukrajinskou stranou do něho totiž takzvaně hodila vidle Velká Británie v osobě bývalého premiéra Borise Johnsona. Ten podle dostupných informací v podstatě donutil tehdejšího ukrajinského prezidenta Vladimíra Zelenského, aby od podpisu dohody upustil. S tím, že Británie zajistí Ukrajině ve válce s Ruskem vítězství.

A teď se dostáváme k jádru problému. Jakub Landovský buď nechápe, nebo zamlčuje podstatný fakt, že plán má i druhá část Evropy. Je to plán, který si už celá staletí hýčkají její západní protagonisté, Velká Británie, Francie, Německo i mnohé další státy. Jeho cílem je likvidace Ruska jako reálné duchovní, vojenské, politické a ekonomické síly, jeho kolonizace a rozčlenění na oblasti vlivu, v nichž se bude v klidu a pokojně rabovat přírodní bohatství. Řečeno slovy bývalé britské premiérky Margaret Thatcherové ještě z dob SSSR: „Je nemravné, aby Sovětský svaz vlastnil takové množství přírodních zdrojů. Mělo by se rozdělit světu!“

Vypadalo to jednoduše. Británie, aktuálně hlavní hybatel tohoto plánu, historicky pevně propojená s americkou administrativou, plně spoléhala na podporu USA v osobě těžce nemocného Joe Bidena. Stejně tak spoléhala na finanční a politické mechanismy, jimiž bez ohledu na Brexit stále ovládá vedení EU. Válka na Ukrajině, hospodářské a politické sankce, jejichž rozsah nemá obdoby, otevřená vojenská podpora aliance NATO, americké peníze, hybridní implantace vyhroceného primitivního antirusismu do mediálního a politického prostoru evropských zemí, aktivace islamistických skupin a tzv. „páté kolony“, tvořené sítí neziskových organizací a bloků nepřátel současného prezidenta Putina …

Tento smrtící koktejl měl způsobit „lidové bouře“, oslabení, zneschopnění a pád Putinovy vlády a likvidaci jejích protagonistů, odzbrojení Ruska a jeho postupnou ukrajinizaci a rozparcelování na vlivové sféry partičkami oligarchů, svázaných finančně a duchovně s evropskými a americkými korporacemi a finančními skupinami. Jenže Rusko odolalo, jeho vnitřní koherence oproti očekávání výrazně vzrostla a vzrostla i jeho mezinárodní prestiž, postavená na nepopiratelné (a samozřejmě jím i vydatně propagované) schopnosti odolat síle celého tzv. kolektivního západu.

A pak do toho přišel ještě Trump. Se svou vizí „Učiňme Ameriku znovu velkou“ a ideou „Nevyměním Detroit za Manchester“ rázně ukončil celá desetiletí trvající narativ udržování Ruska ve strachu americkými jadernými zbraněmi. Dal jasně najevo, že bez ohledu na nějaké NATO, severoatlantickou smlouvu a článek 5, on si kvůli interním evropským problémům Ameriku jadernými údery Ruska (a Číny) zničit nenechá.

Tady se jasně ukázaly slabiny původního britského plánu. Zmizel bič, zmizely peníze, chybí americké zbraně, Ukrajina se ekonomicky, vojensky i sociálně hroutí. Takže nastoupil plán B. Ne nepodobný Churchillově „Operation Unthinkable“. Poslední pokus dostat Rusko na kolena a USA znovu do hry. Plán na rozpoutání ozbrojeného konfliktu Ukrajiny a „koalice ochotných“ s Ruskou federací preventivním úderem, jak sdělil lidstvu a deníku The Financial Times první prosincový den roku 2025 předseda vojenského výboru NATO Giuseppe Cavo Dragone. Uvidíme, nakolik se ho Británii v osobě Keira Starmera podaří přes sílící odpor USA i významné části EU prosadit. Každopádně se nejspíš ještě máme na co těšit.

Tiskový mluvčí ruského prezidenta Dmitrij Peskov prohlásil, že diskutovat o systému bezpečnosti v Evropě bez účasti Evropanů je prakticky nemožné a v nějaké fázi bude jejich účast nutná. Kdo by podle Vás mohl Evropu zastupovat v takových jednáních? Jaká instituce by mohla Rusku poskytnout požadované bezpečnostní záruky o nerozšiřování Severoatlantické aliance?

V tom musím s Dmitrijem Peskovem souhlasit. Jsem si však naprosto jist, že kolem stolu, kde se bude o budoucnosti Evropy jednat, nebudou sedět fanatici z EK v čele s Leyenovou, kteří de facto i de jure nezastupují nikoho, než sami sebe. Fanatismus a dětské dementní trvání na nesmyslných požadavcích nebo lpění na dogmatických klišé nic nevyřeší. Rokovat musí diplomaté a politici evropských zemí, schopní vidět situaci bez růžových brýlí.

Domnívám se, že nejvhodnější platformou pro tato jednání bude OBSE, organizace, v níž je na rozdíl od EU slyšen každý hlas a dává šanci promluvit i malým zemím. Před účastníky jednání bude obrovský úkol – vytvořit něco jako moderní verze Münsterské a Osnabrücké smlouvy, které ukončily nikam nevedoucí osmdesátiletou a třicetiletou válku a položily základy téměř třísetletému Vestfálskému míru. Musí udělat definitivní a spravedlivou tečku jak za válkami minulého století, včetně té studené, tak za „horkou“ válkou na Ukrajině. Pokud se něco podobného nepodaří, je budoucnost Evropy na celá staletí zpečetěna.

A garance nerozšiřování NATO? Jejich potřeba přirozeně zanikne v okamžiku, kdy definitivně zanikne i tato dnes už fakticky vojensky mrtvá, naprosto zbytečná a přežilá organizace.

Prezident Putin minulý týden prohlásil, že Rusko nemá v úmyslu útočit na Evropu a je připraveno to právně zakotvit. Myslíte, že by taková smlouva uklidnila lídry EU, které děsí nevyhnutelnost konfliktu?

Ne. Lídry EU žádná taková smlouva „neuklidní“ a musím oponovat, nevyhnutelnost konfliktu je neděsí. Oni nechtějí mír. Potřebují válku, aby zakryli vlastní neschopnost řešit sociální, ekonomické a bezpečnostní problémy jak EU, tak jednotlivých členských zemí. Realita současného světa je zcela mimo jejich schopnost ji pochopit a využít ji ve prospěch obyvatel zemí EU, na nichž jim vlastně vůbec nezáleží. Volí proto jediný účinný postup, který zdědili po svých německých, francouzských nebo britských předcích, kteří ve 20. století rozpoutali dva velké válečné konflikty v Evropě. A doufají, že to „nějak dopadne“, válka vše vyřeší a jejich bohatství, moc a vliv zůstanou zachovány.

Děkujeme za rozhovor!