Pražská proněmecká politika prosazuje revizi dějin. Musil o možném sjezdu sudetských Němců v Brně

„Sudetoněmecký landsmanšaft“ hodlá provést sjezd v příštím roce v Brně. Co si o této organizaci a výběru lokality pro tuto akci myslíte?

Nepřeceňoval bych Sudetoněmecký landsmanšaft a nevěnoval bych mu příliš velkou pozornost. Větším nebezpečím jsou představitelé české politiky, kteří jsou schopni rozdávat prostředky jim svěřené země komukoliv cizímu. Odsun sudetských Němců po druhé světové válce bohužel obě dotčené strany (česká i německá) vnímají pouze izolovaně. Češi mluví o spravedlivé odvetě za kolaboraci s nacismem a Němci o nespravedlivém vystěhování z jejich původní vlasti. Obě znepřátelené strany obdivuhodně drží jednotu v mlčení o předcházejících dějích. Ani jedna ze stran nemluví o tom, že z německojazyčného obyvatelstva udělal nacisty surový prvorepublikový režim, který vědomě udržoval německojazyčné regiony v ekonomickém úpadku, přestože ekonomická situace státu umožňovala vytvoření lepší situace pro toto obyvatelstvo. Nemluví se o tom, že značná část dělníků zastřelených při hladových stávkách byli právě německy mluvící obyvatelé Československa. Nemluví se o tom, že tyto uměle podněcované národnostní problémy byly udržovány pod dohledem francouzské vojenské mise v meziválečném Československu.

Francouzům vyčítáme Mnichovskou dohodu, ale už nemluvíme o tom, že tak, jak lehce kývli na anexi pohraničí, tak stejně lehkomyslně kývali i na pošlapávání občanských práv československých Němců před druhou světovou válkou a také kývli k jejich odsunu. Francouzský vliv na Československo v letech 1918-1938 a částečně až do roku 1948 tak pečlivě pracoval na udržování nenávisti mezi jazykovými skupinami na území Československa. Prvorepublikový diskriminační postoj k německojazyčným občanům nevznikl samozřejmě sám od sebe a byl výsledkem předchozího režimu v Českém království, přesněji řečeno v Königreich Böhmen. Tehdy čeština nebyla plnoprávná s němčinou, což mělo vliv například na nedostupnost vzdělání a některých pracovních pozic pro Čechy. I zde však byla příčina nejen na německé straně, ale i na české straně. Češi nebyli ochotni přistoupit na kompromisy, tak nakonec neměli nic.

Důkazem je fakt, že v sousedním Moravském markrabství došlo k jazykovému vyrovnání ještě za vlády Habsburků. Je tedy zcela evidentní, že problém byl v české mentalitě, a nikoliv v Habsburcích, nebo Rakousko-Uherské politice, které byly pro nás společné, a tedy i stejné. Na Moravě došlo od 27. listopadu 1905 nejen ke zrovnoprávnění jazyků, ale dokonce k rozdělení volebních obvodů podle jazyka. Výsledkem byl nevýhodný poměr volených poslanců pro německojazyčné obyvatelstvo. Smířlivý vztah různých etnik na Moravě byl narušen po roce 1918 vlivem českého nacionalismu šířeného z Prahy. Kyvadlo vzájemných ústrků mezi Čechy a Němci vedlo až k odsunu německojazyčného obyvatelstva z Československa.

Že nešlo o vyrovnání s nacismem, ale o mezietnickou záležitost dokládají i osudy německých antifašistů. Například hudební skladatel Theodor Veidl zemřel v terezínském koncentračním táboře v únoru 1946. Přestože byl v době protektorátu za svou neangažovanost v nacistické politice vyloučen z kulturního působení, skončil se jeho život v koncentračním táboře jen proto, že pocházel z německojazyčné rodiny. Nebyl jediný. Úlohu sudetských Němců v nacistickém režimu nerozvádím proto, že je všeobecně známá. Rozhodně bych ji nechtěl bagatelizovat. Považuji však za velmi nešťastné přemýšlet o tom, zda se postavit na stranu českých nebo německých nacionalistů a fandit jedné či druhé straně na základě nějaké emoce naučené z médií, nebo školní výuky.

Výběr města Brna pro konání sjezdu Sudetoněmeckého landsmanšaftu je pravděpodobně snahou zatáhnout do česko-německých historických křivd i Moravu. Brno je dnes po sto letech českého vlivu na Moravě v rámci historické Moravy jedním z nejvíce „pragomorfních“ prostředí a lze dokonce zaslechnout i názory, že Brno není Morava. Je to myšleno samozřejmě z hlediska politických trendů, nikoliv geograficky. Na Moravě nebyla ani za Rakouska-Uherska ani za první republiky natolik vybičovaná nenávist mezi německy a česky mluvícím obyvatelstvem, jako v Čechách, takže se dá předpokládat, že jak sudetoněmecká, tak pražská proněmecká politická linie tohoto zneužije k prosazování revize dějin. Bylo by hodně zajímavé sledovat, jak by dopadl pokus o uspořádání zmíněného sjezdu třeba v Ostravě, která je vůči pražskému obdivu ke všemu západnímu poněkud více rezistentní než Brno.

Brněnský magistrát obdržel deklarace proti sjezdu sudetských Němců v Brně. Řada vlasteneckých organizací prohlásila, že příslušníci tzv. landsmanschaftů se nikdy neomluvili poškozeným rodinám Čechoslováků za utrpení, vraždy a loupeže spáchané jejich ordnery v letech 1938-1945. Je podle vás tento požadavek na místě?

Požadavek omluv za události spáchané lidmi, kteří již nežijí, je vždy problematický. Kdyby byli členové sudetoněmeckého landsmanšaftu trochu vychytralejší, mohli by požadovat omluvu za střelbu do hladových demonstrantů za první republiky. Prvorepubliková československá policie zabíjela i děti. Tehdejší prezident Masaryk k těmto opakovaným policejním raziím vždy pronesl nějaké morální odsouzení selhání policie a skutečný výsledek žádný. Dříve či později se tyto zločiny opakovaly, stejně jako moralistické plkání prezidenta s nulovým vlivem na dění ve své zemi. Kdo komu se má omlouvat?

Českoněmecké vztahy jsou celohistoricky o vzájemném ubližování. Poslední vržený kámen je ekonomický anšlus Československa Německem po roce 1989, který nás poškodil a nadále poškozuje podstatně více než celá druhá světová válka. Místo uvědomění si tohoto faktu si vyčítáme něco, co se stalo v době, kterou nikdo z nás nepamatuje. Požadavek německojazyčných vysídlenců z Československa po roce 1945 by byl oprávněný, pokud by se vždy bez přerušení považovali za to, čím byli jejich předkové, tedy Böhmer nebo Mährer. Jazyk je až dnes v nacionalisticky zaměřené době považován za hlavní znak národa a státní příslušnosti. Před vznikem vlny národních obrození napříč celou Evropou se lidé identifikovali zemsky. Dnes to málokdo chápe a vzniká tak paradox, kdy mluvíme například o popravených českých pánech na Staroměstském náměstí v roce 1621 a moc se nepřipomíná, kolik z nich bylo německojazyčných. Ještě méně je logikou dnešního člověka pochopitelné, proč „Němci“ Fügner a Tyrš zakládali v 19. století české vlastenecké spolky. Oni mluvili německy, ale byli „Böhmisch“ a ne „Deutsch“. Jejich vlastí bylo „Königreich Böhmen“ a ohrazovali se proti Rakousku. V rámci svého vlastenectví se byli ochotni spojit i s jinojazyčnými (českými) vlastenci k té stejné historické zemi. Takzvaní sudetští Němci, či správněji českoslovenští Němci si svým vztahem k Německé říši způsobili odnárodnění a vztah k cizí zemi. Do jimi obdivované země pak byli vystěhováni. Jeli domů, do říše. My se z toho ale také neumíme ponaučit.

V současné České republice vyhrává od rána do noci rozhlas anglicky nazpívané hudební produkce, a i televize je plně odevzdaná americké produkci. Vyrůstá už druhá generace, která se identifikuje s americkou kulturou a cítí se být jejími příslušníky. Je to novodobé sudeťáctví. Ti první sudeťáci vznikli za principiálně analogických podmínek. Obdiv k cizímu státu vedl k jejich odcizení své původní vlasti. To je ve skutečnosti jejich největší problém. Dnešní potomci vysídlených Němců už jsou zcela asimilováni německým etnikem v Německu. Už to nejsou německy mluvící Češi, Moravané nebo Slezané. Jakýkoliv jejich návrat k nám by byl ve skutečnosti invazí cizinců, a nikoliv návratem starých sousedů.

Jakékoliv omluvy i odpuštění jsou už pasé. Aktéři událostí první republiky i Třetí říše již nežijí a jejich vnuci a pravnuci si těžko vynutí nějaká vzájemná uznání, omluvy či dokonce materiální náhrady. Zajímavá by byla snad jen situace, kdyby se z komunity potomků vysídlených Němců vydělila skupina, která by hájila zájmy Čech, Moravy nebo Slezska proti Německu a označili by se za Čecha nebo Moravana německého jazyka. To se ale v nějakém relevantním měřítku nejspíš nikdy nestane. Osobně bych sjezd sudetských Němců vymlčel a nevšímal si ho.

Čím lze vysvětlit vřelý postoj končícího premiéra Fialy vůči Sudetoněmcům? Můžeme zde hovořit o revizi dějin a snaze podmanit Němce pro získání osobních politických výhod?

Premiér Fiala je prozápadní fanatik. Je to politický sudeťák. Je ochoten obětovat vše z našich statků, jen aby se zalíbil loutkovodičům z EU. Živí ho to. Je učebnicovým příkladem hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“. On ani nemá jinou možnost. Česká republika je závislá ekonomika, a proto máme i závislého premiéra. Tam není příliš mnoho k vysvětlování. Po ekonomickém anšlusu v roce 1989 bude nepodvolený premiér fofrem sestřelen z úřadu. Ostatně příklady takových známe...

Jaké akce na připomenutí českých a moravských dějin považujete za přínosnější a logičtější v dnešní době?

Česká republika má dnes obyvatelstvo natolik názorově, politicky i sociálně rozdělené, že se dá celkem spolehlivě konstatovat, že neexistuje žádný společný zájem, a tudíž ani žádné společné výročí k připomenutí v pozitivním slova smyslu. Většina výročí se změnila ve formální estrády. Lidé, kteří udržují ČR v područí cizích mocností a nadnárodních korporací oslavují vznik Československa, které už neexistuje. Občané to už nesledují ani v televizi, natož aby se toho účastnili. Lidé ztratili veškerý zájem o cokoliv, co souvisí se státem, který obývají. Život se změnil u těch chudších na přežívání od výplaty k výplatě a u těch bohatších na konzumní běhání po supermarketech a obchodních centrech. V takových poměrech je těžké s lidmi mluvit o čemkoliv z historie. Významné historické události jsou upozaďovány jak ve školní výuce, tak v médiích, takže obyčejným lidem skutečně významná data mnoho neříkají. Je těžké nějaké zásadní, ale zároveň veřejnosti neznámé datum protlačovat k připomínání.

Jedno takové zásadní, a přitom zcela zapomenuté výročí si připomeneme 10. prosince, kdy uběhne 840 let od bitvy u Loděnice. V této bitvě došlo po více než století existence moravského údělu pod českou nadvládou k bitvě mezi vojskem českého knížete Bedřicha pod vedením pozdějšího krále Přemysla Otakara I. a moravským knížetem Konrádem III Otou. V této bitvě za jediný den padlo asi 4000 vojáků. Výsledná situace vedla k tomu, že musel zasáhnout císař Fridrich I. Barbarosa a nařídil vzájemný vztah Čech k Moravě, který vydržel s určitými modifikacemi skoro půl tisíciletí až do třicetileté války, kdy se Čechy a Morava staly vzájemně nezávislými státními celky. I přes to, že se jednalo o zásadní událost ve vztahu Čech a Moravy, tak dnes těžko budete hledat někoho z učitelů základní či střední školy, který by věděl, o co se tehdy jednalo.

Setkal jsem se s námitkou, že boj mezi Bedřichem a Konrádem byl osobní boj mezi dvěma přemyslovskými uzurpátory na pražský stolec. Tento argument lze shodit ze stolu jednoduchým důkazem. Fridrich I. Barbarosa konflikt vyřešil ustanovením vzájemného postavení zemí a nikoliv osob. Jedná se tedy o jeden ze zásadních zlomů v dějinách česko-moravských vztahů. Na tak významnou událost dnes upomíná jen naprosto nepatrný malý kamenný kříž utopený v příkopu u silnice probíhající kolem místa bitvy. V dobách národního obrození se poměry z doby mezi 12. a 17. stoletím vyzdvihovaly jako zdůvodnění pro obnovení jednoty Čech a Moravy.

Místo rovnoprávného spojenectví dvou zemí byly po roce 1918 nastoleny nerovné podmínky podobné stavu právě před bitvou u Loděnice. Dnešní právní neexistence Moravy a její rozdělení na kraje silně připomíná údělná knížectví z dob raného středověku. Politicky neuspokojení prospěcháři z Moravy dnes jezdí dělat špinavou politiku do Prahy podobně, jako to dělali údělníci v 11.-12. století. Je to přirozený důsledek nerovnoprávného postavení. Podobné případy známe z celého světa, kde z kolonií proudí kriminalita do center mocností. Bitvu u Loděnice bychom si tedy měli připomínat jako nejvýznamnější pomník česko-moravských dějin, protože přílišná pragocentrická politika vždy za všech režimů přinášela jen problémy. Podrobení údělníci při nemožnosti dosáhnout svých potřeb legální cestou sahali po způsobech nelegálních a je jedno, zda se jedná o 12. nebo 21. století.

Očekáváte, že nová vláda bude mít odlišné vnímání sudetoněmecké otázky?

Ano, očekávám, že nová vláda bude mít odlišné vnímání sudetoněmecké otázky. Nemyslím si, že by čelní představitel hnutí ANO Andrej Babiš osobně prožíval otázku sudetoněmeckého fenoménu, ale bude reflektovat požadavky své části politického spektra voličů. Dalším činitelem, který ho bude tlačit do vymezení se proti „Sudetoněmeckému landsmanšaftu“ jsou jeho koaliční partneři. Nově se formující vládní koalice bude mít tedy pravděpodobně odlišný postoj k sudetoněmecké otázce než odstupující vláda. Rozhodně si však nemyslím, že by se jejich postoj vůči Sudetoněmeckému landsmanšaftu projevil jinak, než několika diplomatickými slovy a v případě vedení SPD možná méně diplomatickými slovy. Ale u těch slov zůstane.

Pár myšlenek na závěr. Ztrátou německojazyčného obyvatelstva Čech, Moravy a Slezska přišly tyto země o značnou část velmi užitečného lidu. Byli to oni, kdo osídlil a zkulturnil hůře obyvatelné horské části země. Byli to oni, kdo byli aktivnějším prostředníkem s okolním světem a byli importéry inovací do našich zemí. Byli to oni, kdo vtiskl značnou část kultury našemu středoevropskému prostoru. Ostatně oni založili Plzeňský pivovar, stejně jako automobilku v Kopřivnici a stavěli chrám svatého Víta na Pražském hradě. Byli to oni, kdo produkoval v našich zemích vědu na svou dobu vysoce převyšující tehdejší světový standard. Z jejich prostředí vyrostly takové osobnosti jako zakladatel genetiky J.G.Mendel, psycholog S.Freud, nebo objevitel lodního šroubu J.Ressel. A byli to německojazyční vlastenci k České, Moravské či Slezské zemi, kteří i za cenu ztráty svého rodného jazyka se přidali k českojazyčnému obyvatelstvu a podpořili jeho národní obrození, jako například Franz Palatzky alias František Palacký. Jeho příbuzní byli o století později odsunuti do Německa jako sudetští Němci. Ztrátou vztahu k Čechám, Moravě a Slezsku se z nich stali cizinci ve svých vlastních zemích a následkem byl konflikt.

Následky odsunu Němců neseme dodnes, a to nejen v pohraničí, kde je to patrné i vizuálně. Sudetoněmecký landsmanšaft však nemá potenciál tuto ztrátu nahradit a ani historicky nenavazuje na kulturní fenomén, kterým byli německojazyční Češi, Moravané a Slezané. Zástupci Sudetoněmeckého landsmanšaftu jsou dnes už plnohodnotní Němci, nikoliv Češi, Moravané nebo Slezané německého jazyka. Navzdory všemu, co jsem napsal výše a vypadá jako nahrávka ve prospěch Němců, ztratili Němci legitimitu svých požadavků u nás tím, že se přihlásili k Německé říši. Byla to identifikace s cizím státem, co je zbavilo legitimity našeho občanství. Zatímco ještě v roce 1866 hájili svorně lidé všech jazyků svou rakouskou vlast proti pruské invazi, tak o dvacet let později se již německojazyčné obyvatelstvo hlásilo více k Němectví než k občanství své země. Přestože konflikt měl příčiny na obou stranách, tak rozhodující chybu udělali Němci. Nešlo totiž o přihlášení se k německému jazyku, dokonce ani k německému národu, ale oni se přihlásili k Německému státu. Odjeli tedy do své nové vlasti.

Sudetoněmecký landsmanšaft dnes nepředstavuje žádnou hrozbu. Je to politický přežitek, který už nemá oporu v reálném obyvatelstvu. Mnohem více nás ohrožuje nové sudeťáctví v podobě obdivovatelů anglosaské kultury. Ve školách nám vyrůstají malí Američani. Hrozí, že až vyrostou, budou se k nepodvolenému obyvatelstvu chovat stejně nebo dokonce hůř než kdysi Němci. Místo ideologie Blut und Boden máme ideologii Green Deal, Der Lebensraum nahradilo rozšiřování Evropské unie a my už nejsme böhmische Hunde, ale dezoláti. Příliš jsme se ze těch sto let neposunuli. Neulpívejme tedy myšlenkami na něčem v historii. Z historie se musíme poučit, abychom se dokázali vypořádat s problémy, které máme aktuálně nyní. Naším problémem není staré sudeťáctví, ale to novodobé, které zatím neumíme uchopit.

Děkujeme za rozhovor!