Rédová o reakci Rakušana na smrt pozůstalé: Působí alibisticky. Odmítat vinu je projev slabosti

Lenka Šimůnková, matka Elišky, jedné z obětí hromadné střelby, se vzdala pokračování ve svém dvouletém boji za kompletní a otevřené vyšetřování hromadné střelby na Univerzitě Karlově. Jak vnímáte tuto rodinnou tragédii?

Paní Lenka Šimůnková, maminka Elišky – jedné z obětí prosincové střelby, v sobě nesla obrovskou sílu. Nezhroutila se, i když přišla o to nejcennější. Místo toho začala bojovat. Ne za pomstu, ale za pravdu, transparentnost a důstojnost – jak pro svou dceru, tak pro všechny ostatní oběti. A právě to, že byla nakonec donucena tento boj vzdát, svědčí o stavu naší společnosti více než tisíc tiskových konferencí.

Její smrt není jen soukromou bolestí, ale i veřejnou výčitkou. Výčitkou státu, institucím, politikům, médiím i nám všem. Mluvila o věcech, které mnoho lidí nechtělo slyšet.

Upozorňovala na chyby, které mohly stát život její dceru i další mladé lidi. A místo aby našla porozumění, pomoc a respekt, čelila mlčení a možná i zlehčování. To ji nakonec zlomilo.

Tato rodinná tragédie se tím stává součástí širšího selhání – selhání systému i lidskosti. A pokud teď znovu mlčíme, pokud si jen smutně povzdechneme a jdeme dál, pak se proviníme podruhé. Minimálně teď musíme udělat to, co chtěla ona – hledat pravdu. A dožadovat se odpovědnosti těch, kteří selhali.

Jak hodnotíte aktuálně dostupné materiály o tomto vysoce sledovaném případu masové vraždy a zprávu sněmovního výboru o postupu orgánů činných v trestním řízení?

Dostupné materiály o případu působí nekompletně, často nepřesvědčivě a mnohdy až účelově zkresleně. Namísto snahy odpovědět na otázky, které trápí veřejnost i pozůstalé, působí, jako by hlavním cílem bylo ochránit pověst institucí, nikoli dosáhnout pravdy.

Zpráva sněmovního výboru pak ve svém závěru vůbec nezpochybňuje zásadní pochybení, na která opakovaně poukazovali investigativní novináři a rodiny obětí. Místo kritického rozboru a hledání odpovědnosti za zjevná selhání v prevenci, komunikaci a zásahu, jen potvrzuje oficiální linii, která je ale plná mezer a nevysvětlených okolností.

Tady nejde o politiku, tady jde o to, že systém selhal. A místo otevřeného přiznání a reformy se staví obranný val mlčení a formálních závěrů. A to je něco, co je naprosto nepřijatelné – zvlášť když jsou ve hře zmařené lidské životy.

Co je podle Vás důvodem neochoty úřadů sdělit podrobnosti o vyšetřování a své zjištění pozůstalým a veřejnosti?

Podle mého názoru je hlavním důvodem snaha chránit vlastní chyby, odpovědnost a pověst institucí. Ticho a mlžení nejsou náhodné – jsou to vědomé kroky, které mají zabránit tomu, aby se na povrch dostaly skutečnosti, které by mohly vést k rezignacím, trestnímu stíhání nebo zásadní kritice bezpečnostního aparátu a vedení státu.

Úřady se pravděpodobně bojí ztráty důvěry veřejnosti, paradoxně však tímto přístupem důvěru ztrácejí ještě daleko více. Mlčení vůči pozůstalým je navíc hluboce neetické a neomluvitelné. Rodiny, které ztratily své děti, mají plné právo znát pravdu – ne polopravdy, zamlžené odpovědi nebo úřední mlčení.

Zamlčování podrobností zároveň ukazuje, že systém není připraven přijmout vlastní zodpovědnost. Místo transparentnosti jsme svědky krizové PR komunikace, která má primárně ochránit ty nahoře, nikoli přinést spravedlnost těm dole.

Ministr vnitra Rakušan označil vraha za hlavního viníka této tragédie a pokusy obvinit úřady z nečinnosti a zatajování údajů – za „falešné“. Co si myslíte o reakci politika na obvinění z osobní odpovědnosti za smrt paní Šimůnkové?

Tato reakce ministra Rakušana působí nejen necitlivě, ale i alibisticky. Samozřejmě, že hlavním viníkem tragédie je pachatel. O tom není sporu. Ale tvrdit, že jakákoli diskuse o odpovědnosti státu, úřadů nebo systému je „falešná“, znamená popřít realitu, ignorovat oprávněné otázky veřejnosti a zcela minout podstatu problému.

Paní Lenka Šimůnková nevedla hon na viníky – snažila se porozumět, hledala odpovědi a pravdu. A právě to, že se jí místo pochopení dostalo odmítání, mlčení a dehonestace, je možná jeden z důvodů, proč jí nakonec došly psychické síly.

Odpovědnost politika v takové situaci není jen právní, ale především morální. Když někdo ve vedení státu čelí otázkám po možném selhání systému, měl by být prvním, kdo požaduje transparentnost – ne tím, kdo se brání za každou cenu. Odmítat jakoukoli vinu, a přitom ignorovat zjevná fakta a tragický osud člověka, který na to doplatil, je projev slabosti, ne síly.

Místo sebereflexe jsme svědky arogance. A to je v demokracii stejně nebezpečné jako sama tragédie – protože to brání nápravě.

Myslíte si, že je potřeba iniciovat otevření celého případu a objasnění všech podivností kolem něho?

Jednoznačně ano. Otevření celého případu a důkladné objasnění všech okolností není jen potřebné – je nezbytné. Ne kvůli senzaci, ne kvůli honu na viníky, ale kvůli pravdě, spravedlnosti a důvěře veřejnosti v instituce, které ji mají chránit.

Tento případ je plný vážných otazníků – od známek radikalizace pachatele přes zcela zásadní selhání v komunikaci mezi bezpečnostními složkami až po nejasnosti ve veřejné komunikaci politiků a zamlčování důležitých informací. Pokud k otevření a nezávislému prošetření nedojde, zůstane ve vzduchu pachuť nedůvěry, frustrace a hluboké nespravedlnosti – a nejen u pozůstalých.

Pravda se možná nehodí některým politikům nebo úředníkům. Ale společnost, která se pravdy bojí, ztrácí sama sebe. Otevření případu by bylo prvním krokem ke skutečné nápravě – a symbolickým gestem úcty vůči obětem i lidem, jako byla Lenka Šimůnková, lidem, kteří měli odvahu ptát se, když ostatní mlčeli.

Jakmile nastoupí nová vláda, měla by to být její priorita, ne jako gesto, ale jako povinnost. Otevřít vyšetřování - a tentokrát skutečně nezávislé bez politických vazeb se zapojením odborníků, zástupců veřejnosti a pozůstalých. Mlčet by byla druhá zrada. První byla vůči paní Lence, když bojovala a nikdo ji neposlouchal, a druhá by byla teď, kdybychom dovolili, aby se na všechno zapomnělo.

Děkujeme za rozhovor.