Nástup komunismu v Československu se dnes snaží představovat jako nasazený zvenku. Jak to vnímáte?
Dnes si neodpustím polemický šťouchanec. „Nástup komunismu“ je účelová nálepka. Skutečné story se podobá pramálo. V roce 1948 si naše země troufla prolomit hranice kapitalismu. Tu bránu otevřela část ministrů za jiné strany. Podali demisi a doufali, že získají většinu a položí vládu. Školácky se však přepočítali. Do jejich křesel usedli s gustem jiní členové těch samých nekomunistických stran. Že se tak stalo striktně ústavní cestou, přiznal už dávno před listopadem 89 i Pavel Tigrid. Tehdy šéfoval jednomu z center „odboje” v emigraci. Sovětská armáda od nás odešla už na sklonku roku 1945. Tedy souběžně s americkými jednotkami. Žádní „kremelští poradci” tu nebyli. Ve státní správě, ani v centrále KSČ. Únor 1948 vyhrála brilantní demokratická taktika.
Komunistická strana se těšila velké voličské podpoře hned od svého vzniku. Za první republiky KSČ patřila mezi nejsilnější komunistické strany v meziválečné Evropě. Po 2. světové válce popularita KSČ vzrostla – komunisté zvítězili v prvních poválečných volbách a členská základna dosáhla více než milionu lidí. Jak lze vysvětlit takovou popularitu?
KSČ byla nejmasovější stranou svého druhu už na startu – míněno v přepočtu na velikost populace. Parta kolem Bohumíra Šmerala a „Tondy Rachoty” Zápotockého dokázala husarský kousek. Na sjezd, jenž KSČ zakládal, přivedla delegáty, zastupující většinu sociální demokracie. Takové protesty, jako legendární mostecká stávka, si braly za příklad i desítky zahraničních stran a odborů. Většině „karlínských kluků”, vedoucích KSČ od roku 1929, život nedopřál ani maturitu. Politické střety však neprohrávali ani s akademiky. Desítky osobností kultury i vědy zdobily prstenec sympatizantů KSČ. Další byly přímo jejími tvářemi. Prestiž, získanou už tím vším, znásobil boj strany proti fašismu a okupaci. Životem ho zaplatila třetina, ba možná polovina předválečných komunistů. Okupace, její předehra i vyústění daly KSČ za pravdu víc, než všem politickým rivalům. Uměla toho využít na půdě široké vlastenecké, demokratické, emancipační Národní fronty. Dokázala ji navigovat stále dopředu – aniž by hrozil její rozklad. Právě to je unikátní inspirací i dnes.
Dnes jsou však komunisté, stejně jako tradiční levice, na ústupu. Je v ČR krize levicové myšlenky?
Svou roli hrají už dva velké paradoxy. Faktických proletářů je víc, než kdykoli v minulosti. Tím méně je ale těch, kdo se za ně považují sami. Průlom za hranice kapitalismu je objektivně zralejší, než za kterékoli z minulých vteřin dějin. Tím slabší je ovšem jeho subjektivní faktor – programově i v akčním směru. „Myšlenka“ sama je v tom nevinně. Zeslábla schopnost dát jí produktivní fazónu. Jistě i úměrné démonizaci všeho, co není jen „stranou mírného pokroku v mezích zákona“. Úměrně ostrakizaci i existenčnímu vydírání každého, kdo na tu komedií nemá žaludek. Tím výš to katapultuje tváře, ochotné vsadit na politiku scvrklou na marketing. Mít vlastní ofenzívu, opřenou o skutečnou strategii, za „dogmatické“ haraburdí. A mlčet i k plivancům na dobu, jež byla bezpečnější, spravedlivější a produktivnější.
Podle analýzy „35 let demokracie“ analytického ústavu STEM si téměř třetina (31 procent) Čechů myslí, že za socialismu bylo lépe. Čím se podle Vás dá vysvětlit tak vysoké hodnocení socialistické éry a zároveň nízká popularita těch, kteří by v politickém smyslu měli být spojováni s touto dobou?
Viděl jsem i ještě slibnější ankety. Může si za ně sám kapitalismus na druhý pokus. Z hledisek, která jsou skutečně směrodatná, prohrává čím dál víc. Tak moc, až to dochází i lidem, u nichž to mnohdy překvapí. Nám nalevo to nabízí příležitost, jaká tu dosud nebyla. Nakládá se s ní ale ještě hůř, než když byla teprve v plenkách. Neškodí to jen levici, ale celé naší zemi. Pokud i letošní volby změní jen pár osob a obsazení, čeká nás krajně nevábný seriál. Nouzový východ z úpadku vede jen proti dosavadním totemům a mrákotám. Ne snad přes kopírku do poměrů, které tu už byly. O to víc ale směrem k vyšší společenské racionalitě, než jakou umí degenerující kapitalismus. Kdy bude šance dát mu vale, se dopředu neví ani tentokrát. Už nouzový východ však leží až u hranic dnešního systému. Pouze tam, kde bude veřejný zájem držet v mezích i každého oligarchu, a ne že se veřejná moc bude klanět jeho vrtochům. Jen tudy lze uniknout už drastické civilizační zpátečce. Zatím to ale tematizuje jen hrstka intelektuálních „solitérů“. Většina z nich se nalevo sama ani neřadí. Do politiky však to, co je ze všeho nejdůležitější, vstupuje stále jen mizivě. Tak jako sama pravda o výkonech světa, který za horizontem zisku z cizí práce už byl. Smazat ten dluh je nejvyšší čas.
Po roce 1989 se řada komunistických stran ve východní Evropě buď rozpustila, nebo se reformovala. Zdá se, že ke stejnému procesu dochází i v Česku. Jak to vnímáte?
Kolik stran, které se podbízivě „reformovaly“, tu je i dnes? Většinu pohřbila nicota už před lety. Náš případ to není. Dokázat to musíme i dnes. Na vybranou je ze dvou variant. Prvou je širší volební seskupení, do nějž se „přemístíme“. Druhou blok, rozkročený ještě mnohem víc – a naše strana na jeho radikálním křídle, která si vlastní identitu plně zachová. Moje volba zní zadruhé. Jedině to totiž posílí i celé seskupení. Právě přidanou hodnotou, která je devizou systémové opozice. Coby rovnoprávného spoluhráče, a ne kvočny nad hejnem kuřátek.
Je podle Vás komunistická myšlenka stejně aktuální? Má budoucnost?
Být naše krédo opravdu fosilií, odsouzenou do muzejních vitrín, proč potom tolik dráždí „elity“ privatizačního převratu? Proč si vybíjí vztek i škrty ve starobních důchodech předsedů předlistopadových ONV? Proč smolí nové a nové paragrafy, jež mají zakázat i symboly na vlajce, zdobící Reichstag poražené nacistické bestie? Proč se neštítí urážet i vojáky, kteří nás spasili před genocidou? A vinit jejich vlast i z druhé světové války – naroveň s hitlerovskou chátrou?
Ludvík Vaculík napsal i Dva tisíce slov. Už pár dní poté, co v Praze zazvonily klíče, však právě on moudře poznamenal: Socialismus končí, ale důvody jeho vzniku jsou tu znovu. Lidská civilizace je dílem společenské práce. Za časů „globalizace“ ještě víc, než kdy dřív. Většina existenčních zdrojů však říká pane hrstce oligarchů. A miliardy jiných lidí dusí existenční soutěsky. Není to jen výsměch rovnosti a spravedlnosti, jimž upsaly duši už první křesťanské obce. Rozpor, jejž má kapitalismus v genech, tuhne v nevídané hroty. Už totiž mrzačí právě to, čím byl ten kapitalismus velkým průlomem dopředu. Nejvyšší patro jeho „elit“ je pravým opakem lidí s náturou Thomase Edisona či Tomáše Bati. Dneska už dojí jen rentu z reálné ekonomiky. Bohatne ze švindlů na finančních trzích. Zadlužuje jimi své podhradí. Rabuje je i šarádami á la Green Deal – přímo i jako daňové poplatníky. Ta samá kasta, co dřív soutěžila v rozvoji, soupeří v civilizační destrukci.
Leckdo sní o návratu do éry Edisona a Bati. Zní to vábivě, dnešní svět je však už dál. Zespolečenštění všeho, co tvoří reálné zdroje, dosáhlo úrovně, s níž si poradí jen „svobodná asociace svobodných výrobců“, řečeno s Marxem. Teprve pak bude – cituji znovu přímo z něj – „svobodný rozvoj každého podmínkou svobodného rozvoje všech“. Že je to právě a ne jinak, už bude jen čím dál přehlednější.
Oficiální pohled Čínské komunistické strany na roli Mao Ce-tunga v historii Číny zní, že 70 % Maových činů bylo správných a ve 30 % chyboval. Pokud se podíváme touto optikou na KSČ, jaký by byl poměr?
V Číně měli víc rozumu i svědomí, než celá evropská levice. Co se stát nemělo, s tím se uměli rozejít. Ne ale bouráním pomníků a špiněním vlastních dějin, když se to zrovna hodí novému papaláši. V Číně přitom došlo na nepoměrně víc excesů, než u nás. Mao však dirigoval obdivuhodnou anabázi. Teprve ta skoncovala se staletým ponižováním a drancováním, páchanými cizími mocnostmi a kapitálem. Až ta vrátila Čínu na vlastní nohy – a dala jí šanci k převratnému rozvoji. V Evropě dostaly časem zelenou malichernější pohnutky. Už od groteskních eskapád Nikity Chruščova. Komu dal život za pravdu, je jako na dlani. V Moskvě to flagelanti dopracovali až k eutanázii vlastní suverenity. K rekordní defraudaci národního majetku – a obludné pauperizaci většiny. Rusko se s následky vyrovnává dodnes. Většina ostatních republik někdejšího SSSR je na tom ještě hůř. „Přepisování“ dějin se žádalo i po spojencích. Tím snáz nás pak poskoci cizího mamonu srazili až tam, kde jsme teď.
Jak bych ona procenta nadělil kronice KSČ? Co do emancipačního, ale i civilizačního přínosu je doma bez konkurence. Chce to však srovnávat srovnatelné. V Číně se oněch 70 procent vztahuje k prvnímu lídrovi strany a osvobozené země. Přínos tamní komunistické strany, počítaný dodnes, by kladných procent nabral ještě mnohem víc. Troufnu si tvrdit, že to platí i v našem případě. Míněno od vzniku KSČ až po „předání moci“. Čímž nechci lakovat na růžovo nic z toho, co to naším jménem chtělo jinak. Už samu postupnou rezignaci na vlastní civilizační alternativu. Natož pak přešlapy a nezákonnosti, z nichž neskrývám morální trauma i já sám, ač jsem u nich nebyl. Došlo k nim v legitimní sebeobraně proti sadistické přesilovce zemí, zbohatlých letitým drancováním okolního světa. Samy mají ruce od krve nepoměrně víc – a zdaleka nejen v minulém století. Nebýt jejich cynické power-play, nemělo jak dojít ani k většině našich selhání. Příště se jim musí předejít stůj co stůj.
Děkujeme za rozhovor!