Jaké jsou příčiny vítězství Komunistické strany Československa (KSČ) ve volbách 1946 do Ústavodárného shromáždění Československé republiky?
Dneska má navrch groteskní říkanka. Stříká z ní vzteklá žluč. Špiní i volby před 80 lety. Ty přitom proběhly podle kánonů, lahodících liberálnímu gustu. Očitým svědkem byl i Ferdinand Peroutka. „Celebrita“ české žurnalistiky za „první republiky“. A v letech 1951 – 1961 zase šéf české sekce „Svobodné Evropy“. Tím víc stojí za to sáhnout právě po jeho knížce. Vyšla pod názvem Tak nebo tak. Už v roce 1947. Jako sbírka jeho článků od května 1945. Jeden z nich míří do černého už titulkem - Chvála roku 1946. „Jsme státem svobodným, ne totalitním,“ stojí tu. „Demokratická atmosféra byla zabezpečena.“ Peroutka se dovolává i „mapy Evropy v největším americkém časopise“. Hodnotila „stav svobody veřejného mínění“. A to takto: „Státy, ve kterých byla svoboda veřejného mínění potlačena, natřeli černou barvou; ty, ve kterých je ještě na vážkách, barvou šedivou; ty pak konečně, v nichž svobodná zřízení není možné brát v pochybnost, označili barvou bílou,“ píše Peroutka. A raduje se: „S potěšením mohu oznámit, že pro Československo byla na této kritické mapě vybrána barva bílá.“
KSČ vyhrála v tomto prostředí. V zemi už nebyly žádné cizí armády. Do listopadu 1945 odešla i ta sovětská. K stejnému datu, jako ta americká. Tím větší roli hrála drsná lekce, předcházející návratu míru a svobody. Kontrast mezi póly, jež bily do očí. Prvý zpřehlednil už cynismus, s jakým nás „liberální“ velmoci vydaly genocidě – a ještě se pasovaly na šampióny míru. Druhý - hrdinství Rudé armády, nad nímž se tajil dech. Byla to vojska země, patřící rovným dílem úplně všem. Hlavně ta zpřerážela agresi vaz – a zachránila před ní i Británii a Ameriku. Tehdy to znělo i z jejich mocenských špiček. Pomoc, jíž Rudá armáda zachránila nás, nemá obdoby po celé české dějiny.
Volič měl v čerstvé paměti i jiný kontrast. Mezi chamtivci na cizí úkor, kteří to páchali i pod nacistickou „protektorem“ – a leckdy s ním zištně kolaborovali. A rozhodným bojem proti fašismu - už před válkou i za okupačního teroru. Komunisté ho zaplatili životy třetiny svých členů – a podle jiných zdrojů až poloviny. Právem tak převzali iniciativu i na křižovatce, která se otevřela po válce. Programem národní a demokratické revoluce. Rychlé poválečné obnovy – v zájmu drtivé většiny. A spolehlivých záruk - proti velmocenské zradě a ztrátě svobody. Právě to – řečeno letmou zkratkou – vyneslo KSČ 43,3 procenta hlasů v české části dnešní ČR (v moravskoslezské to bylo méně). V celé republice to bylo 37,9 procenta (včetně hlasů pro KSS, slovenskou větev strany).
Jakou roli sehrálo toto vítězství v událostech roku 1948?
Dejme znovu slovo právě Peroutkovi. Válka, píše roku 1946, zahájila „novou epochu dějin“. „Kapitalismus prohrál politicky.“ „Valná část buržoazie“ se totiž přímo „zkompromitovala sympatiemi k útočnému fašismu“. Posedlá „starostmi o majetek, zavřela oči nad tím, že jde o osud národa“. Ba leckdy je „ani nezavřela a rozhodla se vědomě“. „Starý svět odmírá“ – a „jen socialismus je možný“. „Vy, kteří dnes pilně uvádíte ty a ony přednosti kapitalismu, řekněte, jak jste řešili sociální otázku, dokud trval váš vlastní systém?“ Právě „to je hlavní důvod, proč lidstvo přerostlo psychologicky kapitalismus“. „Myšlenka, že jeden člověk nemá sloužit druhému, má převratnou sílu…Pracující člověk dospěl stadia, kdy usiluje už nejen o chléb, nýbrž o všechny přívlastky důstojnosti.“ „Vláda měšťanstva končí…a nastává vláda širších lidových mas.“ Kdo ji má za břídila, krutě se mýlí: „Země vyživí bohatě lidi, padnou-li překážky, které si kapitalistická společnost nakladla sama.“ Právě „socialismus jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebného mohutného konzumu. Bez socialismu, bez ústředního plánování v hospodářském životě unášely by nás mohutné moderní výrobní prostředky neznámo kam – patrně ke katastrofě. Gigantické kladivo moderní výroby musí být svíráno pevnou rukou…Mimo to shoduje se socialismus s mravním stavem většiny lidstva, které si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno i ve smyslu rovné příležitosti pro všechny…Kapitalismus nemá u nás naděje vytvořit novou harmonii, ovládnout velké moderní síly výrobní a technické a zároveň uspokojit lidstvo vnitřně. Nová harmonie je už jen v možnostech socialismu.“ Psal i bystrý pozorovatel Peroutka, sám to kovaný antikomunista.
Podobná situace byla i v jiných zemích. Šanci však mění v realitu jen politická síla. Pouze blok, opřený o společenskou většinu. U nás se zformoval jako Národní fronta (NF). Spojila vlastenecké a demokratické strany, ale i odbory a jiná zájmová sdružení. Volby před 80 lety v ní posílily levé křídlo. KSČ a její slovenská větev dostaly třikrát víc hlasů, než sociální demokracie. Ke změně proto došlo i v čele vlády. Za jeden provaz však táhly obě strany i pak. Až za hranice kapitalismu. Průlom, zvládnutý civilizovanou cestou, byl jejich společným výsledkem. Klenotem emancipačních změn je napříč celou planetou.
V meziválečném období patřila KSČ co do početnosti a vlivu mezi nejsilnější komunistické strany západní a střední Evropy. Čím byla tato popularita způsobena?
Komunistické strany zrodilo selhání socdem. Roky se dušovala, že dojde-li k predátorskému masakru, vzepře se mu nadoraz. Když ale první světová válka vypukla, ohnula hřbet. Až na pár obdivuhodných výjimek. Většina stran, vzešlých z trpké frustrace, vznikla na „zelené louce“. U nás se povedl husarský kousek. Dirigoval ho Bohumír Šmeral. Boj o novou stranu vyhrál přímo na půdě sociální demokracie. Levé křídlo, které v ní zformoval, své odpůrce dokázalo přečíslit. Delegáti ustavujícího sjezdu KSČ zastupovali většinu členů socdem.
KSČ nebyla v izolaci ani pak. Na druhém místě skončila už v prvých parlamentních volbách, jichž se zúčastnila. Byla na samém hrotu masových protestů za hospodářské krize od konce 20. let. Podporu uměla získat i ve špičkách umění a vědy. Většině lídrů KSČ nedopřál život ani maturitu. Prosadili se i ve sporech, jež byly ohniskem veřejného dění. Uměli si je vynutit i k otázkám, jež panstvu nebyly po chuti. Dřív a rozhodněji, než ostatní, se KSČ postavila i fašismu. Československo obrůstal ze všech stran. Ostrůvkem demokracie bylo až do mnichovské zrady. Síla levice - KSČ i socdem - na tom měla kardinální zásluhu. Komunistický odboj proti okupaci neustal ani v době, kdy byly jiné proudy umlčeny. Volby před 80 lety vyhrály roky tvrdé práce, odříkání i velkých obětí. I nesporné politické invence.
V současném českém parlamentu není zastoupena žádná levicová strana. Jaké jsou hlavní příčiny tohoto stavu?
Erární tlampače lžou i na úhlavní téma: co bylo suverénním dílem naší levice – a co jí vnutil Kreml. Triumf ve volbách před 80 lety byl domácí provenience. „Rukou Moskvy“ ho nezkusil znectít ani Peroutka. Originální byl i průlom do lidštějších poměrů dva roky nato. Kopii ruské revoluce v něm hledá jen magor. To samé ovšem neplatí o „katastrojce“, inscenované provinčním tlučhubou Gorbačovem a jeho prodejnou galerkou. Přívalem fekálií zaplavili i naše dějiny. Vykastrovali samo emancipační krédo i know-how. Kdo se tak „novému myšlení“ nepodvolil, šli po něm strašáky. Opsali je ze „Svobodné Evropy“.
Z tak podlého podrazu se probírá dodnes i naše levice. Erární lež hraje power-play už 37 let. Kdo ví, kudy na její achilovku, dělá z něj „stalinistu“. Harašit proti následkům následků je k ničemu. Živí to mrákoty, držící u koryt kleptokraty. Jalové sny, že stačí vyměnit pár ministrů a paragrafů – a hned „bude líp“. Nahání voliče konkurenci, co má blíž k moci. Emancipační potenciál žalostně vysychá. Živá voda má nejvyšší čas. Poměry jí jdou naproti. Ještě víc, než před 80 lety.
Má levicová myšlenka v dnešní České republice budoucnost?
Peroutka skromností nestrádal. Jak moc předpoví i dnešní časy, však tušil jen sotva. Kapitalismem dějiny nekončí. Teď je to jako na dlani. Ďábelskou „lest rozumu“, řečeno s Hegelem, si nadělil právě podporou „katastrojky“. Globální kapitál z ní vytřískal víc, než z desítek zámořských kolonií. Načas tím zkrotil i ničivou krizi, do níž se řítil už koncem 80. let. Její příčiny tím neměl jak zrušit. Přikrmil je do rekordních rozměrů i tvarů. Dezercí za levnou prací si uhnal vlastní deindustrializaci. Dostihy finančního švindlu si zadělal na sopku dluhů. „Řeší“ to mánií válečné ekonomiky. A sérií agresí, které už vyhrát ani nelze. Tím víc to vše škodí zemím, sevřených klepety „omezené suverenity“. Té skutečné, co není jen mazanicí „pražské kavárny“. Česká republika je příkladem do čítanek.
Levice, co nechce zůstat na ocet, zpřehlední právě tohle vše. Nebude tancovat po povrchu. Zpřehlední prazdroje úpadku. V drhnoucím koloběhu kapitálu, co kyne z cizí práce. A stále víc i z cizího neštěstí. „Euroatlantické elity“ neřeší správně už vůbec nic. Umí jen ubohou stagnaci. Skandální korupci. Plíživou destrukci skoro všeho, co drží pohromadě moderní civilizaci. Vynález zkázy zvládá jen na bankrotářský dluh. Okrádá tím i příští generaci.
Šoková terapie však číhá i na ty dnešní. Už v nejbližších letech, ba možná měsících. A právě to bude znovu rozcestí, poptávající plnokrevnou levici. Jen ta ubrání strach a hněv před panskou demagogií. I před krysařem „změny režimu“, co chce „posílit prezidentské pravomoci“ – a vyklidit jejich zvůli prostor i likvidací levicových stran. Levice, která není na prodej, na takové návnady neskočí. O to víc nabídne společenskou racionalitu, která je nad síly mamonu z cizího neštěstí. Noty důstojné suverenity – a svébytného rozvoje ve prospěch všech bez jediné výjimky.
Chce to i přísné embargo. Na hesla i slovník, jež lidi děsí zcela neprávem. Jen tak dostanou křídla návrhy, které se nedají odmítnout. Program potravinové soběstačnosti a bezpečnosti, propadlých dnes na historické minimum. Masivní výstavby bytů pro lidi, pro něž je důstojné soukromí nedosažitelným luxusem. Návratu do průmyslové extraligy – jako suverén, a ne kolektivní gastarbeiter. K prvenství veřejného zájmu, kdekoli dneska prohrává. Ke zdrojům obživy pro ty, kdo o ně už přišli či brzy přijdou. K oporám svébytného rozvoje - místo úpadku pod cizím velením. Cílem je zakládat nové zdroje, a ne lidem cokoli brát. Mít to za lubem cizí kapitál či jeho domácí béčka, máme to už řadu let.
Průlomy dopředu jsou jen v silách veřejné moci. Pouze ve veřejném vlastnictví, a tedy ve prospěch všech deseti milionů. Proč ale ne i ve férovém partnerství se soukromým sektorem, co hodnoty vytváří, a ne že je rabuje? Tím víc to ocení za krize, která se blíží.
Budou nám dnešní „elity“ tleskat? Vymyslí ranec habaďůr, jak naše návrhy zablokovat. Tím víc musí zadunět nahlas, dokud je čas. Jen to levici vrátí vliv, který si zaslouží. O to víc získá nových spojenců. Jen to postaví vozovou hradbu panstvu, které chce vytěžit ke škodě většiny i z krize, která je spadnutí. Jedině tudy lze budovat předmostí – pro další fáze národní i sociální emancipace.
Děkujeme za rozhovor!