V předchozím rozhovoru v říjnu jste předpověděl, že zima přinese v tomto konfliktu zásadní zlom a v kontextu s výsledkem voleb v USA dojde k jeho ukončení nejpozději koncem jara. Dá se říct, že Mnichovská bezpečnostní konference byla tím zlomem?
Mnichovská bezpečnostní konference nebyla žádným zlomem. Ostatně stejně jako nic „nezlomila“ jakákoliv jiná konference, pořádaná evropskými elitami během uplynulých několika desítek let. Donald Trump ji pouze využil jako vhodné fórum, na němž ústy svého viceprezidenta J. D. Vance sdělil evropským politikům, žijícím až dosud v samolibém zahledění do představ o vlastní výjimečnosti, že svět, minimálně ten západní, se s jeho příchodem do pozice prezidenta USA změnil.
Skutečným zlomem byl telefonát mezi Donaldem Trumpem a Vladimírem Putinem, na jehož základě došlo ke dvoustrannému jednání na nejvyšší úrovni mezi Ruskou federací a Spojenými státy v saudskoarabském Riadu. Jednalo se zde o perspektivách vývoje rusko-amerických vztahů (což bylo podle mého názoru nejdůležitější téma jednání) a samozřejmě také o možnostech ukončení konfliktu na Ukrajině. A přechod jara a léta se mi v současné době jeví jako poměrně reálný termín.
Jak vnímáte začátek mírových jednání a nepozvání k jednacímu stolu EU?
Nevím, jestli bych jednání v Riadu nazval přímo „začátek mírových jednání“. Nejdůležitějším tématem, jak jsem už uvedl, byla budoucnost rusko-amerických vztahů, znovunavázání diplomatických kontaktů a návrat k vzájemně výhodné ekonomické spolupráci. Předpokládám, že se probíralo i téma využití surovinových zdrojů na bývalých ukrajinských územích, obsazených Ruskou federací a samozřejmě i podmínky, za nichž by bylo kremelské vedení ochotno ukončit válečné operace a stanovisko, které v této záležitosti zaujímá Trumpova administrativa.
„Nepozvání“ EU k jednacímu stolu v Riadu vidím jako naprosto logické ze dvou důvodů. Za prvé zemí EU, respektive evropských zemí NATO, se týkalo jen minimum projednávaných témat. A za druhé – kdo by se vlastně měl těchto jednání zúčastnit? Vedení EK? I když se tak snaží navenek tvářit, nereprezentuje státy EU, které mají, aspoň zatím, stále ještě svou státní identitu a svrchovanost. Navíc nemá ani atributy, ani výkonné orgány, nebo pravomoci skutečného státu. Jak řekl někdy v sedmdesátých letech Henri Kissinger „Komu mám zavolat, když chci mluvit s Evropou?“. Nebo by se měli zúčastnit jednání představitelé jednotlivých států EU? Těch se přece netýkalo, a navíc přece už absolvovali bezpečnostní konferenci v Mnichově, a nic rozumného tam ani k bezpečnosti EU, ani k ukončení války na Ukrajině nevymysleli.
A je tu ještě jeden moment. USA jako vedoucí země NATO vlastně na tomto jednání reprezentovaly celou alianci. Tak proč zvát ještě někoho dalšího?
Několik evropských lídrů vyzvalo k vytvoření vlastního plánu pro Ukrajinu. Tvrdí, že Evropa může mnohé udělat i bez USA. Dokáže EU sama pokračovat v podpoře Ukrajiny, aby ta mohla pokračovat ve válce?
Jaký asi plán mohla vymyslet nestejnorodá partička, narychlo sbubnovaná do Paříže francouzským prezidentem? Podivná sbírka politických figurek, tvořená kromě prezidenta Macrona ještě šéfkou EK Ursulou von der Leyenovou, nizozemským generálním sekretářem NATO Markem Ruttem, premiéry Německa, Polska, Itálie, Španělska, Nizozemska a Dánska, se sešla zvláštní náhodou také za přítomnosti představitele britské koruny Keira Starmera.
Samozřejmě nejednali o míru. Naopak. Domlouvali se, jak sehnat zbraně a peníze na další pokračování bratrovražedné války, a také jak povzbudit Zelenského, aby neztratil nervy a hrál dál úlohu „velkého státníka“ a „bojovníka proti rozpínavosti Ruska“. Domlouvali mimo jiné i možnost poslat vojáky armád některých evropských zemí na ukrajinské válčiště.
Stejně jako v Riadu, i jednání v Paříži mělo dvě témata. To vedlejší jsem už nastínil. Jak zajistit pokračování války na Ukrajině. Ale jaké bylo hlavní téma? Takové, které vysvětluje až nepochopitelnou umanutost účastníků válkou a zabíjením? Vysvětlením je zdánlivě nepochopitelná přítomnost Starmera a dánského premiéra. Jednalo se totiž o zajištění britského přístupu ke zdrojům surovin. Británie přece sotva před pár dny dostala jako součást smlouvy o stoleté vojenské spolupráci s Ukrajinou od prezidenta Zelenského dar v podobě tajného dodatku o právu na využití nerostného bohatství, ležícího na území Ukrajiny. Včetně jeho ložisek v oblastech, obsazených ruskou armádou. Zpřístupnění tohoto nerostného bohatství ovšem požaduje prezident Trump jako garanci za peníze USA, poskytnuté Ukrajině.
A proč byla přítomna dánská premiérka? Stejně jako ukrajinské zdroje, zajistila si svého času Británie i obrovské nerostné bohatství největšího ostrova světa, Grónska, patřícího Dánsku. A stejně jako v případě Ukrajiny, i tady Británie najednou narazila na fakt, že obrovské zisky, na které měly zálusk banky v londýnském City, by mohly skončit v amerických rukách. A to je nepřípustné. Proto šéf NATO, šéfka EK, členové potenciální Koalice ochotných a dánský premiér. Bylo potřeba sladit noty a vymyslet narychlo kroky, jak USA zabránit v naplnění Trumpových plánů. K tomu tahle parta samozřejmě nepotřebovala nikoho dalšího. Dokonce ani velkého stratéga, ekonoma a válečníka, českého premiéra Petra „Supermana“ Fialu.
Právě tady leží také odpověď na druhou a třetí část vaší otázky. Británie je schopná zorganizovat financování války na Ukrajině i v případě, že se USA stáhnou. Dokáže dokonce zorganizovat i skupinu zemí, ochotných vyslat na Ukrajinu vojáky a zajistit eskalování konfliktu až do úrovně otevřené války s evropskými členskými zeměmi NATO. Ale nedokáže zajistit porážku Ruska a získat přístup k ukrajinským zdrojům, pokud Trump odmítne hrát její „hru na pátý článek severoatlantické smlouvy“ a odmítne se na této válce podílet. Navíc to vypadá, že díky Trumpovi přijdou její banky ještě o další dva zdroje peněz – Grónsko a Kanadu, členskou zemi Commonwealthu, bohatě dotovanou americkými penězi a exploatovanou britskými firmami.
Proto ta snaha co nejrychleji vytvořit paralelní systém financování války evropskými penězi bez ohledu na obyvatele evropských zemí, proto ta snaha vytvořit urychleně „koalici ochotných idiotů“, schopných skutečně poslat své občany umírat pro britské zájmy na Ukrajinu. Samozřejmě bez britské účasti – je to přece věc EU, a oni jsou mimo. Takže ano, EU s Británií za zády dokáže pokračovat ve válce bez USA, ale v žádném případě nedokáže porazit Rusko a zabránit mu v dosažení všech deklarovaných cílů. Jediné, čeho skutečně můžeme dosáhnout, je ničivá válka na území Evropy, kterou ale tentokrát pocítí velmi tvrdě i Británie. La Manche není oceán a Orešnik dosáhne City za 17 minut po vypuštění. Takže mají o čem přemýšlet.
Podle médií USA poslaly zemím EU řadu otázek v kontextu urovnání konfliktu na Ukrajině. Washington chce vědět, které země jsou ochotny vyslat své vojáky na Ukrajinu v rámci mírového řešení a v jakém počtu. Může na to Fialova vláda přistoupit?
O „koalici užitečných idiotů“ jsem se už zmiňoval. A jsem si jist, že Petr Fiala by neměl nejmenší problém skutečně poslat české kluky umírat na Ukrajinu. Stejně tak by neměla problém fanatická ministryně války Černochová. Jich by se to přece navíc netýkalo.
Naštěstí jsou jak česká armáda, tak česká ekonomika v tak katastrofálním stavu, že něco takového prakticky nepřipadá do úvahy. Jediná možnost by snad byla povolat aktivní záložáky a po krátkém výcviku ukrajinskými instruktory je posadit do vlaku směr „východní fronta“. Kluci to mají ve smlouvě a pan Zdechovský by se mohl konečně realizovat.
Jaký je podle vás další osud NATO? Může se aliance transformovat do evropské armády?
Transformace do evropské armády? Stačí si přečíst Severoatlantickou smlouvu a je jasné, že to je naprosto vyloučené. NATO je podle této smlouvy svazek rovnoprávných samostatných států, které si budují národní armády tak, aby byly schopny ubránit v případě napadení svá vlastní území, a v případě potřeby poskytnout podle vlastního uvážení pomoc jiné vojensky napadené alianční zemi.
Evropská armáda je ryzí fantazie fanatiků, snažících se vytvořit ze svébytných evropských národů jednotnou masu jakýchsi pseudoevropanů bez zřetelné vlasti, neschopnou samostatného myšlení. Jediná možná varianta je zavázat státy EU podobnou smlouvou, jako je ta severoatlantická, pod otevřeným vedením Británie, nebo Francie jako nastrčené loutky. Koruna nemá ráda, když jsou její zájmy příliš vidět. Ale nejsem si jist, že podobná myšlenka bude pro členské země natolik lákavá, aby se ji podařilo prosadit dříve, než se EU definitivně rozpadne.
Podle premiéra Fica je EU vedle Ukrajiny druhým poraženým. Souhlasil byste s takovým hodnocením?
K tomu nemám co dodat. Jen bych si drze dovolil hodnocení premiéra Fica lehce poupravit vzhledem ke změně mezinárodního paradigmatu. Poraženou stranou na Ukrajině bude pouze a výhradně EU, bez ohledu na to, jak současná Ukrajina nakonec dopadne.
Děkujeme za rozhovor!