Kotrba: Hegemonie USA už neexistuje. O novém americkém století nemůže být ani řeč

Již příští týden bychom se měli dozvědět vítěze amerických prezidentských voleb. Přizná porážený svou prohru? Pamatujeme si události z minulých voleb. Očekáváte pokusy o zpochybnění volebních výsledků?

Štěpán Kotrba: Ono to není nikdy tak těžké. Bipolární volba, zvlášť jde-li o desetiny procenta nad nebo pod 50 %, extrémně posiluje emoce a aktivismus. I pokusy podvádět. Obě dvě strany budou podvádět. Víte, mne fascinuje, jak se téměř ve všech západních nebo Západem ovládaných zemích ustálila volba co nejslabší většiny. Ideálně 50,1 %. Naposledy v Moldavsku a Gruzii. Většinou se pak nazývá polovina z poloviny. Protože účast málokdy přesáhne polovinu občanů. Žádný z evropských politiků mimo Orbána není pro občany jasným favoritem, s jasnou vizí, se sílou prosadit ji.

Z Česka pamatujeme koalici 100+1 Wagner 1996-1998, kdy si Václav Klaus (ODS) chodil do kanceláře předsedy rozpočtového výboru parlamentu Jozefa Wagnera (ČSSD) pro ekonomická napomenutí. Musel. A Miloš Zeman (tehdy ČSSD) se pak ve své kanceláři předsedy Sněmovny smál historkám o klečícím Klausovi ve Wagnerově kanceláři. Pak pamatujeme koalici 101 Vladimíra Špidly (ČSSD) za účasti KDU-ČSL a US-DEU, opírající se o poctivost jednoho faráře. Zdroje byly, Karásek si svou poctivost udržel, ale zato křesťan Šimonovský nadělal škod za tři.

Američtí voliči přišli o iluze po aféře Watergate. A od té doby vznikla tradice bipartijního deep state v režii zbrojního průmyslu, oligarchických nadací a vlivových neziskovek. To se ale vedly jen války ekonomické, o sociální a lékařskou péči, penze, vzdělání nevzdělatelných a zajištění, pokud možno levných surovin. Nyní se vedou mimo těch ekonomicko-sociálních ještě navíc války kulturní – o onen „kostel na kopci“. O víru a nevíru ve vládu a dezinformace, o ráj podnikatelů a peklo gastarbeiterů, o interrupce a sex mezi kluky, o tlusté holky v armádě, o našívání ptáků a modelování klitorisů. Ghetta narkomanů, pankáčů a bezdomovců, čmárajících po zdech, jsou němými svědky úpadku kolébky západní demokracie. „Kostel na kopci“ už dávno není majákem odpovědného vládnutí. O novém americkém století už nemůže být ani řeči.

Vychloubání se all-right stárnoucího playboye s přehazovačkou a zlatým prkýnkem na hajzlu by vypadalo úplně směšně, kdyby neměl to jaderné tlačítko a nerozhodoval o životě a smrti celých národů. Výměna senilního dědečka za nadšenou intervencionistku, která uvěřila propagandě svých píaristů, je druhým pólem. Na obou stranách je zřetelná naprostá personální vyprázdněnost. Nebojuje se o vůdce, za kterým půjdou miliony jak za Mojžíšem zástupy. Nebojuje se o stabilizaci ekonomiky, zadlužené u kdekoho, včetně arabských šejků. Bojuje se o co nejmenší nulu, která nadělá co nejméně škod.

Čím to je, že v bipartijní politice silná a jinak překvapivě stabilní politická kultura, opřená o stabilní ústavu a překvapivě kontinuální zákonodárství nebyla schopna ani na jedné straně vygenerovat svého Kennedyho? Chlapa s vizí? Čím to je, že se hroutí technologické pilíře jako Boeing? Čím to je, že USA nedokázaly vyhrát za tři čtvrtiny století ani jednu válku, kterou rozpoutaly? Čím to je, že míra důvěry v americká média a americkou demokracii tak hluboko klesla, že je k smíchu i afghánským mudžahedínům?

Já nevím. Ale vím, že obě strany jsou vášnivě přesvědčeny, že vyhrají a že právě jejich kandidát je, respektive musí být Spasitelem amerického snu. A odtud je jen malý krůček k občanské válce. Nebude, kdo by je smířil.

Hegemonie Spojených států se nyní zpochybňuje…

Hegemonie Spojených států už neexistuje. Minimálně od chvíle, kdy se staženým ocasem vojáci US Army utekli z afghánských hor a nyní utíkají z iráckých stepí. Demokracii nenastolili nikde.

Jak se vítězství Trumpa/Harrisové promítne do americké hegemonie? Může urychlit nebo naopak zpomalit proces ztráty tohoto postavení?

Oddělme od sebe propagandistické řeči mediálních tlampačů, úlisnou veřejnou diplomacii a pokusy o špinavé hry za oponou. Být hegemon znamená být odpovědný jen sám sobě. Hegemon nepochybuje o správnosti svých činů. Ani zločinů. Nikdo se neodváží pochybovat o tom, že právě on je hegemon. Jinak najde svou hlavu na kůlu na hradbách. To je princip moci. Čingischán nepochyboval. Caesar nepochyboval. Ani náš Karel IV. nepochyboval. Na čase je, aby si americká elita přiznala tváří v tvář uskupení BRICS či účinnosti amerických sankcí na Rusko a Čínu, že už neovládá ani Venezuelu, natožpak svět. USA své postavení hegemona ztratily definitivně.

Co očekáváte od zahraniční politiky Spojených států za Trumpa nebo Harrisové?

Od Trumpa očekávám ekonomické chování podnikatele. Ukončení ztrátových investic do evropské politiky. Dvacet let Americe nic nepřinesly. Vyhození hlupáků ze správní rady státu. Tvrdý nátlak na Írán a Libanon, pomoc při zničení Hizballáhu a Hamásu. Zdrcující útok na Husíe. Let na Mars.

Od Harrisové očekávám pokračování vleklých válek bez jasné strategie jak na Ukrajině, tak v Libanonu, kde to je už dnes riskantní hra s ohněm, v Sýrii a jinde. Rozesírání neliberálních systémů barevnými revolucemi za peníze amerických daňových poplatníků. Ve jménu ideálů „otevřené společnosti“.

Lze počítat se skončením konfliktu na Ukrajině?

Pokud nespadne ukrajinská atomová bomba na Moskvu, je vítěz ukrajinské války jasný. Bude to Rusko. Otázkou je, kdy.

To nebude vítězství Šojgu či Gersimovova válečného mistrovství. Ani Prigožinovy odvahy a sebeobětování. To bude vítězství Elviry Nabiulliny a její hlavní poradkyně Xenie Judajevy.

Bude to vítězství strategie odolnosti reálné ekonomiky a schopnosti odolat sankcím. Bude to vítězství strategie inflačního cílení, úrokové míry a ekonomického vyčerpání protivníka. V něm teoretická technologická převaha KoZa (kolektivního Západu) je nahrazena škodami z výpadků výroby i odbytu, drahými energiemi a nedostatkem vlastních zdrojů pro válku potřebných.

Otázkou je, kdy. Ekonomika zemí Evropy se potácí, ekonomika Ruska stoupá. Jelcinovi miliardáři ve vyhnanství na Západě jsou likvidováni Západem, vliv domácích zapadniků na ekonomiku země je už minimální. Neschopní činovníci vyhozeni. Úplatkáři zavíráni až po úroveň náměstků ministra. Západní podniky postupně konfiskovány státem. Neuváženě privatizované také. Šachová partie Putina pokračuje. BRICS je zóna multilaterálního konsensu, kterého se každý účastní, jak umí a jak chce. Nikdo není nucen proti své vůli. Ani Arménie. Dalším krokem, kterého se všichni obávají, bude pád dolaru. Xenie Judajeva už přešla z Banky Ruska zastupovat Rusko do MMF.

Omlouvám se, pokud se opakuji, ale válka se vede po všech stránkách ekonomicky. I s ohledem na budoucí napravování škod na dobytých územích. Vyhýbá se prozatím historicky cenným památkám, pokud to jen jde. Už dávno mohl být Kyjev v plamenech. Všimněme si, že do ukrajinských bojů nezasáhly moderní ale drahé tanky Armata, ale sovětské tanky a náklaďáky. Nezasáhly ani systémy S-400, ale PVO Buk, Tor a Pancir…

Válku krmí arzenály jednoduchých zbraní z dob Stalina a Brežněva. A drony. Levné létající střelivo. Motor z čínské sekačky na trávu, ovládání z čínského mobilního telefonu. V podvěsu či trupu provázkem přivázaný granát. Stejně primitivní, jako pancrfausty RPG-7. Dosavadní válka se vždy vedla drahými prostředky PVO proti drahým letounům či ještě dražším raketám. Nikdo nemá zbraň proti hejnu sršňů, není jí ani nejnovější ruský systém BMP-3 2S38 Derivace. Ze stovky dronů stačí, když cíl zasáhnou tři, čtyři. To mění logiku války. Výsledkem je, že protivník za PVO utratí desetinásobek, ne-li víc.

Rusko útočí drony na trafostanice, zasypává ukrajinská pole palbou starých kaťuší a vyprazdňuje sklady starých dělostřeleckých nábojů, mnohdy po reálné životnosti. Bomby FAB-500 až FAB-3000 jsou ještě z druhé světové války a s přimontovanými křídly z plechu a naváděním UMPK dělají stejnou, ale násobně levnější práci, než moderní a drahé laserem naváděné KAB-1500L.

O surovinách jsem už mluvil. Rusko nemá problém s plynem ani ropou, tudíž disponuje zdroji pro výrobu kyseliny dusičné i sírové. Disponuje uhelnými doly. Disponuje ocelárnami i plantážemi bavlny. Velkými zbrojovkami a opravárenskými závody. Rafineriemi. Evropa nemá peníze, Evropa nemá suroviny, Evropa nemá výrobní kapacity ani zásoby v arzenálech. Všeho má tak akorát pro mír, ne ale pro válku.
Zárukou míru v Evropě jsou zbrojovky, prodávající svým vlastním armádám s válečnou přirážkou. Protože akcionáři chtějí zisk. Výrobky nejsou plně standardizovány a interoperabilita výzbroje NATO je problematická. Ale to už jsem říkal…

Evropa vyvíjela půl století v mnoha navzájem s konkurujících zbrojovkách stále technicky složitější a stále dražší zbraně, ale dosud vyráběla pouze v omezených množstvích, nutných pro zkoušky, a ne pro válečné nasazení. Investovala půl století do sociálního systému namísto do zbrojení a neodvažuje se dnes svým občanům říct, že válka je až neuvěřitelně drahá a zaplatí ji oni. Zvláště nikdo neřekne, že se nevede kvůli ukrajinské demokracii, ale kvůli levným ukrajinským surovinám pro toto století v ceně stovek bilionů eur a kvůli levnosti ukrajinské práce. Že konečným cílem evropského snažení je pohlcení Ukrajiny na periferii Západu a rozklad Ruska, onoho bájného Heartlandu britského stratéga Halforda Johna Mackindera. A že pro vidinu tohoto vítězství evropské oligarchie kdesi na Východě se budou mít občané násobně hůř než doteď či nedej bože budou pro tuto vizi umírat. My ale nejsme ochotni umírat.

Bývalý Trumpův poradce pro národní bezpečnost Robert O´Brien v rozhovoru pro Fox News prohlásil, že republikánská administrativa počítá s ukončením bojů na Ukrajině pomocí jednání. Dodržování příměří podle něj budou muset zajistit východoevropské jednotky. Přitom neupřesnil, které země má na mysli. Může se jednat o české jednotky? Je na to Fialova vláda připravena?

Na jednání i na příměří musí být dva, stejně silní a stejně vyčerpaní. To ale není realita války na Ukrajině. Zde půjde o mír, daný vyčerpáním a následnou územní porážkou jednoho. Kapitulací Ukrajiny, kterou Západ v jednu chvíli odmítne živit a vyzbrojovat. Následně se Zelenského režim zhroutí.

Opakuji to už dlouho, ale pokládám za logické na jihu obsazení Oděsy a propojení s Gagauzií a Podněsteřím, kdy si bude muset tváří v tvář ruské armádě na břehu Dněstru Moldavsko ujasnit, jestli stále touží být východní výspou vyčerpané EU, nebo chce žít v partnerství s Ruskem. Ukrajina musí přijít o přístup k moři. Jen tak se stane životně závislá na míru s Ruskem. Vše ostatní mimo tuto koncovku by bylo prohrou Ruska.

Na severu je otázka, zda Rusko bude chtít dobýt Kyjev anebo dokonce dobude Lvov, či se zastaví na břehu první velké řeky – Dněpru. Bude pak ještě existovat nějaká Ukrajina? Evropě bude pro takto vnucený mír stačit „železná opona“ na polských, slovenských a rumunských hranicích. Evropa nepůjde do války kvůli Ukrajině, přes všechnu rétoriku. Polsko tomuto řešení šlo naproti, železnou oponu na hranicích už začalo stavět. Plot se sám nepostaví: a tak Polsko zahájilo prozatím alespoň stavbu opevnění na hranici s Kaliningradskou oblastí. A protože budou polské a slovenské hraniční přejezdy hlavní tranzitní trasou čínského zboží do západní Evropy, bude nutno řešit i tento problém, kterým se do hry o imaginární evropskou bezpečnost dostane Čína. Možná to budou čínské jednotky, které budou mít modré přilby a budou tvořit páteř mírového kontingentu.

Slovensko má s Ukrajinou jen krátkou hranici, kterou si dokáže snadno ustřežit. Polsko a Rumunsko to mají těžší… Nejtěžší bude obnovit a ustřežit Nord Stream, když už teď všichni vědí, jak ho zničit. Stejně tak bude obtížné uhlídat každý kilometr podmořských optických kabelů, když už teď všichni vědí, jak je zničit. Zničení internetových páteřních sítí nevysvětlitelnými nehodami je mírový ekvivalent jaderné války.

Ale i demokratická administrativa už musí počítat s ukončením bojů na Ukrajině pomocí jednání. Bruselu docházejí peníze. USA dochází peníze i rakety pro systémy PVO, jelikož jsou vázány ještě partnerstvím s Izraelem, a zde Hizballáh nutí Tel Aviv k obrovské spotřebě. Evropa vyprázdnila sklady a nikdo se nemá k tomu, aby začal vyrábět na sklad. Protože nikdo není ochoten se zadlužovat. Všichni se modlí za mír. Francouzsky, anglicky, německy i česky. Prozatím potichu.

Slavný francouzský historik a intelektuál Emmanuel Todd nedávno prohlásil, že by Evropě prospěla prohra USA na Ukrajině. Pokud budou Spojené státy na Ukrajině poraženy…

To nebudou Spojené státy, kdo bude poražen. To budeme my. My, Evropská unie. Ano, i Evropě by prospěla prohra na Ukrajině. Spojené státy nakonec s Ruskem sjednají podmínky ukrajinské kapitulace, učešou evropské jestřáby do holubí podoby, poskytnou záruku nerozšiřování NATO na východ a jejich prezident dostane Nobelovu cenu míru.

…povede to podle něj k rozpadu NATO a ztrátě americké kontroly nad Evropou. „Psychologickým šokem, který Evropany čeká, bude pochopení, že NATO neexistuje proto, aby nás chránilo, ale aby nás kontrolovalo,“ řekl Todd. Co si o tom myslíte?

Otázka je, kdo pak zůstane členem NATO a proč. Svět bude multipolární, ne bipolární. Je to výhradně atlantická spolupráce a prospěch z ní mají země sousedící s oceánem. Maximálně ještě země, sousedící se Středozemním mořem. Země černomořské už více než NATO váže dohoda z Montreaux, řídící přístup válečných lodí přes Bospor a Dardanely. Garantem je Turecko, které i když je členem NATO, hraje schizofrenní roli ruského partnera v řadě oblastí, včetně evropského ropného hubu. My nemáme přístup k moři a teprve nyní chápu hloupoučkou genialitu jedné studentky politologie, která se na chodbě před zkouškou z mezinárodní politiky naivňoučce ptala kolegů, proč jsme v NATO, když nemáme moře.

NATO nás nekontroluje, to je paranoidní nesmysl. Je pes, který dělá, že hlídá.

Proč jsme v NATO? Vy to víte? Protože nechceme živit a vyzbrojovat vlastní vševojskovou armádu.
Problém je, že máme krátké přistávací dráhy vojenských letišť, zvyklé na sovětské stíhačky s extrémně krátkým startem i přistáním, a na nákladní sovětské Il-76MF, které jsou schopny přistávat i na trávě. Naše vlastní transportní letouny CASA uvezou akorát tak průzkumnou jednotku s džípy. 9 tun. Ještěže kupujeme Embarer C-390 Millennium s nosností 23 tun… Antonovy An-24 jsme dali do šrotu. Stejně uvezly jen 5,5 tuny.

Máme malou nosnost a špatný technický stav většiny mostovek, takže přeprava těžkých tanků přes ně je prakticky nemožná. Vnitřní dluh zanedbaných oprav dosahuje dnes už více než 1000 miliard Kč.

Máme otřesný stav silniční sítě, z nepochopitelného liberalismu policie neustále ničené přetíženou nákladní dopravou. Nemáme funkční pontony, jak nedávno konstatoval i NKÚ. Techniku máme zanedbanou a osádky nevycvičené. O službu v armádě není zájem.

Ale máme snad nejvíc generálů v přepočtu na počet obyvatel… A všichni se modlí za mír.

Děkujeme za rozhovor!