Veřejnoprávní média se mají dělat stylem padni komu padni. Janina z Londýna se uchází o místo v ČRo

Rozhodla jste se kandidovat do Rady Českého rozhlasu. Co Vás k tomu motivovalo?

Už delší dobu kritizuji veřejnoprávní média. Řekla jsem si, že je načase přestat jen mluvit, ale pokusit se i něco udělat. Kritizuji veřejnoprávní média za to, že neplní řádně službu veřejnosti, a to většinou ve smyslu vyváženosti, a za druhé mám pocit, že koncept, na jehož základě fungují, je již zastaralý. Lidé dnes mají jiné nároky. Je nutné jít s dobou.

Koncept nebyl špatný, nejprve vznikl Český rozhlas a s rozvojem techniky pak Česká televize a logicky měly jiný způsob práce a fungování. Jenže dnes je už jiná doba a publikum má jiné požadavky, a také technické možnosti umožňují větší variabilitu a propojení redakcí a interakci s publikem.

Už je možné mít například spojené audio vizuální redakce a redakční týmy, které pracují propojeně, a to jak na centrální úrovni v Praze, tak v regionech.

Také přemýšlím, jestli by se nedalo ušetřit při spojení obou rad nebo ustanovit jednoho generálního ředitele tak, jako to má například BBC. Navíc mne zajímá, jak moc jsou tato média ovlivňována politicky, jak je dnes kritizováno, a jestli platí argument, že způsob financování koncesionářskými poplatky skutečně zaručuje nezávislost a nestrannost obou médií. Mám o tom pochybnosti.

I proto si tím chci projít. Nejde mi jen o to dostat se do rady, přijde mi zajímavý už ten proces od podání návrhu kandidáta přes slyšení před mediálním výborem Sněmovny, a ta diskuse, která vzniká kolem toho.

Navíc je tato volba zajímavá tím, že zrovna graduje společenská diskuse o změně financování veřejnoprávních médií a já mám konečně pocit, že se děje to, co se už dávno mělo dít – najednou slyším umělce a reportéry, kteří to téma zvedají. A i když samozřejmě mají logicky tendenci spíše obhajovat současný systém, jsem ráda, že se alespoň nějaká diskuze realizuje. Byť velmi nedostatečně, úzce a v jakési panice.

Babišova vláda hodlá zrušit koncesionářské poplatky za veřejnoprávní média. Kritici tvrdí, že to ohrozí „nezávislost médií“. Jsou česká média nyní zcela nezávislá a vyvážená? Co si osobně myslíte o koncesionářských poplatcích?

Obávám se, že nejsou. Česká veřejnoprávní média nejsou nezávislá a obávám se, že v řadě případů nejsou ani vyvážená tak, jak by měla, aby naplňovala literu zákona. Co se týče nezávislosti a koncesionářských poplatků, to je jedno velké a zajímavé téma. Dost překvapeně sleduji současnou situaci, kdy se nedávno ředitelé rozhlasu a televize jakoby „probudili" a chtějí nastartovat diskuzi ohledně financování veřejnoprávních médií.

Jednak proto, že toto téma je na stole už roky a je tu po jeho nastolení intenzivní poptávka i ze strany veřejnosti, která je opravdu naštvaná nejen na poplatky, ale především na to, co za ně dostává. Už několikrát jsem vyzývala k vyvolání veřejné diskuze ohledně budoucnosti a financování veřejnoprávních médií – třeba i tak, jak to udělala BBC v Británii - zapojit do diskuze nejen politiky, ale především odborné kruhy, ale také občany.

Pravda, Český rozhlas si alespoň dal práci, že udělali anketu mezi svými posluchači a návštěvníky festivalů, kde měli své stánky. Jsou z ní zajímavé výsledky, ale i tak se domnívám, že velká část dotazovaných byla právě z těch, kteří je sledují nebo jsou festivalovým publikem, což je jen určitý výsek společnosti.

Nebyla tam zastoupena ve větší míře ta část veřejnosti, která je nesleduje a často tak vůbec o dotazníku nevěděla.

Nicméně i tak Český rozhlas chválím alespoň za tento počin. Byť to tedy dělali především jako podklad pro vznik memoranda, které se nyní nově podepisuje mezi oběma veřejnoprávními médii a ministerstvem kultury. Ale i to memorandum už bylo také dobrým krokem, kdy se alespoň musela obě média na chvilku zastavit a zapřemýšlet, jak odůvodnit své další fungování, a slíbit, že budou dělat opravdu to, co mají psáno v zákoně. Ne, že by to bylo nějak výrazně vidět, ale alespoň nějaká snaha byla. Ale je to strašně málo a nestačí to.

Velká chyba byla ovšem na straně minulé vlády, která zároveň odhlasovala zákon o rozšíření plátců koncesionářských poplatků na firmy. To naštvalo i tu část veřejnosti, která volila minulou vládní koalici, a v řadě případů je to opravdu nespravedlivé. To ještě zvýšilo odpor veřejnosti k placení poplatků.

Doufám, že budou uveřejněny návrhy na financování veřejnoprávních médií, které připravuje tato vláda. Také doufám, že je předloží veřejnosti k připomínkování. Byla bych nerada, kdyby je vnutili oběma veřejnoprávním médiím bez předešlé otevřené diskuze. Jsem zastánce změny, ale ne direktivní. Musí tu být alespoň minimální shoda – a to ideálně s částí opozičních politiků, alespoň symbolicky. Nechceme vylít dítě i s vaničkou.

Také bych ale zároveň poprosila opoziční politiky, aby té debatě pak byli přístupní a nezatracovali rovnou vše jen proto, že se drží ideje poplatků jen proto, „že to funguje a lidé platí řádně a včas“.

Pravda je taková, že lidé platí, protože nechtějí, aby jim zaklepal exekutor na dveře. Pokud budou platit opravdu rádi a včas proto, že mají ČRo a ČT rádi a rádi je podpoří, tak fajn, ale motivací musí být respekt a obliba – jako když si lidé platí předplatné svým oblíbeným tvůrcům nebo Netlix - a ne strach. To pak nemluvíme o platbě poplatků, ale o výpalném. A určitá část společnosti to tak cítí, a to se musí změnit.

Buď se musí změnit způsob financování, anebo se musí začít veřejnoprávní média chovat tak, aby je lidé, kteří v ně ztratili důvěru, začali mít rádi a oblíbili si je a znovu jim důvěřovali. Což je však proces na delší dobu. A je to míč na straně hřiště ČT a ČRo. Nechci je úplně hanět, kdyby ano, tak bych byla na straně té sice menšiny, ale velmi rozhněvané, která by dokonce veřejnoprávní média zrušila úplně bez náhrady.

To by ale byla škoda - oni nedělají všechno špatně, speciálně Český rozhlas má většinu pořadů na velmi vysoké úrovni a moderátoři a redaktoři jsou profesionálové. Přiznám se, že tam vidím daleko méně věcí, které potřebují změnit, než v České televizi, tam je větší „nepořádek“. A to jsem užila ještě velmi jemného výrazu.

Jak se změnilo mediální prostředí v České republice za Fialovy vlády? Zaznamenala jste nový vítr po nástupu Babišovy vlády?

Mě ani tak nezaujalo to, co se změnilo během Fialovy vlády, jako to, že se nic nezměnilo. To bylo daleko zajímavější. Do roku 2021 média tvrdě kritizovala Babiše a ANO, což je v pořádku, protože novináři jako hlídací psi demokracie mají být jako ohaři a přísní na vládnoucí politiky a hlídat je. No, ale oni i po volbách šli pořád po tom Babišovi a ANO, jakoby si nevšimli, že je už v opozici.

Mezitím nechali v pětikoalici vyrůst víceméně bez povšimnutí nebo s velmi vlažným povšimnutím neuvěřitelné kauzy jako například Dozimetr, Kampelička nebo Bitcoinovou kauzu. A ten rozdíl a počet článků, které předtím vycházely o Čapím hnízdě, ve srovnání s kauzou Dozimetr byl docela velký, kromě toho jakoby se nikdo nepozastavoval, že předseda strany s tak obrovskou kauzou navíc dělá ministra vnitra, kde může vše nějak ‚zahladit‘ nebo pomoci tomu, a ať už se to reálně dělo nebo ne, tak ta média měla alespoň pomoci vyvrátit pochybnosti, ale ona byla k panu Rakušanovi pomalu servilní. Nechápala jsem to.

Pak vás samozřejmě napadají různé myšlenky. A pro ty by tu neměl být prostor.

Česká televize se právě například tímto sama diskreditovala – takovým přístupem. Ale co mne doslova šokovalo, byl přístup v České televizi například k přikrývání kauzy Dozimetr a způsob, jak se toto veřejnoprávní médium zachovalo k reportérce Markétě Dobiášové, která přinesla zásadní informace o neskutečném propojení politiky a byznysu a dokonce i devadesátkového byznysu. Ta dnes má svůj pořad InFakta.cz, který doporučuji, a tam dělá práci, na kterou se jí skládají sympatizanti a obyčejní lidé, kteří zatím musí platit zároveň koncesionářské poplatky televizi, kde tyto kauzy nikdy neuvidí, kde je již zaplatili a ona je pohřbila. No tak mi řekněte, jak pak mají lidé mít důvěru ve veřejnoprávní média a proč jim mají posílat peníze, v součtu miliardy, když jejich práci musí suplovat někdo jiný, kdo se sotva finančně drží nad vodou, protože investigativa nikdy nebyla a není v našich zeměpisných délkách a šířkách zisková, naopak. Proto ji musí dělat veřejnoprávní média. Od toho tu jsou. Ale musí ji dělat stylem padni komu padni, ne selektivně dle sympatií.

To je špatně. S tím se musí něco dělat.

Navíc je nutné výrazně posílit veřejnoprávní regionální zpravodajství, a dostat veřejnoprávní média víc do regionů, aby tu byla pro lidi, a hlavně tam, kde dnes regionální soukromá média výrazně vyklizují pole.

Jaký je rozdíl mezi médii ve Velké Británii a v Česku? Mají shodné narativy?

Obávám se, že ano. Nicméně v Británii je přeci jen větší názorová diverzita, společnost je tam více multikulturní a to se odráží i na větším počtu alternativních či mainstreamových médií a influencerů, takže si tam vyberete z více názorů a názorových proudů. Je to tedy rozmanitější diskuze než v České republice. BBC také čelí obdobným problémům jako Česká televize – ztráta důvěry u čím dál větší části obyvatelstva, nové technologie a jiné nároky na média a čerpání informací ze strany publika. BBC má ale i přes veškerou kontroverzi stále publicistiku a dokumentaristiku na vysoké úrovni, takže pokud vám třeba vadí obsah či případná podjatost pořadu, tak si snad nikdy nemůžete stěžovat na kvalitu pořadu co se filmařského řemesla a základní dramaturgie týče.

Když se dívám například na Reportéry ČT, tak mi přijde, že některé pořady jsou nesmírně tendenční, nudná dramaturgie a střih na úrovni začínajícího youtubera – a to je snad ještě horší než to, že mám někdy pocit, že je to snad točené na zakázku. A pak jsou kauzy, které tam nejsou vůbec, a naopak reportéři, kteří v nich chtěli pokračovat, byli odejiti nebo znechuceni a demotivováni bagatelizací jejich práce – viz příklad, který jsem uváděla s prvotřídní reportérkou Markétou Dobiášovou a kauzou Dozimetr, kterou ČT chtěla dle jejího svědectví zahrát do autu. Neskutečné. Jak pak můžete takovému médiu věřit?

Co si myslíte o mediálně sledovaném případu učitelky Bednářové, k němuž došlo za Fialovy vlády? Jak vnímáte tento případ z pohledu novinářky a české občanky?

Z případu paní učitelky Bednářové se stal odstrašující případ a bylo to i vidět. Pocházím z učitelského prostředí a mám i mnoho známých ve školství, a pokud by se na jejich škole stalo to, co udělala paní učitelka Bednářová, což se i v menším dělo, tak se to řešilo jinak a rozhodně ne tak hystericky.

Ona se snažila v rámci kritického myšlení ukázat žákům i druhou stranu konfliktu, než jak jej převážně líčil mainstream. Tomu rozumím, ovšem z hlediska kritického myšlení v rámci té dané hodiny nevybalancovala jednotlivá tvrzení tak, aby si z toho mohli vzít objektivní přístup všichni žáci bez ohledu na to, zda-li oni či jejich rodiče stojí na té či oné straně přístupu ke konfliktu, což se jí stalo doslova osudným.

Vzhledem k tomu, že bylo jasné, že tam nebyl zlý úmysl, se to mělo řešit tak, že by se dotyčnému pedagogovi jen poradilo s tím, že by to měl dělat trošku jinak anebo raději nezmiňovat či téma řešit uspořádáním besed, kam si pozvou zastánce té či oné strany, aby si žáci mohli vybrat, co si od každého z nich vezmou.

Těch možností je více. Případně se obdobné případy řešily v jiných školách výtkou nebo jednorázovým snížením odměn. I to mi přijde zbytečné a absurdní, ale z toho, co jsem pochopila, to byl standartní postup v podobných případech. Ať už to bylo tak či tak, vyhodit prakticky na hodinu učitelku a pak ji ještě tahat po soudech a v médiích propírat jako nějakého exota a dělat si z ní někdy i legraci, to byl vrchol ubohosti, do kterého se seriózní média neměla nikdy zapojit.

Zpráva z vyšetřování justičního výboru Sněmovny reprezentantů USA odhalila, že se Brusel na základě nového zákona DSA pravidelně vměšuje do voleb v členských státech EU. Co si o tom myslíte? Dá se s tím bojovat právní cestou?

Nejsem právník, takže nevím, jestli se s tím dá bojovat právní cestou, myslím, že vměšování se do vnitřních záležitostí jednotlivých členských států a narušování přirozeného demokratického procesu by se dít nemělo a měly by na to být nějaké právní mechanismy.

Dále je asi dobré apelovat na lidi, aby nenaskakovali na jednoduché zkratkovité zprávy a informace a vše si ověřovali. To je ale taková knížecí rada. Lidé vám na to řeknou, že jsou rádi, že ráno vstanou, jdou do práce, večer si udělají večeři, zaženou děti do vany, do postele a když mají volné dny, jsou rádi, že si odpočinou a trochu si užijou svých blízkých. Zprávy rychle projedou na mobilu, co jim nabídne buď feed od Seznamu nebo Google zprávy, nebo jen sjedou sociální sítě. A je to.

A to už všichni vědí, že sociální sítě pracují s algoritmy a nechávají lidi utápět se ve své názorové bublině a jsou selektivní. Ti lidé to vědí, ale prostě na víc nemají čas, a popravdě ani chuť. Z politiky jsou už často i unavení, nebo i zklamaní, a už jen filtrují zprávy, které oni sami potřebují vědět, praktické věci – například maximálně teď třeba to, jak se bude vyvíjet nebo měnit superdávka, a podobně.

Takže já naneštěstí nevím, co s tím dělat. Informace asi nestačí a právní cestu musí řešit právníci nebo naši zákonodárci.

Co podle Vás je potřeba změnit v českém mediálním prostředí, aby bylo vyváženější a méně agresivní?

To je velice těžké. Já sázím na nezávislost a vyváženost veřejnoprávních médií, protože soukromá média nikdy vyvážená, a hlavně nezávislá, nebudou. Ona také bojují o své místo na trhu, protože dnes vyrobí draze pořad a ten má pomalu stejný, někdy i menší počet zhlédnutí než video od průměrného youtubera a influencera, který víceméně totéž udělá třeba na koleně zadarmo nebo za desetinu nákladů, co komerční médium.

Navíc média jsou dnes rozdělena a u každého už poměrně snadno poznáte, kterému ze dvou politických táborů dnes fandí. Ten pak podporují a příkopy ještě více prohlubují a podporují agresivitu a vytáčejí ji až do nejvyšších šroubků. Oni už vlastně jinak nemohou. Ono i to publikum to od nich chce… Je to začarovaný kruh.

A právě proto tu máme institut veřejnoprávního média, aby v tomhle kočičinci a džungli nastolilo nějaký řád, stalo se majákem, ke kterému by se nakonec všichni – z obou rozkmotřených táborů – otočili a chtěli rozsouzení, jak to tedy doopravdy, bez emocí a bez předpojatosti, je.

Jenže když to někteří z nich udělají, co uvidí? Že ten maják září barvami jen jedné strany barikády a nestranný často není.

Takže odpověď je jasná. Vrátit veřejnoprávní média těm, kterým patří a pro které byla zřízena – a to není ani jeden z politických táborů či stran, to jsou lidé. Vrátit ho všem. Liberálové je už mají, takže ještě konzervativcům, pravičákům a levičákům. Vysílat pro všechny. Tak jako to bývalo kdysi dávno.

A pak lidé nebudou řešit poplatky, protože za demokracii a hlídacího psa, který je tu pro ně a hájí je třeba i proti politikům, budou opravdu rádi platit. V ten moment na nějakou tu kačku nehledíte. Od této situace jsme ale na míle daleko, a ta změna musí paradoxně přijít v přístupu ze samotných veřejnoprávních médií. Ta se musí zase začít ucházet o znovuzískání důvěry té části veřejnosti, u které ji ztratila.

Z pozice radní Českého rozhlasu bych ráda v tomto procesu pomohla. A Českému rozhlasu obzvlášť právě proto, že je dle mého daleko méně povrchní než Česká televize a pro spoustu lidí je symbolem svobody a demokracie, snad i proto, že to bylo první veřejnoprávní médium, které náš národ provedlo všemi těžkými časy od svého vzniku v roce 1923. Má daleko větší šanci stát se zase pro většinovou společnost tím takzvaným „love brandem“, jako tomu dříve bylo.

Děkujeme za rozhovor!