„Náplast“ systémový problém zdravotnictví nevyřeší. Rédová k vládní deklaraci o pomoci sestrám

Ministerstvo práce a sociálních věcí společně s Ministerstvem zdravotnictví, odbory a zástupci zaměstnavatelů podepsalo u příležitosti Mezinárodního dne zdravotních sester v Lichtenštejnském paláci Deklaraci o spolupráci na podporu duševního zdraví a personální stabilizace ve zdravotnictví a sociálních službách. Co si o tomto kroku myslíte?

Podepsat deklaraci v krásných prostorách Lichtenštejnského paláce je jedna věc. Realita na odděleních, v domovech pro seniory nebo v terénních službách je ale úplně jiná. Zdravotníci a sociální pracovníci nejsou unavení z nedostatku deklarací. Jsou unavení z nedostatku lidí, času, respektu a normálních pracovních podmínek.

O duševním zdraví personálu se mluví hlavně tehdy, když už systém mele z posledního. Místo skutečné pomoci často přicházejí semináře o psychohygieně, zatímco sestra jede dvanáctky, přesčasy a ještě poslouchá, že musí být „odolná“. Jenže člověk není stroj.

Personální stabilizace nezačne podpisem dokumentu ani fotografií politiků u slavnostního stolu. Začne ve chvíli, kdy stát přestane brát zdravotníky jako levnou pracovní sílu, která všechno vydrží ze „srdíčka“. Mladí lidé do zdravotnictví nechtějí, zkušení odcházejí a ti, kteří zůstávají, jedou často na hraně fyzického i psychického vyčerpání.

Po covidu navíc mnoho zdravotníků zjistilo, že když bylo potřeba, byli označováni za hrdiny. Jakmile krize skončila, systém se rychle vrátil ke starým kolejím. Bez skutečných změn zůstane i tato deklarace jen dalším pěkným papírem do archivu.

V zájmu vyřešení nedostatku sester ve zdravotnictví se nyní počítá s navýšením počtu studentů a příchodem cizinek z Uzbekistánu a Indonésie. Jak toto opatření hodnotíte?

Nedostatek zdravotních sester je obrovský problém a je správné hledat řešení. Ale upřímně, dovážet personál ze zahraničí místo toho, aby stát konečně vytvořil podmínky, kvůli kterým české sestry nebudou odcházet ze zdravotnictví, je spíš zoufalá záplata než systémové řešení.

Navýšení počtu studentů samo o sobě nestačí. Můžeme přijmout více studentek, ale pokud po škole zjistí, že je čekají vyčerpávající směny, obrovská odpovědnost, psychický tlak a často nedůstojné finanční ohodnocení, část z nich stejně uteče jinam nebo do zahraničí.

A pokud jde o příchod sester z Uzbekistánu či Indonésie, nechci zpochybňovat jejich schopnosti ani lidskou hodnotu. Mnohé z nich mohou být velmi pracovité a kvalitní zdravotnice. Ale stát by si měl položit nepříjemnou otázku, proč český systém nedokáže udržet vlastní lidi a místo toho musí sahat po pracovní síle z druhého konce světa?

Další věc je jazyková bariéra, rozdílné vzdělávání, kulturní rozdíly a obrovská psychická zátěž pro samotné zahraniční pracovnice. Péče o pacienty není montovna. Ve zdravotnictví rozhodují sekundy, komunikace a důvěra. A to nejde vyřešit jen rychlokurzem češtiny.

Mám navíc pocit, že se o sestrách často mluví jen jako o číslech do tabulek. Ale za každou směnou je člověk. Člověk, který nese odpovědnost za životy pacientů, pracuje pod tlakem a často na úkor vlastního zdraví či rodiny.

Pokud chceme stabilní zdravotnictví, musíme si přestat nalhávat, že problém vyřešíme náborem ze zahraničí. Skutečné řešení je vrátit profesi zdravotní sestry respekt, dobré podmínky a důvod, proč u ní zůstat.

V rozhovoru z předminulého roku jste mezi výhodami práce zdravotní sestry v zahraničí uvedla možnost placených přesčasů a také způsob spolupráce, možnosti růstu a respekt. Můžete na základě Vašich osobních zkušeností říci, že se nyní situace v českém zdravotnictví z pohledu financí a pracovních podmínek změnila?

Za sebe musím říct, že určité posuny vidět jsou, ale stále máme k ideálu velmi daleko. České zdravotnictví drží obrovské množství schopných a obětavých lidí, jenže systém je dlouhodobě postavený na tom, že zdravotníci „nějak vydrží“. A to není zdravé ani spravedlivé.

Když jsem pracovala ve Velké Británii, překvapilo mě hlavně to, že tam byl personál více vnímán jako profesionál, ne jen jako někdo, kdo musí mlčet a odpracovat vše navíc. Přesčasy byly normálně zaplacené, člověk měl jasně nastavené kompetence, větší podporu týmu i možnosti dalšího vzdělávání a profesního růstu. Samozřejmě ani tam nebyl systém dokonalý, ale cítila jsem větší respekt k práci zdravotní sestry jako takové.

V Česku se za poslední roky něco změnilo hlavně pod tlakem personální krize a covidu. Více se mluví o vyhoření, psychické zátěži nebo nedostatku sester. Některé nemocnice se snaží zlepšovat benefity či pracovní prostředí. Jenže realita mnoha oddělení je pořád stejná – přetížený personál, přesčasy na hraně únosnosti, administrativní zahlcení a pocit, že systém stojí hlavně na obětavosti lidí.

Velký problém je také generační. Mladí lidé dnes mnohem více přemýšlejí o rovnováze mezi prací a osobním životem a já se jim vůbec nedivím. Pokud vidí sestru po dvanáctce fyzicky i psychicky vyčerpanou, těžko je to motivuje vstoupit do oboru.

A finance? Ano, platy se oproti minulosti zvedly. Ale zároveň vzrostly životní náklady, odpovědnost i tlak na personál. Takže mnoho zdravotníků stále cítí, že odměna neodpovídá tomu, co práce reálně obnáší.

Podle mě je největší problém v tom, že zdravotnictví nelze dlouhodobě stavět jen na morálce a obětavosti zaměstnanců. Respekt k profesi se nepozná podle slov na konferencích, ale podle toho, v jakých podmínkách lidé skutečně pracují každý den.

Premiér Babiš ve svém proslovu po podepsání deklarace uvedl, že hodlá splnit sliby - podpořit vzdělávání sester. „Potřebují větší kompetence, méně papírů, méně byrokracie,“ zdůraznil. Co si o tomto plánu myslíte? Zajistí to plynulejší chod práce?

Myšlenka větších kompetencí pro sestry a omezení zbytečné byrokracie je určitě správná. Upřímně, zdravotníci dnes tráví obrovské množství času u počítačů a nad papíry místo u pacientů. Pokud by sestry mohly více využívat své vzdělání a zkušenosti a zároveň nebyly zahlcené administrativou, mohlo by to provozu výrazně ulevit.

Jenže problém je v tom, že o „méně papírech“ se mluví už mnoho let a realita bývá často opačná. Každá nová vyhláška, kontrola nebo systém nakonec přinese další formuláře a další povinnosti. Zdravotníci proto už podobné sliby berou s velkou rezervou.

Větší kompetence navíc nemohou znamenat jen to, že se na sestry naloží další odpovědnost, aniž by k tomu měly odpovídající pravomoci, čas, personální podporu a finanční ohodnocení. To by systém ještě více zatížilo. Sestra není „levnější náhrada lékaře“. Je to samostatný zdravotnický profesionál, který potřebuje jasně nastavené podmínky a respekt.

Další problém vidím v tom, že české zdravotnictví dlouhodobě funguje na hraně personálních možností. Když máte na oddělení málo lidí, žádná deklarace ani nové kompetence samy o sobě nezajistí plynulejší chod práce. Ve výsledku často jen zrychlí tempo vyčerpání personálu.

Pokud by ale stát skutečně zjednodušil administrativu, digitalizaci udělal funkční a ne komplikovanější, posílil počet personálu, podpořil vzdělávání sester a dal jim větší profesní respekt, pak by to určitě mohlo zdravotnictví posunout správným směrem.

Jenže zdravotníci už nepotřebují další krásné věty na tiskových konferencích. Potřebují vidět, že se něco skutečně změní v běžném provozu nemocnic a sociálních služeb.

Součástí zmíněné deklarace bude mimo jiné příprava projektu zaměřeného na využití virtuální reality ke snižování psychosociálních rizik u zdravotníků a pracovníků v sociálních službách. Jak tuto moderní formu podpory zdravotníků hodnotíte? Proč úřady volí právě tuto cestu v boji proti stresu a vyhoření zdravotníků?

Využití virtuální reality může být zajímavý doplněk podpory zdravotníků, například při nácviku krizových situací, relaxačních technik nebo psychologické pomoci. Technologie dnes umí mnoho a určitě není špatně hledat moderní způsoby, jak lidem ulevit od stresu.

Ale řekněme si to otevřeně, většina zdravotníků není vyčerpaná proto, že by neuměla relaxovat ve virtuálních brýlích. Jsou vyčerpaní proto, že dlouhodobě pracují v přetížení, pod tlakem, s nedostatkem personálu a obrovskou odpovědností. A to žádná virtuální realita sama nevyřeší.

Mám trochu obavu, aby se znovu nehledala technická „náplast“ na problém, který je hlavně systémový. Je samozřejmě jednodušší představit moderní projekt s virtuální realitou než skutečně vyřešit nedostatek personálu, přetížené směny, administrativu nebo odchody zkušených sester ze zdravotnictví.

Úřady tuto cestu volí i proto, že dobře zní mediálně. Virtuální realita působí moderně, inovativně a progresivně. Jenže zdravotníci dnes nepotřebují hlavně virtuální únik z reality. Oni potřebují, aby se zlepšila samotná realita, ve které každý den pracují.

Pokud bude virtuální realita doplňkem skutečné podpory, může být užitečná. Pokud se z ní ale stane hlavní symbol „řešení“ vyhoření, pak se podle mě míjí podstata problému. Syndrom vyhoření totiž nevzniká proto, že si sestra neumí nasadit relaxační headset. Vzniká proto, že systém dlouhodobě jede na hraně lidských sil.

Jakou formu podpory by zdravotní sestry nejvíce ocenily?

Myslím, že většina zdravotních sester by dnes nejvíce ocenila úplně základní věci, které znějí možná obyčejně, ale v praxi často chybí, dostatek personálu, férové ohodnocení, respekt a možnost normálně fungovat bez permanentního vyčerpání.

Sestry nepotřebují slyšet, že jsou „andělé v bílém“, pokud pak slouží přesčasy za kolegyně, nestíhají se najíst a odcházejí domů psychicky i fyzicky zničené. Největší podporou by bylo, kdyby zdravotnictví přestalo stát na obětování lidí.

Velmi důležité by podle mě bylo skutečně snížit administrativu, zajistit dostatek personálu na směnách, lépe zaplatit náročnou práci, umožnit flexibilnější pracovní podmínky, podpořit návrat zkušených sester do oboru, a hlavně vytvořit prostředí, kde se zdravotník nemusí bát ozvat.

Mnoho sester také postrádá obyčejný lidský respekt. Nejen od vedení, ale někdy i od společnosti. Přitom nesou obrovskou odpovědnost za pacienty, jejich bezpečí i důstojnost.

Psychologická pomoc má určitě smysl, ale měla by být dostupná a dobrovolná, ne prezentovaná jako hlavní řešení. Vyhoření často není problém slabého jednotlivce. Je to signál, že systém dlouhodobě nefunguje dobře.

A ještě jedna věc je důležitá, sestry chtějí mít pocit, že jejich zkušenosti a názory někdo opravdu poslouchá. Protože lidé z praxe často dávno vědí, co by pomohlo. Jen bývají slyšet až ve chvíli, kdy systém začne kolabovat.

Děkujeme za rozhovor!