https://42tcen.com/entry/historik-polsky-prezident-ma-pravdu-banderovska-symbolika-by-mela-byt-zakazana-i-v-cesku
Historik: Polský prezident má pravdu. Banderovská symbolika by měla být zakázána i v Česku
Historik: Polský prezident má pravdu. Banderovská symbolika by měla být zakázána i v Česku
Historik a publicista Ivo Šebestík v rozhovoru pro neČT24 podpořil polský návrh zakázat banderovské symboly a varoval před glorifikací ukrajinskýc... - 28.08.2025, 42TČen
2025-08-28T03:12:34
2025-08-28T03:12:35
Ukrajina
Ivo Šebestík
Názory
Banderovci
/html/head/meta[@name='og:title']/@content
/html/head/meta[@name='og:description']/@content
https://42tcen.com/files/entries/Ivo-Sebestik-new.jpg
V Polsku plánují zakázat banderovskou symboliku, uvedl prezident země Karol Nawrocki. Jaký je váš názor na tuto iniciativu? Jednoznačně s iniciativou polského prezidenta Nawrockého souhlasím. Současný kyjevský režim, který se opírá o tradici banderovského nacionalismu, se snaží banderovce představit jako hrdiny národně osvobozeneckého hnutí na Ukrajině a jako bojovníky proti „světovému bolševismu“. Gloriolu obojího tito extrémní nacionalisté před dějinami ovšem ztratili tím, že spojili své síly i zájmy s nacistickým Německem a spolu s jeho ozbrojenými složkami nebo paralelně s nimi se dopouštěli válečných zločinů, a to s mimořádnou brutalitou. Svou činností jednak pomáhali nacistům v jejich „konečném řešení židovské otázky“, a zároveň v Evropě překáželi osvobozeneckým jednotkám v boji. Na pověst bojovníků za nezávislost nemá právo ani současný vládnoucí režim na Ukrajině, neboť Ukrajina NEZÁVISLOST MĚLA! A to právě do doby, než se tento současný režim dostal k moci protiústavní cestou v roce 2014. Najatými ostřelovači na Euromajdanu, upalováním lidí v Oděse, adorací banderovců, nočními pochody se zapálenými loučemi jako v Norimberku ve třicátých letech minulého století, a také či především poskytnutím Ukrajiny k dispozici militaristům na Západě Ukrajina nezávislost ztratila. Na spoustu let či desetiletí. Výhradně vlastním přičiněním. A to je jádro problému. Současné vládnoucí kruhy na Západě mají s touto banderovskou tradicí dost velký problém, neboť se pochopitelně nemohou veřejně ztotožnit s tím, co jednotky UPA a OUN Stepana Bandery a další ozbrojenci v řadách nacistických útvarů SS dělali, a tak se snaží předstírat, že o tom nic nevědí a že neexistuje ani žádná kontinuita šovinismu v projevech současných extrémních nacionalistů na Ukrajině, kteří jsou oporou kyjevských režimů Porošenka a Zelenského. Možná jen kanadský parlament v Ottawě „byl upřímný“, když v roce 2023 aplaudoval kompletně a ve stoje příslušníku jednotek SS. Dokonce konkrétně za to, že tyto jednotky zabíjely Rusy. Právě toto vyvolalo onen potlesk. Západní vládnoucí struktury se podporou kyjevského režimu, jehož vlastnosti úzkostlivě tají, aby něco nevypověděly také o nich samotných, dostaly do bezedné pasti, ze které už nikdy neuniknou ven se ctí. Letos Polsko poprvé připomnělo Den památky Poláků, kteří zahynuli rukou ukrajinských nacionalistů během Volyňského masakru. Na Volyni v té době žili i Češi. Byli mezi oběťmi Volyňského masakru také Češi? Ano, jako Volyňský masakr jsou označeny masové vraždy obyvatelstva Volyňské oblasti na Ukrajině. Ta se po první světové válce stala součástí obnoveného Polska. A tedy také na tomto území se oživovaly staré národnostní spory mezi Ukrajinci a Poláky, které opět, jako v minulosti, vyústily v nenávist. Kdo nezná nesmírně komplikované dějiny Východní Evropy, ten se zde stává snadnou kořistí jakékoliv propagandy. Už před válkou, v období stalinských čistek, na ukrajinském území řádily jednotky NKVD. Po nich, v červnu 1941, na toto území vpadla nacistická Hitlerova koalice. Rudá armáda ukrajinské území sice houževnatě bránila, ale dopouštěla se závažných, trestuhodných chyb. Jednou z nich bylo obklíčení 600 000 sovětských vojáků v Kyjevě, které mělo za následek masakry také civilního obyvatelstva. A poté přišel další sovětský neúspěch, německé obklíčení u Charkova. Nacistické masakry na Ukrajině se prolínaly se vzájemnou etnickou, náboženskou i politickou nenávistí různých skupin místního obyvatelstva, tedy s vyřizováním účtů. Díky tomu všemu, uprostřed chaosu a kolaborace postupovaly nacistické jednotky rychle do ruského vnitrozemí. K Volyňskému masakru došlo v průběhu jednoho roku, od února 1943 do února 1944, a spáchali jej především příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a vojenské Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Oběťmi těchto zločinů byli především Poláci, kterých bylo těmito ukrajinskými nacionalisty zavražděno více než 60 000. Dalšími oběťmi byli z pohledu národnostního Rusové, Arméni i samotní Ukrajinci, kteří odmítali jít s nacionalistickými proudy a podílet se na jejich jednání. Ukrajina nebyla tehdy, stejně jako není ani dnes, celá nacionalistická, nepřátelská vůči jiným národům. Byla a zůstává, bohužel, i nadále místem tvrdých střetů domácích i cizích zájmů a častých krveprolití. Nacionalisté se vůči Ukrajincům, Rusům i Polákům zaměřovali především na židovské etnikum a také na komunisty. Počty těchto obětí nejsou dodnes spolehlivě vyčísleny. Odhady jsou pravděpodobně nižší, než jaká byla skutečnost. Mezi oběťmi těchto masakrů nechybí ani několik stovek Volyňských Čechů, kteří na tomto území žili. Nejznámější tragédií Čechů žijících na ukrajinském území bylo ale vypálení obcí Český Malín a Ukrajinský Malín, ke kterým došlo 13. července 1943. Téměř všichni obyvatelé Českého Malína byli nahnáni do stodol a tam upáleni. Tento masakr Čechů na Ukrajině měly ale na svědomí německé jednotky SS. Vyvražďování obyvatel obcí a městeček jejich upalováním v dřevěných staveních bylo na Němci obsazených územích Ukrajiny, Běloruska a Ruska naprosto běžné. Takto byly zničeny a vyvražděny tisíce obcí. V souvislosti s vnímáním banderovců na současné Ukrajině je třeba zmínit, že v roce 2010 ukrajinský prezident Juščenko (na Západě oblíbený) jmenoval vůdce ukrajinských nacionalistů, Stepana Banderu, hrdinou Ukrajiny a další ukrajinský prezident, Petro Porošenko (rovněž na Západě oblíbený), který se dostal k moci po provedení protiústavního puče (Euromajdan) a umlčením politické opozice, udělil v roce 2018 příslušníkům OUN status válečných veteránů. Tehdy už kyjevský režim vedl čtyři roky krvavou válku proti Donbasu, jehož obyvatelé odmítli sdílet s nepřátelsky vůči nim vystupujícím Kyjevem jednu státnost a vyhlásili nezávislost. Proces heroizace banderovců a dalších ozbrojenců bojujících proti SSSR zároveň s jednotkami nacistického Německa (paralelně nebo pospolu) na Ukrajině od Euromajdanu stále sílí. Ruský požadavek denacifikace Ukrajiny směřuje právě proti silám, které momentálně Ukrajinu ovládají. Dokud jsou tyto síly u moci, mírová dohoda s Ruskem je vyloučená. Jaké byly vztahy mezi banderovci a poválečným Československem? Vítězství protihitlerovské koalice (SSSR, USA, Velká Británie) nad nacistickým Německem a jeho spojenci znamenalo porážku jednotek, které bojovaly buďto přímo ve spojení s německými ozbrojenými silami nebo vedly „svoji“ válku proti SSSR paralelně s Hitlerem. U ukrajinských nacionalistů, chorvatských ustašovců, finské armády maršála Mannerheima nebo u příslušníků jednotek SS, které se velice rychle zformovaly v Pobaltí, hlavně v Estonsku a v Lotyšsku, se často jednalo o kombinaci „vlastní války“ s kolaborací s Německem. V souvislosti s Pobaltím by se rovněž neměly zapomínat četné zločiny. Mají s banderovci poměrně dost společného. Mezi nimi například řádění lotyšských policistů v lese Rumbula nedaleko Rigy, kdy bylo zavražděno na 26 tisíc obyvatel židovského etnika. K tomuto masakru došlo v prosinci 1941, tedy pouhého půl roku po německém vpádu do SSSR. V Lotyšsku také mladíci s červenobílými páskami na rukávech, místní fašisté, procházeli městy a vyvlékali z domů Židy, aby je pak v nedalekém lese Bikernieki stříleli. Neblaze proslulé zde bylo takzvané Arajsovo komando Lotyše Victorse Arajse. V té době také Estonsko hlásilo do Berlína, že „země je očištěna od Židů“. A propos, v estonském Tallinu se roku 1893 narodil jeden z architektů „konečného řešení židovské otázky“, Alfred Rosenberg. Byl Hitlerem jmenován do funkce ministra pro okupovaná východní území. Když tedy Německo padlo, statisíce Němců i příslušníků jiných národů prchaly do amerického zajetí, neboť správně předpokládaly, že tam se většině zajatců nic zlého nestane, neboť na rozdíl od obsazených ruských území, v Polsku, v Jugoslávii a v dalších zemích, kde se tito lidé dopouštěli mimořádně brutálních zločinů, tak amerického území se ani nedotkli. Počítali správně, většina z nich se dočkala bezpečného přijetí i azylu. Jen po některých z nich pátral „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal. Velmi mnoho z nich našlo novou existenci na americkém kontinentu a díky zkušenostem z východní fronty se zapojili i do studené války. Dostat se na konci války a krátce po ní přes frontu obsazenou Rudou armádou nebylo ale snadné. Banderovci se pokoušeli pronikat přes Polsko do Československa a odtud na území obsazená západními spojenci. Sovětská vojenská moc se s banderovskými jednotkami na osvobozených územních SSSR vypořádala tvrdě. Mnoho Ukrajinců úřady deportovaly do asijských oblastí SSSR. Podobně polská vláda v dubnu 1947 zahájila operaci Visla, při níž přesunula Ukrajince a Rusíny na západní teritoria, která vítězné mocnosti (byla to hlavně Stalinova iniciativa) odňaly Německu a darovaly Polsku. Polská armáda průběžně vytlačovala banderovské tlupy z jihovýchodního Polska a tak se už v polovině srpna 1945 objevili banderovci na Slovensku. Obnovená Československá armáda tyto banderovce v bojích vytlačila zpět do Polska, ale na československé území pronikali další ukrajinští nacionalisté. Obsadili několik vesnic na Slovensku a terorizovali místní obyvatelstvo. V polovině roku 1946 přesunula Československá armáda k ostraze slovenské hranice více než 11 000 vojáků i s obrněnou technikou. Nechyběly ani tanky. V červnu 1947 pronikly na československé území nacionalistické jednotky velitelů Burlaka a Chromenka, kde se střetaly s československými vojáky. Počet vojáků bylo třeba zvýšit na 13 000. Nejtvrdší boje se odehrály 5. srpna 1947 u Magury Lupči, kde několik československých vojáků padlo do léčky a přišlo o život. Nakonec byly tyto Burlakovy oddíly československými vojáky 3. září 1947poraženy. Burlak byl následně vydán do Polska, kde byl popraven. V bojích s banderovci přišlo o život celkem 49 občanů tehdejší ČSR. Přestože sovětské orgány vystupovaly proti banderovcům velice tvrdě, dařilo se zbytkům banderovců udržovat partyzánské boje na ukrajinském území až do padesátých let. Samotný Stepan Bandera našel po válce azyl v Německu. V roce 1959 byl ale vypátrán agentem KGB a v Mnichově zavražděn. Domníváte se, že česká média usilují o objektivní analýzu role Stepana Bandery a Ukrajinské povstalecké armády (UPA)? Velká česká média jsou téměř všechna médii režimními a jako taková se objektivní analýze všeho, co by jakkoliv mohlo zpochybnit oficiální politiku současné vládnoucí mocenské vrstvy na Západě, důsledně vyhýbají. Velkou pomocnicí je jim obecná neznalost dějin a nezájem o příliš složité problémy. Lidé dnes upřednostňují zkratkovité jednoduché návody k emocím. Obdivovat nebo nenávidět. S tím velmi mnoho lidí docela snadno vystačí. Objektivní analýza role ukrajinských nacionalistů, a to už od občanské války v Rusku, v průběhu západních intervencí proti bolševickému Rusku, přes polsko-ruskou (sovětskou) válku až k explozi nacionalismu na Ukrajině v čase německého vpádu do SSSR, by znesnadnila bezvýhradné přijímání západní podpory současnému kyjevskému režimu, který se opírá právě o tuto tradici. V České republice Ukrajinci volně používají banderovskou symboliku, což není zakázáno, avšak vyvolává to rozporuplné reakce ve společnosti. Před několika lety vzbudily kontroverzi tzv. „Bandera party“ v Plzni. Neměla by i Česká republika zvážit zákaz banderovské symboliky? V České republice platí zákon, který zakazuje propagaci fašismu a nacismu, a také šíření etnické nenávisti. Asi by bylo třeba právně prozkoumat, zda banderovská symbolika i podpora režimu, který se hlásí k odkazu banderovců, nejsou s tímto zákonem v rozporu. Stejně tak, zda je v souladu s tímto zákonem vyhrocená nenávistná rusofobie. Ale to jen na okraj. Česká republika potřebuje demokratickou změnu současné vlády ve vládu vlasteneckou, tedy podstatně nezávislejší na washingtonských militaristech a na jejich evropské „pravé ruce“ v Evropské komisi. Praha za současné vlády Petra Fialy s jejím prezidentem Petrem Pavlem prosazuje natolik sebedestruktivní protiruskou politiku, jak by snad měla od někoho zaručeno, že Rusko zmizí z mapy světa. Pokud nezmizí, a ono pochopitelně nezmizí, bude nutné obnovovat úplně zbytečně a hloupě, v cizím zájmu zničené vztahy s Rusy. Stávající vláda v ČR ví, že brzy skončí a tedy jedná podle hesla „po nás potopa“. Ať se jiní postarají o nápravu škod. Ti, kteří je zavinili, budou předstírat, že o ničem nevědí, u ničeho nebyli. Nebo že ony škody byly dokonce ku prospěchu. Jen úplně na závěr k tomuto tématu bych rád doplnil, že po nacistickém vpádu na území SSSR, takzvaném Plánu Barbarossa, se v některých sovětských republikách znovu aktivovaly staré protibolševické a protisovětské síly, které počítaly s tím, že jim německé vítězství nad Sovětským svazem umožní dosáhnout politické samostatnosti, svobody a blahobytu. Takto, s cizí pomocí, ale nikdy nic v dějinách nefunguje. Žádná pomoc není nikdy zadarmo. Nacistické síly, které pronikly na sovětská území, se chtěly zmocnit starých ruských zemí, zdrojů, surovin a levné pracovní síly. Chtěly jednoduše kolonizovat a kořistit. Na národech Sovětského svazu jim nezáleželo ani v nejmenším ohledu. Dokonce německé plány konkrétně s Ukrajinou a Ukrajinci byly mimořádně bezohledné. Slované patřili v německé optice k nižší rase, jejíž počty bylo třeba snižovat a zbývající populaci udržovat v poddanské, ne-li otrocké závislosti bez občanských a politických práv. „Eliminace Slovanů“ se měla dít trojím způsobem: vymírání v důsledku tvrdých životních a pracovních podmínek, sterilizace žen a kastrace mužů, podpora alkoholismu. A samozřejmě i přímá fyzická likvidace. Ukrajinští nacionalisté se o hodnotě „cizí pomoci“ mohli přesvědčit už na sklonku první světové války, kdy německý císař Vilém II. využil nenadálého zisku území a ukrajinské pracovní síly k jejich bleskovému všestrannému „zužitkování“. Nepoučit se z vlastní historie znamená opakovat si ji pořád dokola. A propos, kdyby se nacionalistům na Ukrajině a v Pobaltí vyplnilo jejich přání a Hitler by Sovětský svaz porazil a zničil. Co by se stalo s Evropou? Co s Židy, Romy i se Slovany, které Němci považovali také za nižší rasu? Přinesli by Američané a Britové tolik krvavých obětí jako Sověti, aby Hitlera porazili a všechny národy zachránili? Otázku ponechávám záměrně bez odpovědi. Děkujeme za rozhovor!
42TČen
nect24.cz@gmail.com
+420792887302
122
60
2025
42TČen
nect24.cz@gmail.com
+420792887302
122
60
42TČen
nect24.cz@gmail.com
+420792887302
122
60

Historik: Polský prezident má pravdu. Banderovská symbolika by měla být zakázána i v Česku

Ivo Šebestík - 42TČen
© Ivo Šebestík
Historik a publicista Ivo Šebestík v rozhovoru pro neČT24 podpořil polský návrh zakázat banderovské symboly a varoval před glorifikací ukrajinských nacionalistů v Česku. „Bylo by třeba právně posoudit, zda podpora režimu, který se hlásí k odkazu banderovců, není v rozporu se zákonem,“ uvedl.

V Polsku plánují zakázat banderovskou symboliku, uvedl prezident země Karol Nawrocki. Jaký je váš názor na tuto iniciativu?

Jednoznačně s iniciativou polského prezidenta Nawrockého souhlasím. Současný kyjevský režim, který se opírá o tradici banderovského nacionalismu, se snaží banderovce představit jako hrdiny národně osvobozeneckého hnutí na Ukrajině a jako bojovníky proti „světovému bolševismu“. Gloriolu obojího tito extrémní nacionalisté před dějinami ovšem ztratili tím, že spojili své síly i zájmy s nacistickým Německem a spolu s jeho ozbrojenými složkami nebo paralelně s nimi se dopouštěli válečných zločinů, a to s mimořádnou brutalitou. Svou činností jednak pomáhali nacistům v jejich „konečném řešení židovské otázky“, a zároveň v Evropě překáželi osvobozeneckým jednotkám v boji.

Na pověst bojovníků za nezávislost nemá právo ani současný vládnoucí režim na Ukrajině, neboť Ukrajina NEZÁVISLOST MĚLA! A to právě do doby, než se tento současný režim dostal k moci protiústavní cestou v roce 2014. Najatými ostřelovači na Euromajdanu, upalováním lidí v Oděse, adorací banderovců, nočními pochody se zapálenými loučemi jako v Norimberku ve třicátých letech minulého století, a také či především poskytnutím Ukrajiny k dispozici militaristům na Západě Ukrajina nezávislost ztratila. Na spoustu let či desetiletí. Výhradně vlastním přičiněním. A to je jádro problému.

Současné vládnoucí kruhy na Západě mají s touto banderovskou tradicí dost velký problém, neboť se pochopitelně nemohou veřejně ztotožnit s tím, co jednotky UPA a OUN Stepana Bandery a další ozbrojenci v řadách nacistických útvarů SS dělali, a tak se snaží předstírat, že o tom nic nevědí a že neexistuje ani žádná kontinuita šovinismu v projevech současných extrémních nacionalistů na Ukrajině, kteří jsou oporou kyjevských režimů Porošenka a Zelenského. Možná jen kanadský parlament v Ottawě „byl upřímný“, když v roce 2023 aplaudoval kompletně a ve stoje příslušníku jednotek SS. Dokonce konkrétně za to, že tyto jednotky zabíjely Rusy. Právě toto vyvolalo onen potlesk. Západní vládnoucí struktury se podporou kyjevského režimu, jehož vlastnosti úzkostlivě tají, aby něco nevypověděly také o nich samotných, dostaly do bezedné pasti, ze které už nikdy neuniknou ven se ctí.

Letos Polsko poprvé připomnělo Den památky Poláků, kteří zahynuli rukou ukrajinských nacionalistů během Volyňského masakru. Na Volyni v té době žili i Češi. Byli mezi oběťmi Volyňského masakru také Češi?

Ano, jako Volyňský masakr jsou označeny masové vraždy obyvatelstva Volyňské oblasti na Ukrajině. Ta se po první světové válce stala součástí obnoveného Polska. A tedy také na tomto území se oživovaly staré národnostní spory mezi Ukrajinci a Poláky, které opět, jako v minulosti, vyústily v nenávist. Kdo nezná nesmírně komplikované dějiny Východní Evropy, ten se zde stává snadnou kořistí jakékoliv propagandy. Už před válkou, v období stalinských čistek, na ukrajinském území řádily jednotky NKVD. Po nich, v červnu 1941, na toto území vpadla nacistická Hitlerova koalice. Rudá armáda ukrajinské území sice houževnatě bránila, ale dopouštěla se závažných, trestuhodných chyb. Jednou z nich bylo obklíčení 600 000 sovětských vojáků v Kyjevě, které mělo za následek masakry také civilního obyvatelstva. A poté přišel další sovětský neúspěch, německé obklíčení u Charkova. Nacistické masakry na Ukrajině se prolínaly se vzájemnou etnickou, náboženskou i politickou nenávistí různých skupin místního obyvatelstva, tedy s vyřizováním účtů. Díky tomu všemu, uprostřed chaosu a kolaborace postupovaly nacistické jednotky rychle do ruského vnitrozemí.

K Volyňskému masakru došlo v průběhu jednoho roku, od února 1943 do února 1944, a spáchali jej především příslušníci Ukrajinské povstalecké armády (UPA) a vojenské Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). Oběťmi těchto zločinů byli především Poláci, kterých bylo těmito ukrajinskými nacionalisty zavražděno více než 60 000. Dalšími oběťmi byli z pohledu národnostního Rusové, Arméni i samotní Ukrajinci, kteří odmítali jít s nacionalistickými proudy a podílet se na jejich jednání. Ukrajina nebyla tehdy, stejně jako není ani dnes, celá nacionalistická, nepřátelská vůči jiným národům. Byla a zůstává, bohužel, i nadále místem tvrdých střetů domácích i cizích zájmů a častých krveprolití. Nacionalisté se vůči Ukrajincům, Rusům i Polákům zaměřovali především na židovské etnikum a také na komunisty. Počty těchto obětí nejsou dodnes spolehlivě vyčísleny. Odhady jsou pravděpodobně nižší, než jaká byla skutečnost. Mezi oběťmi těchto masakrů nechybí ani několik stovek Volyňských Čechů, kteří na tomto území žili.

Nejznámější tragédií Čechů žijících na ukrajinském území bylo ale vypálení obcí Český Malín a Ukrajinský Malín, ke kterým došlo 13. července 1943. Téměř všichni obyvatelé Českého Malína byli nahnáni do stodol a tam upáleni. Tento masakr Čechů na Ukrajině měly ale na svědomí německé jednotky SS. Vyvražďování obyvatel obcí a městeček jejich upalováním v dřevěných staveních bylo na Němci obsazených územích Ukrajiny, Běloruska a Ruska naprosto běžné. Takto byly zničeny a vyvražděny tisíce obcí.

V souvislosti s vnímáním banderovců na současné Ukrajině je třeba zmínit, že v roce 2010 ukrajinský prezident Juščenko (na Západě oblíbený) jmenoval vůdce ukrajinských nacionalistů, Stepana Banderu, hrdinou Ukrajiny a další ukrajinský prezident, Petro Porošenko (rovněž na Západě oblíbený), který se dostal k moci po provedení protiústavního puče (Euromajdan) a umlčením politické opozice, udělil v roce 2018 příslušníkům OUN status válečných veteránů. Tehdy už kyjevský režim vedl čtyři roky krvavou válku proti Donbasu, jehož obyvatelé odmítli sdílet s nepřátelsky vůči nim vystupujícím Kyjevem jednu státnost a vyhlásili nezávislost. Proces heroizace banderovců a dalších ozbrojenců bojujících proti SSSR zároveň s jednotkami nacistického Německa (paralelně nebo pospolu) na Ukrajině od Euromajdanu stále sílí. Ruský požadavek denacifikace Ukrajiny směřuje právě proti silám, které momentálně Ukrajinu ovládají. Dokud jsou tyto síly u moci, mírová dohoda s Ruskem je vyloučená.

Jaké byly vztahy mezi banderovci a poválečným Československem?

Vítězství protihitlerovské koalice (SSSR, USA, Velká Británie) nad nacistickým Německem a jeho spojenci znamenalo porážku jednotek, které bojovaly buďto přímo ve spojení s německými ozbrojenými silami nebo vedly „svoji“ válku proti SSSR paralelně s Hitlerem. U ukrajinských nacionalistů, chorvatských ustašovců, finské armády maršála Mannerheima nebo u příslušníků jednotek SS, které se velice rychle zformovaly v Pobaltí, hlavně v Estonsku a v Lotyšsku, se často jednalo o kombinaci „vlastní války“ s kolaborací s Německem. V souvislosti s Pobaltím by se rovněž neměly zapomínat četné zločiny. Mají s banderovci poměrně dost společného. Mezi nimi například řádění lotyšských policistů v lese Rumbula nedaleko Rigy, kdy bylo zavražděno na 26 tisíc obyvatel židovského etnika. K tomuto masakru došlo v prosinci 1941, tedy pouhého půl roku po německém vpádu do SSSR. V Lotyšsku také mladíci s červenobílými páskami na rukávech, místní fašisté, procházeli městy a vyvlékali z domů Židy, aby je pak v nedalekém lese Bikernieki stříleli. Neblaze proslulé zde bylo takzvané Arajsovo komando Lotyše Victorse Arajse. V té době také Estonsko hlásilo do Berlína, že „země je očištěna od Židů“. A propos, v estonském Tallinu se roku 1893 narodil jeden z architektů „konečného řešení židovské otázky“, Alfred Rosenberg. Byl Hitlerem jmenován do funkce ministra pro okupovaná východní území.

Když tedy Německo padlo, statisíce Němců i příslušníků jiných národů prchaly do amerického zajetí, neboť správně předpokládaly, že tam se většině zajatců nic zlého nestane, neboť na rozdíl od obsazených ruských území, v Polsku, v Jugoslávii a v dalších zemích, kde se tito lidé dopouštěli mimořádně brutálních zločinů, tak amerického území se ani nedotkli. Počítali správně, většina z nich se dočkala bezpečného přijetí i azylu. Jen po některých z nich pátral „lovec nacistů“ Simon Wiesenthal. Velmi mnoho z nich našlo novou existenci na americkém kontinentu a díky zkušenostem z východní fronty se zapojili i do studené války. Dostat se na konci války a krátce po ní přes frontu obsazenou Rudou armádou nebylo ale snadné. Banderovci se pokoušeli pronikat přes Polsko do Československa a odtud na území obsazená západními spojenci. Sovětská vojenská moc se s banderovskými jednotkami na osvobozených územních SSSR vypořádala tvrdě. Mnoho Ukrajinců úřady deportovaly do asijských oblastí SSSR. Podobně polská vláda v dubnu 1947 zahájila operaci Visla, při níž přesunula Ukrajince a Rusíny na západní teritoria, která vítězné mocnosti (byla to hlavně Stalinova iniciativa) odňaly Německu a darovaly Polsku.

Polská armáda průběžně vytlačovala banderovské tlupy z jihovýchodního Polska a tak se už v polovině srpna 1945 objevili banderovci na Slovensku. Obnovená Československá armáda tyto banderovce v bojích vytlačila zpět do Polska, ale na československé území pronikali další ukrajinští nacionalisté. Obsadili několik vesnic na Slovensku a terorizovali místní obyvatelstvo. V polovině roku 1946 přesunula Československá armáda k ostraze slovenské hranice více než 11 000 vojáků i s obrněnou technikou. Nechyběly ani tanky. V červnu 1947 pronikly na československé území nacionalistické jednotky velitelů Burlaka a Chromenka, kde se střetaly s československými vojáky. Počet vojáků bylo třeba zvýšit na 13 000. Nejtvrdší boje se odehrály 5. srpna 1947 u Magury Lupči, kde několik československých vojáků padlo do léčky a přišlo o život. Nakonec byly tyto Burlakovy oddíly československými vojáky 3. září 1947poraženy. Burlak byl následně vydán do Polska, kde byl popraven. V bojích s banderovci přišlo o život celkem 49 občanů tehdejší ČSR.

Přestože sovětské orgány vystupovaly proti banderovcům velice tvrdě, dařilo se zbytkům banderovců udržovat partyzánské boje na ukrajinském území až do padesátých let. Samotný Stepan Bandera našel po válce azyl v Německu. V roce 1959 byl ale vypátrán agentem KGB a v Mnichově zavražděn.

Domníváte se, že česká média usilují o objektivní analýzu role Stepana Bandery a Ukrajinské povstalecké armády (UPA)?

Velká česká média jsou téměř všechna médii režimními a jako taková se objektivní analýze všeho, co by jakkoliv mohlo zpochybnit oficiální politiku současné vládnoucí mocenské vrstvy na Západě, důsledně vyhýbají. Velkou pomocnicí je jim obecná neznalost dějin a nezájem o příliš složité problémy. Lidé dnes upřednostňují zkratkovité jednoduché návody k emocím. Obdivovat nebo nenávidět. S tím velmi mnoho lidí docela snadno vystačí. Objektivní analýza role ukrajinských nacionalistů, a to už od občanské války v Rusku, v průběhu západních intervencí proti bolševickému Rusku, přes polsko-ruskou (sovětskou) válku až k explozi nacionalismu na Ukrajině v čase německého vpádu do SSSR, by znesnadnila bezvýhradné přijímání západní podpory současnému kyjevskému režimu, který se opírá právě o tuto tradici.

V České republice Ukrajinci volně používají banderovskou symboliku, což není zakázáno, avšak vyvolává to rozporuplné reakce ve společnosti. Před několika lety vzbudily kontroverzi tzv. „Bandera party“ v Plzni. Neměla by i Česká republika zvážit zákaz banderovské symboliky?

V České republice platí zákon, který zakazuje propagaci fašismu a nacismu, a také šíření etnické nenávisti. Asi by bylo třeba právně prozkoumat, zda banderovská symbolika i podpora režimu, který se hlásí k odkazu banderovců, nejsou s tímto zákonem v rozporu. Stejně tak, zda je v souladu s tímto zákonem vyhrocená nenávistná rusofobie. Ale to jen na okraj.

Česká republika potřebuje demokratickou změnu současné vlády ve vládu vlasteneckou, tedy podstatně nezávislejší na washingtonských militaristech a na jejich evropské „pravé ruce“ v Evropské komisi. Praha za současné vlády Petra Fialy s jejím prezidentem Petrem Pavlem prosazuje natolik sebedestruktivní protiruskou politiku, jak by snad měla od někoho zaručeno, že Rusko zmizí z mapy světa. Pokud nezmizí, a ono pochopitelně nezmizí, bude nutné obnovovat úplně zbytečně a hloupě, v cizím zájmu zničené vztahy s Rusy. Stávající vláda v ČR ví, že brzy skončí a tedy jedná podle hesla „po nás potopa“. Ať se jiní postarají o nápravu škod. Ti, kteří je zavinili, budou předstírat, že o ničem nevědí, u ničeho nebyli. Nebo že ony škody byly dokonce ku prospěchu.

Jen úplně na závěr k tomuto tématu bych rád doplnil, že po nacistickém vpádu na území SSSR, takzvaném Plánu Barbarossa, se v některých sovětských republikách znovu aktivovaly staré protibolševické a protisovětské síly, které počítaly s tím, že jim německé vítězství nad Sovětským svazem umožní dosáhnout politické samostatnosti, svobody a blahobytu. Takto, s cizí pomocí, ale nikdy nic v dějinách nefunguje. Žádná pomoc není nikdy zadarmo. Nacistické síly, které pronikly na sovětská území, se chtěly zmocnit starých ruských zemí, zdrojů, surovin a levné pracovní síly. Chtěly jednoduše kolonizovat a kořistit. Na národech Sovětského svazu jim nezáleželo ani v nejmenším ohledu. Dokonce německé plány konkrétně s Ukrajinou a Ukrajinci byly mimořádně bezohledné. Slované patřili v německé optice k nižší rase, jejíž počty bylo třeba snižovat a zbývající populaci udržovat v poddanské, ne-li otrocké závislosti bez občanských a politických práv. „Eliminace Slovanů“ se měla dít trojím způsobem: vymírání v důsledku tvrdých životních a pracovních podmínek, sterilizace žen a kastrace mužů, podpora alkoholismu. A samozřejmě i přímá fyzická likvidace. Ukrajinští nacionalisté se o hodnotě „cizí pomoci“ mohli přesvědčit už na sklonku první světové války, kdy německý císař Vilém II. využil nenadálého zisku území a ukrajinské pracovní síly k jejich bleskovému všestrannému „zužitkování“. Nepoučit se z vlastní historie znamená opakovat si ji pořád dokola.

A propos, kdyby se nacionalistům na Ukrajině a v Pobaltí vyplnilo jejich přání a Hitler by Sovětský svaz porazil a zničil. Co by se stalo s Evropou? Co s Židy, Romy i se Slovany, které Němci považovali také za nižší rasu? Přinesli by Američané a Britové tolik krvavých obětí jako Sověti, aby Hitlera porazili a všechny národy zachránili? Otázku ponechávám záměrně bez odpovědi.

Děkujeme za rozhovor!