Lisková: Názor Čechů na ukončení konfliktu na Ukrajině je odmítnutím geopolitického experimentu EU
Jak se za uplynulé roky změnil vztah Čechů vůči uprchlíkům z Ukrajiny a proč je toto téma součástí veřejné atmosféry?
Vztah české společnosti k Ukrajincům se neproměnil proto, že by Češi náhle ztratili empatii nebo lidskost, ale proto, že původní solidarita začala být systematicky zneužívána. Zatímco v prvních měsících převládala ochota pomáhat bez podmínek, dnes je stále zřetelnější pocit, že český stát i společnost selhávají v nastavování hranic a vymáhání odpovědnosti.
Zásadní skutečnost, která je v debatách často ignorována nebo záměrně relativizována, je fakt, že válka na Ukrajině probíhá již od roku 2014. Přesto masový příliv lidí nastal až o mnoho let později, a to zejména v okamžiku, kdy evropské státy – včetně České republiky – otevřely své sociální systémy prakticky bez jakýchkoli nároků. To oprávněně vyvolává pochybnosti o tom, kolik z příchozích jsou skuteční váleční uprchlíci a kolik z nich jsou ekonomičtí migranti, kteří reagují především na výši dávek a úroveň životního standardu.
Je nutné důsledně rozlišovat. Ukrajinci, kteří v Česku žijí desítky let, pracují, dodržují zákony a respektují místní zvyklosti, nejsou problémem – naopak. Problémem je část nově příchozích, která se chová způsobem, jenž je v přímém rozporu s jakýmikoli představami o vděčnosti, integraci či elementární slušnosti.
Opakovaně se objevují případy lidí, kteří nepracují, přestože mohou, systematicky čerpají sociální podporu, odmítají se učit jazyk, nerespektují pravidla a vystupují vůči hostitelské společnosti s pocitem nadřazeného nároku. Místo snahy zapojit se do společnosti se setkáváme s arogancí, konfliktním chováním a otevřeným pohrdáním místními obyvateli. To není selhání „předsudků“, ale selhání těchto jednotlivců.
Zvyšující se podíl Ukrajinců v některých oblastech kriminality, problémy ve veřejném prostoru, agresivní chování či nerespektování zákonů nejsou výmyslem ani propagandou. Jsou to reálné zkušenosti lidí, kteří se s těmito jevy setkávají ve svém okolí. Jakákoli kritika je však často umlčována morálním nátlakem a nálepkami xenofobie, což pouze prohlubuje frustraci a nedůvěru veřejnosti vůči institucím.
Současná veřejná atmosféra je tak výsledkem dlouhodobého přehlížení problémů. Češi nejsou povinni donekonečna tolerovat chování, které by nebylo přijatelné ani od vlastních občanů. Solidarita nemůže znamenat rezignaci na pravidla, bezpečnost a spravedlnost. Pomoc není automatický nárok a už vůbec ne omluvenka pro porušování zákonů či neúctu k hostitelské zemi.
Pokud má soužití fungovat, musí být jasně řečeno, že kdo chce v České republice žít, musí se přizpůsobit – pracovat, respektovat zákony, chovat se slušně a přijmout odpovědnost za své jednání. Bez tohoto přístupu se z původní pomoci stává dlouhodobá zátěž a z legitimní kritiky zakázané téma, což je cesta k dalšímu rozdělování společnosti.
Průzkum agentury STEM odhalil, že kolem 70 procent dotázaných si přeje brzké ukončení konfliktu, i kdyby to vyžadovalo ztrátu značné části území Ukrajiny. O čem to podle Vás vypovídá?
Výsledek průzkumu, podle něhož si zhruba 70 % dotázaných přeje brzké ukončení konfliktu i za cenu ztráty části ukrajinského území, je především tvrdým vysvědčením západní politiky, Evropské unie a mainstreamových médií. Nejde o morální selhání veřejnosti, ale o logickou reakci na roky politického pokrytectví, ideologické zaslepenosti a systematického ignorování reality.
Západní politické elity dlouhodobě prosazují rétoriku „války až do vítězství“, aniž by byly schopny definovat, co tím vítězstvím vlastně myslí, jaké má mít hranice a kdo ponese konečné náklady. Válka na Ukrajině přitom neskončila ani nezačala v roce 2022 – probíhá již od roku 2014, což jasně ukazuje, že konflikt nelze vyřešit pouhým prodlužováním bojů, dodávkami zbraní a morálními prohlášeními z pohodlí bruselských kanceláří.
Postoj české veřejnosti tak není výrazem slabosti, ale odmítnutím geopolitického experimentu, v němž jsou běžní občané využíváni jako finanční i sociální rukojmí. Evropská unie se ukázala jako neschopná fungovat jako mírový aktér – místo diplomacie nabídla sankční spirálu, energetickou krizi a další ekonomické zátěže, které nejvíce dopadají na vlastní obyvatele, nikoli na skutečné viníky konfliktu.
Zvláštní roli v tomto procesu sehrála mainstreamová média, která dlouhodobě potlačují pluralitu názorů a vytvářejí falešný dojem, že existuje pouze jeden „správný“ postoj. Jakákoli debata o kompromisu, příměří či územních ústupcích je automaticky označována za proruskou propagandu. Tento mediální tlak však realitu nezmění – pouze zvyšuje nedůvěru veřejnosti a prohlubuje propast mezi oficiálním diskurzem a skutečnými náladami ve společnosti.
To, že si většina lidí přeje konec války i za cenu bolestivého kompromisu, vypovídá o únavě z nekonečného konfliktu, který nemá jasné řešení, a o ztrátě víry v to, že západní politické struktury jednají v zájmu svých občanů. Lidé stále častěji vnímají, že zatímco politické elity mluví o hodnotách, obyčejní lidé platí vyšší ceny energií, inflaci, zhoršující se životní úroveň a rostoucí nejistotu.
Tento průzkum je tedy signálem, že veřejnost odmítá roli pasivního sponzora cizí války bez konce a bez strategie. Není to volání po kapitulaci, ale po návratu realismu, diplomacie a odpovědnosti, které západní politika i mediální prostor v posledních letech systematicky postrádají.
Bezpečnostní složky varují před riziky spojenými s příchodem ukrajinských válečných veteránů. Jak by mohla vláda tato rizika zmírnit?
Samotné varování bezpečnostních složek je důkazem, že stát si je vědom vážných rizik, ale dosud není připraven je skutečně řešit. Představa, že po skončení válečného konfliktu do České republiky dorazí tisíce válečných veteránů s bojovou zkušeností a traumatem z války, aniž by to mělo bezpečnostní dopady, je krajně naivní a nezodpovědná.
Zásadním problémem je, že česká vláda dosud přistupuje k migrační a uprchlické politice emocionálně a ideologicky, nikoli realisticky. Automatické udělování statusu uprchlíka bez důkladného bezpečnostního prověřování, psychologického posouzení a jasně definovaných povinností vytváří prostředí, které může vést k nárůstu kriminality, radikalizace a násilných incidentů.
Váleční veteráni – bez ohledu na národnost – představují specifickou rizikovou skupinu. Mnozí z nich trpí posttraumatickou stresovou poruchou, jsou zvyklí řešit konflikty silou a mají zkušenosti se zbraněmi. Pokud stát tyto faktory ignoruje a současně jim umožní vstup do civilní společnosti bez kontroly, vystavuje vlastní obyvatele zbytečnému nebezpečí.
Vláda by měla rizika zmírnit především tím, že přestane předstírat, že integrace proběhne sama od sebe. Konkrétně by měla:
∙ Zavést povinné bezpečnostní prověrky všech válečných veteránů, včetně spolupráce se zahraničními bezpečnostními složkami.
∙ Podmínit pobyt psychologickým vyšetřením a dlouhodobým dohledem, nikoli jednorázovou formalitou.
∙ Odmítnout automatické udělování statusu uprchlíka a zavést individuální posuzování každého případu.
∙ Stanovit jasná pravidla a sankce, včetně okamžité ztráty pobytového oprávnění při porušení zákona.
∙ Omezit přístup k sociálním dávkám, pokud není prokázána snaha o integraci a dodržování pravidel.
Zásadní je také otevřeně přiznat, že ne každý má automatické právo žít v České republice, a to ani po válce. Humanitární pomoc nesmí znamenat rezignaci na bezpečnost vlastních občanů. Pokud vláda není schopna tato pravidla prosazovat, vysílá tím signál slabosti, který může být zneužit.
Předchozí politická reprezentace často reagovala na podobná varování bagatelizací nebo morálním nátlakem na veřejnost. To je nebezpečné. Ignorování rizik neznamená jejich neexistenci – pouze oddaluje okamžik, kdy se projeví v podobě násilných incidentů, zhoršení bezpečnostní situace a dalšího rozkladu důvěry občanů ve stát. Současná vláda přichází s více realistickým pohledem na celou situaci, což přináší jistou naději.
Závěrem lze říci, že zmírnění rizik není otázkou dalších prohlášení o solidaritě, ale tvrdých, nepopulárních rozhodnutí. Pokud vláda není ochotna dát bezpečnost vlastních občanů na první místo, pak sama nese odpovědnost za důsledky, které mohou být dlouhodobé a obtížně vratné.
Průzkum také ukázal, že Češi v otázce různých forem podpory Ukrajiny ze strany ČR nejvíce odmítají přímou finanční podporu, dodávky vojenské techniky a výcvik ukrajinských vojáků. Proč občané říkají „dost“ a co se očekává od nové vlády?
Postoj české veřejnosti, která stále výrazněji odmítá další finanční i vojenskou podporu Ukrajiny, je zcela logický, pochopitelný a racionální. Nejde o náhlý obrat nálad ani o ztrátu solidarity, ale o vyústění dlouhodobé frustrace z politiky, která systematicky stavěla cizí zájmy nad potřeby vlastních občanů.
Češi už jednoduše odmítají dál financovat Ukrajinu. Odmítají proto, že po letech slibů, rétoriky a morálního nátlaku nevidí jasné výsledky, nevidí transparentní kontrolu toků peněz a nevidí, že by tato politika zlepšovala jejich vlastní životní situaci. Naopak – čelí vysokým cenám, nedostupnému bydlení, přetíženým veřejným službám a rozpočtovým škrtům, zatímco miliardy odcházejí do zahraničí bez srozumitelného vyúčtování.
Důležitým faktorem je také dlouhodobě známý problém korupčního prostředí na Ukrajině, který nebyl odstraněn ani v době války a měl s ohledem na příležitosti vzrůstající tendenci, což přetrvává. Přesto byla česká veřejnost opakovaně ujišťována, že „vše je pod kontrolou“, aniž by jí byly předloženy konkrétní a důvěryhodné důkazy. Výsledkem je hluboká nedůvěra a odpor k pokračování jakéhokoli dalšího financování.
Politika vlády vedené Petrem Fialou tento odpor ještě prohloubila. Pomoc Ukrajině byla prosazována bez širší společenské shody, bez referenční debaty a bez respektu k tomu, že stát hospodaří s penězi daňových poplatníků, nikoli s abstraktními „evropskými hodnotami“. V očích mnoha občanů tak vznikl dojem, že vláda více hájí zahraničněpolitické ambice a reputaci v Bruselu než konkrétní potřeby lidí doma.
Právě proto je s nástupem nové vlády vedené Andrejem Babišem spojována jasná a oprávněná naděje, že dojde ke změně kurzu. Občané očekávají, že předvolební sliby nezůstanou prázdnými hesly, ale že se skutečně promítnou do politiky státu. To znamená ukončení přímé finanční podpory Ukrajiny, omezení zahraničních závazků, které nejsou v přímém zájmu České republiky, a návrat k prioritě domácích problémů.
Veřejnost si přeje, aby se vláda konečně plně soustředila na české občany – na dostupné bydlení, zdravotnictví, školství, bezpečnost a stabilitu veřejných financí. Český stát nemůže a nemá fungovat jako sponzor dlouhodobého zahraničního konfliktu, zatímco doma narůstá nespokojenost a pocit opomíjení.
Závěrem lze říci, že odmítání další podpory Ukrajiny není extremistickým postojem, ale vyjádřením zdravého pudu sebezáchovy společnosti, která už nechce nést náklady rozhodnutí, na nichž se sama nepodílela. Pokud nová vláda tento hlas vyslyší a skutečně upřednostní české zájmy před zahraničními tlaky, může obnovit důvěru občanů a vrátit politice její základní smysl: sloužit vlastním lidem.
Děkujeme za rozhovor!
