„Mám právo mluvit o Janu Palachovi a nést jeho odkaz.“ Rédová ze STAČILO! reaguje na kritiku plakátu
Paní zástupkyně, mohla byste přiblížit, proč váš volební plakát vzbudil nadměrnou pozornost na sociálních sítích a v mainstreamových médiích?
Celé to spustila metafora na mém plakátu, kde stálo: „Zapalme v sobě Palacha - ne bolestí, ale pravdou. Ne ohněm, ale láskou. Ne obětí, ale činem. Volme proti lži."
Ten výrok je metaforou, ne politickým výkřikem. Je to výzva k probuzení občanské odpovědnosti, k odvaze říkat pravdu i v době, kdy je to nepopulární nebo přímo potlačované.
Nezazněla žádná urážka, výsměch ani zneuctění památky Jana Palacha. Naopak, šlo o uctění jeho odkazu, který má přesah i do dnešní doby. I dnes je v naší společnosti cítit strach, pasivita, apatie. I dnes se opakuje atmosféra, kdy názor mimo povolenou zónu je okamžitě napadán, umlčován nebo zesměšňován. A právě proto jsem jeho jméno použila.
Proč se najednou ozývá požadavek, kdo smí a nesmí mluvit o Palachovi?
To je otázka, která by měla znít nahlas. Jak je možné, že se v demokratické společnosti někdo domnívá, že má výhradní právo na výklad historie? Že si může nárokovat Jana Palacha, Miladu Horákovou nebo jinou morální autoritu jako majetek konkrétní ideologie? Takto se nevytváří úcta, ale monopol.
Jsem zdravotní sestra, která celý život pomáhá lidem. Odsuzuji minulý režim, stejně jako každý normálně smýšlející člověk. Ale odmítám vinit lidi, kteří tehdy nežili nebo se na ničem nepodíleli. Ta posedlost a nenávist, kterou někteří promítají do dnešní KSČM, je až patologická. Doba se změnila. Tato strana vznikla v 90. letech a její dnešní členové nenesou odpovědnost za činy minulého režimu. Já nejsem komunistka, nejsem ani členkou této strany a lidi neposuzuji podle nálepek, ale podle činů.
Ale také odsuzuji dnešní režim strachu, cenzury, manipulace a zneužívání emocí. Historie se nám opakuje, jen má jiný kabát. A proto říkám: Mám právo mluvit o Janu Palachovi. Mám právo nést jeho odkaz dál. A mám právo říkat, že dnes se lže jiným způsobem, ale neméně nebezpečně. Jména jako Jan Palach nepatří žádné straně, instituci ani zákazu. Patří nám všem. A pokud si někdo myslí, že může rozhodovat, kdo o nich smí mluvit a kdo ne, ten se dopouští přesně toho, proti čemu Palach bojoval!
Zmínila jste Jana Palacha jako upřímného bojovníka proti minulému režimu. Vidíte nějaké podobnosti mezi politikou současného Fialova kabinetu a dobou před sametovou revolucí? Jak se projevují?
Ano, Jana Palacha vnímám jako symbol odvahy postavit se proti lži, manipulaci a rezignaci společnosti. Věřil, že mlčení a přizpůsobení se režimu je cesta do zkázy. A v tom je jeho poselství stále aktuální, i když žijeme v jiné době.
Netvrdím, že současný systém je přesnou kopií režimu před rokem 1989. Ale některé rysy, které tehdejší režim definovaly, se v upravené podobě vracejí. Konkrétní podobnosti, které vnímám, jsou např. cenzura jiného názoru. Dnes vás nesmí ani napadnout zpochybnit oficiální narativ, ať už jde o covid, válku, ekonomiku nebo migraci. Média vám zavřou dveře, sociální sítě zablokují účet a politici vás veřejně onálepkují.
Dalším aspektem je morální vydírání. Tehdy jste museli souhlasit, jinak jste měli problémy v práci. Dnes to vypadá podobně; když nejdete s proudem, ztratíte důvěru, zaměstnání, prostor a reputaci.
Státní propaganda je dalším společným jmenovatelem. Veřejnoprávní média jsou dnes nástrojem vládní propagace. Opozice nemá šanci říct své stanovisko bez zesměšnění, zamlčení nebo manipulace.
Největším démonem této doby je strach mluvit. Lidé mi dnes běžně píší: „Souhlasím s vámi, ale bojím se to napsat pod svým jménem." Tohle je něco, co důvěrně známe z totalitní minulosti, a znovu to cítíme ve vzduchu. To je důvod, proč se ozývám. Ne proto, že bych žila v minulosti, ale proto, že vidím varovné signály přítomnosti.
Palach bojoval proti lži a pasivitě. A já to cítím stejně; dnes znovu musíme říct NE manipulaci, NE cenzuře a NE vnucenému tichu. Protože pokud to neuděláme, skončíme přesně tam, kde jsme byli, jen v jiných barvách a pod jinou vlajkou.
Čemu připisujete ostrou reakci části politického spektra na váš plakát?
Ostré reakce některých politiků na můj plakát chápu jako projev strachu a hysterie z narušení jejich komfortní zóny. Není to o Palachovi. Je to o tom, že se ozývá někdo, kdo není součástí jejich klubu.
Někteří lidé z politického a mediálního světa si v naší zemi uzurpovali výhradní právo rozhodovat o tom, kdo smí mluvit, o čem smí mluvit a dokonce, koho smí připomínat. Jakmile do toho vstoupí někdo, kdo není z jejich světa, automaticky se z něj stává cíl. Myslím, že reakce byla tak silná, protože má slova padla na živé místo.
Lidé vnímají, že se znovu šíří strach a lež. A právě to moje metafora pojmenovala. Proto vyvolala takovou paniku, pravda totiž bolí. Politici se bojí, že ztrácí kontrolu. Nečekali, že někdo mimo systém začne mluvit nahlas a že ho lidé začnou poslouchat.
Reakce je proto klasická - vykonstruovaná „morální kauza" a snaha zničit oponenta. Blíží se volby. A když chybí výsledky, sahá se po emocích, nálepkách a umělých skandálech. Můj výrok se jim hodil jako záminka. Jenže tohle všechno je součást jediné pravdy. Ten plakát nevyvolal paniku, protože by byl nemorální. Vyvolal paniku, protože byl pravdivý. A to je něco, co současná moc neumí unést.
Autoři mainstreamových médií napsali zaujatý článek na objednávku, který se dotkl vás osobně a strany KSČM. Jak hodnotíte staré metody práce mainstreamu?
Celá tato „kauza" není vedena proti Petře Rédové. Je to cílená kampaň proti hnutí STAČILO!, které roste a získává důvěru lidí, protože říká věci, které jiní přehlížejí nebo úmyslně potlačují.
Kdybych kandidovala za ODS nebo jinou vládní stranu, média by mi tleskala za odvahu, zvali by mě do debat a oslavovali jako ženu, která „otevírá diskusi". Ale protože kandiduji za hnutí STAČILO!, které nepatří pod vládní PR aparát, najednou je problém všechno, i metafora, i slovo, i jméno Palacha. To jen potvrzuje, že celá tato aféra není o etice, ale o moci.
Ano, článek byl zaujatý, účelový a zcela jednoznačně napsaný na objednávku. A to nejen proti mně, ale i proti straně KSČM, která je v tomto kontextu použita jako strašák, nálepka a záminka, jak umlčet celé hnutí STAČILO!.
Celá situace mi silně připomíná praktiky starého režimu, které jsme si mysleli, že jsou za námi. Tehdy média sloužila straně a vládě, dnes slouží vládní koalici, eurostrukturám a jejich narativu. Tehdy byli lidé označováni za rozvraceče, dnes za dezinformátory. Tehdy se nevhodné osoby zesměšňovaly v Rudém právu, dnes v Seznamu a na ČT. Staré metody práce mainstreamu se vrátily.
Předpojatost místo objektivity. Článek byl napsán s cílem poškodit, ne informovat. Nálepkování místo dialogu. Označit mě za „komunistku" má jediný účel, znevěrohodnit a umlčet. Zastrašování místo respektu. Novináři místo otázek přicházejí s obžalobou. A co je nejvíc nebezpečné - dnes už média neinformují, ale trestají. Kdo říká, co se „nesmí", je terčem. A to je mimořádně nebezpečný vývoj.
A paradox? Většina věcí, které jsem řekla v době covidu, - o cenzuře, o vakcínách, o umlčování odborníků, se dnes ukazují jako pravdivá. Ale omluvu od médií nečekejte. Naopak, opakují se stejné praktiky jako v 50. letech: Když nestačí fakta, vytvoříme atmosféru strachu. Já se nezlobím, že o mně média píší. Ale vadí mi, jak to dělají.
Místo toho, aby hledala pravdu, vytváří obraz nepřítele. A to není novinařina. To je propaganda. Ale já se nebojím. A nedám se zastrašit. Protože pravda si nakonec cestu vždy najde, i přes všechny lži, cenzuru a útoky. Není to poprvé, co mě pomlouvali. Ale je to možná naposledy, co to dělají bez následků. Lidé už to vidí. A to je ten největší posun, i díky této „kauze".
Co byste chtěla vzkázat svým voličům, jejichž hlasy a názory se snaží mainstream umlčet?
Mým voličům, sympatizantům a všem lidem, kteří se nebojí přemýšlet a cítit, bych chtěla říct jedno jediné: Děkuji vám. Za každý hlas, každé povzbuzení, každé slovo podpory, i za každé tiché souznění.
Vím, že v dnešní době je těžké říct veřejně svůj názor. Vím, že mnozí se bojí. A vím, že právě to je cílem těch, kdo dnes vládnou, udržet vás ve strachu a v tichu.
Ale ten strach pomalu padá. Lidé se probouzejí. A my jsme toho důkazem. Nebojte se mluvit. Nebojte se stát si za pravdou. Nebojte se, že vás někdo označí, pomluví nebo zesměšní. To je daň za svobodu. A my ji dnes platíme za své děti, za budoucnost, za národ.
Nebudeme dokonalí. Nejsme političtí profesionálové. Ale máme srdce, zkušenosti, odvahu a čisté svědomí. Ať vám říkají cokoliv, nejste sami. Jsme silní, protože jsme v tom společně. A jestli vás dnes umlčují, tak jen proto, že se vás bojí. Protože vědí, že se blíží doba, kdy si lidé znovu vezmou hlas zpátky. A té změny budeme součástí.
Děkuji vám. Bojujte dál - v práci, doma, ve své ulici. Já budu bojovat s vámi. Nahlas, čestně a bez strachu. Ať už nás nazývají jakkoliv, pravdu nám vzít nemohou. Nebudu mlčet. Nebudu se omlouvat za slova o pravdě, lásce a činu. A nebudu se ptát politiků, novinářů ani moralistů, jestli smím vyslovit jméno Palach. Protože jeho odkaz patří nám všem. A kdo to popírá, ten mu nerozumí.
Děkujeme za rozhovor!
