Maříková: Stárnutí společnosti nelze řešit „dovozem porodnosti“. Chce to důvěru v budoucnost ČR

Podle aktuálních údajů ČSÚ se nyní v České republice rodí historicky nejméně dětí. Co je podle Vás hlavní příčinou nezájmu o pořízení vlastních dětí v Česku? Vnímáte dlouhodobý pokles porodnosti jako opravdu akutní problém?

Podle mě je hlavní příčina nízké porodnosti v Česku kombinací strukturálních a kulturních faktorů, které společně demotivují mladé lidi k zakládání rodin. Vysoké náklady na bydlení, školkovné, školy nebo zdravotní péči dělají z rodičovství finančně náročný závazek. Mnoho mladých párů odkládá děti, protože si nejsou jistí, že si je mohou dovolit. Dalším problémem jsou nestabilní pracovní podmínky a kariérní tlak. Flexibilní práce může být výhoda, ale zároveň přináší nejistotu. Mladí lidé často řeší, jak skloubit kariéru s rodičovstvím, když práce neumožňuje jistotu a stabilitu. Ačkoliv existují sociální dávky a programy, mnohdy nestačí pokrýt reálné náklady nebo rizika spojená s narozením a výchovou dětí. Podpora se soustřeďuje spíše na krátkodobé benefity, nikoliv na dlouhodobé rodinné zajištění. Společnost dnes klade větší důraz na individuální životní styl, seberealizaci, cestování nebo osobní svobodu. Pro některé lidi se děti stávají až odloženým projektem nebo věcí, kterou si „dají později“ a mnoho z nich nakonec ne. Nedostatek kapacit v mateřských školách a jeslích, složitá dostupnost péče o nejmenší děti a vysoké ceny péče dělají rodičovství logisticky náročné.

Demografové tvrdí, že snížení porodnosti je celoevropský trend příznačný pro bohaté západní státy. Ještě hůře jsou na tom některé státy jihovýchodní Asie. Je to do jisté míry uklidňující zpráva, nebo naopak?

Uklidňující to určitě není, jelikož pokles porodnosti ovlivňuje více než jen počet novorozenců. Nižší počet lidí v produktivním věku znamená menší pracovní sílu, tlak na veřejné finance a důchodový systém. Stárnutí populace klade větší nároky na zdravotnictví a sociální služby se stále menším počtem pracujících na jejich financování. Bez obratu v trendech porodnosti se Česko ocitá v pasti demografického útlumu, který může ovlivnit růst, inovace a konkurenceschopnost celé země.

Dostupná data statistiky plzeňské matriky uvádějí, že třetina novorozenců ve městě má za rodiče cizince. Co si o tomto trendu myslíte? Jak ho vnímáte v kontextu se stárnutím domácí české populace?

Tento trend považuji za důležitý signál, který je potřeba číst bez emocí, ale velmi realisticky. Skutečnost, že zhruba třetina novorozenců v Plzni má rodiče nebo alespoň jednoho rodiče cizince, nevypovídá ani tak o „úspěchu migrace“, jako spíš o selhání státu v podpoře vlastní porodnosti.

V kontextu stárnutí české populace je zřejmé, že bez přirozené reprodukce domácího obyvatelstva se demografická struktura dlouhodobě neudrží. Migrace tento problém neřeší systémově, pouze ho krátkodobě maskuje. Navíc není automatické, že děti cizinců budou dlouhodobě integrovány, ztotožní se s českým prostředím, jazykem a hodnotami, nebo že zde zůstanou natrvalo.

Zároveň platí, že stát si tímto vývojem nesmí kupovat alibi, jelikož pokud roste podíl narozených dětí cizincům, nesmí to být důvod rezignovat na prorodinnou politiku vůči českým rodinám. Naopak je to varování, že mladí Češi odkládají rodičovství nebo se pro něj vůbec nerozhodují, protože jim k tomu chybí stabilita, dostupné bydlení, jistota práce a funkční podpora rodin.

V dlouhodobém horizontu nelze stárnutí české společnosti řešit „dovozem porodnosti“. Udržitelná společnost stojí především na vlastních rodinách, které mají důvěru v budoucnost své země. Pokud se tento poměr bude dále vychylovat, může to vést nejen k ekonomickým, ale i sociálním a integračním problémům, na které stát není připraven.

Jaké systémové kroky může podle Vás učinit nová vláda pro zvýšení porodnosti u svých občanů? Co považujete za nejúčinnější?

Pokud má nová vláda ambici zvýšit porodnost, musí přijít s ucelenou, dlouhodobou prorodinnou strategií, která lidem vrátí důvěru v budoucnost. Porodnost totiž neklesá proto, že by lidé „nechtěli děti“, ale proto, že se bojí ekonomických a životních důsledků rodičovství.

Za klíčové považuji především dostupné bydlení. Bez reálné šance pořídit si vlastní nebo stabilní nájemní bydlení se mladí lidé do rodičovství nepouštějí. Stát musí aktivně podporovat výstavbu, zjednodušit povolovací řízení, rozvíjet obecní a družstevní bydlení a nabídnout zvýhodněné hypotéky či garance pro rodiny s dětmi.

Druhým zásadním pilířem je finanční jistota rodin. Jde o dlouhodobou předvídatelnost daňové úlevy na děti, zvýhodnění pracujících rodičů, skutečně funkční valorizaci rodičovského příspěvku a systém, který rodiče netrestá za to, že mají více dětí. Rodina nesmí chudnout jen proto, že se rozhodla mít potomky.

Neméně důležitá je sladitelnost práce a rodiny. Bez dostupných školek, flexibilních úvazků a respektu zaměstnavatelů k rodičům zůstane jakákoli prorodinná politika poloviční. Stát musí jít příkladem a zároveň motivovat soukromý sektor k tomu, aby rodičovství nebylo profesní handicap.

Za velmi podstatné považuji také společenský signál. Stát by měl otevřeně říkat, že rodina s dětmi je hodnotou, nikoli přítěží. Dnes často slyšíme jen o nákladech, problémech a omezeních, které děti přinášejí. Chybí pozitivní narativ a respekt k rodičům jako k lidem, kteří drží budoucnost země.

Nejúčinnější tedy není jedno opatření, ale kombinace stability, dostupného bydlení, ekonomické jistoty a společenského uznání rodičovství. Pokud stát dokáže mladým lidem nabídnout pocit bezpečí a perspektivy, porodnost se nezačne zvyšovat z donucení, ale přirozeně.

Děkujeme za rozhovor!