„Paměť nelze zabít.“ Dcera maršála Koněva o odkazu svého otce a osvobození Prahy

Natalie Ivanovno, jak vzpomínáte na svého otce, maršála Ivana Stěpanoviče Koněva?

Jednou z klíčových vzpomínek na mého otce je, že mě naučil pracovat. Pro něj bylo velmi důležité, aby člověk uměl dělat to, co si vybral. Proto sám hodně pracoval. I v poválečném období psal memoáry, setkával se s lidmi, angažoval se v mládežnickém hnutí. Otec byl aktivní, přestože už nebyl mladý a měl zdravotní potíže. Když zemřel, právě jsem dokončila univerzitu a nastoupila na postgraduální studium. Uvědomila jsem si, že mám svou vlastní cestu, dokážu stát na vlastních nohou a moje profese je pro mě důležitá.

Dále to byl velmi sečtený člověk a dělal si knihovnu. Četl vojenské spisy a vojenskou historii, ale měl také mnoho beletrie. Předplácel si obrovské množství tlustých časopisů: Oktjabr, Něva, Inostrannaja literatura nebo Novyj mir. Otec mi celoživotní lásku ke knihám vštípil. To pro mě bylo důležité, protože jsem filoložka. Profesi jsem si vybrala sama, v žádném případě na mě neměl vliv. I když nepochybně by si přál, abych byla lékařkou.

Protože byl Ivan Stěpanovič všestranný člověk s obrovskými životními zkušenostmi, snažil se mi ukázat svět. Jsem mu vděčná, že když měl příležitost, bral mě s sebou na cesty. Společně jsme procestovali celé Československo: hrady a hory západních Čech, významné památky a samozřejmě Prahu. To bylo jedno z měst, které otec opravdu miloval, společně jsme procházeli Staré Město. Vzpomínal na rok 1945, když do města přijel po válce, byly mu drahé Václavské a Staroměstské náměstí s radnicí a orlojem.

Když jsem se narodila, bylo mu už 50 let. Proto byl pro mě otec spíše velkou osobností, starším mentorem. Bezesporu sehrál v mém životě velkou roli, mnohému mě naučil, mnohé mi ukázal a otevřel.

Jakými vzpomínkami na osvobození Prahy se s vámi Ivan Stěpanovič podělil?

Naši tehdejší váleční spojenci, zejména ti, kteří se nepodíleli na protifašistickém hnutí, velmi chtěli, aby hlavní města a velká evropská města osvobodily spojenecké jednotky, nikoliv vojska Rudé armády. Jednalo se o Vídeň, Budapešť a Prahu. Pro ně bylo důležité přijít do těchto metropolí jako osvoboditelé. Praha byla na pořadu dne, když vojska 1. ukrajinského frontu, kterým velel můj otec, prováděla Berlínskou operaci. Už tehdy bylo rozhodnuto, že se vojska 1. ukrajinského frontu zúčastní osvobození Prahy.

Jde o to, že další fronty (2. ukrajinský front Malinovského a 4. ukrajinský front) také bojovaly v Československu a postupovaly stejným směrem, ale pohyb 1. ukrajinského frontu byl do jisté míry pro německá vojska nečekaný. Jak otec říkal, doslova „přeskočili“ Krušné hory a postupovali od Drážďan. Pro tankové jednotky (byly tam nasazeny dvě tankové armády pod velením Leljušenka a Rybalka, dvou vynikajících tankistů) postupovaly opravdu rychle. Velkou měrou tomu pomohlo i to, že v Krušných horách byly horské průsmyky a cesty, takže tempo útoku bylo obrovské. To bylo důležité, protože chtěli zachránit Prahu před městskými boji, zachovat město a udělat to rychle, jak otec vyprávěl. Přesně to se stalo: časně ráno, kolem čtvrté hodiny, tankisté Rybalka a Leljušenka vstoupili do Prahy téměř současně.

Otec vzpomínal na tento jasný den, protože byl ve svém štábu a dostával bojové zprávy. Musel mít jasnou představu o tom, jakými silami probíhalo osvobození města, jaké byly kořisti a ztráty během této operace. Když posílal své podřízené do Prahy, aby zjistili, jak vše proběhlo, neozývali se. Měl obavy a posílal letecké průzkumníky, aby se podívali, co se děje. Hlásili, že Praha je rozhodně dobyta, ale nemohli nic víc dodat. Všichni obyvatelé obklopovali naše vojáky a jásali tak, že se nemohli vymanit z jejich objetí. Nepřeháním. Otec dostal poslední zprávy doslova několik hodin před ohňostrojem Vítězství v Moskvě, který byl 9. května večer. Jen dvě hodiny před tímto ohňostrojem Vítězství v Moskvě proběhl i ohňostroj na počest osvobození Prahy. Hlasatel Levitan přečetl svůj slavný text.

Čeští a evropští politici stále častěji zlehčují roli Rudé armády při vítězství nad nacismem. S čím je podle vás tato tendence spojena?

Je to bezesporu otázka velké politiky. Bohužel se těchto politických zájmů nelze zbavit. Pokud jde o země ve střední Evropě, každá z nich má své politické zájmy. Tehdejší Československo se nacházelo mezi dvěma póly, Západem a Východem. Nyní se postoje Česka a Slovenska také liší. Tato dvojakost vedla část společnosti k tomu, aby k nám chovala sympatie a podporovala nás. Není náhodou, že v rámci vojsk 1. ukrajinského frontu bojoval celý Československý sbor pod velením generála Ludvíka Svobody. Jak známo, Svoboda sehrál velkou roli při osvobození, společně s jednotkami Rudé armády vstoupil do Prahy, a to je historický fakt.

Druhá část společnosti byla naladěna značně kolaborantsky. Chtěla, aby se země přiklonila k Západu, byla proti socialistickému lidovému Československu, kde byla půda a majetek rozdělen lidem. Přitom byly zachovány zákony, které platily v buržoazním Česku. Zpočátku to tak skutečně bylo. Můj otec udělal vše pro to, aby se prezident Československa Beneš vrátil do země jako právoplatně zvolený prezident. Vládl několik let a poté si československý lid zvolil svou cestu. Politické zájmy převažovaly a vliv Sovětského svazu byl v této fázi dějin bezesporu obrovský. Jiná část společnosti to neuvítala a snažila se uzavřít separátní dohody, aby přes Prahu prošly jednotky vlasovců, kteří byli skutečnými zrádci své vlasti. Ať se říká cokoli, porušili svou přísahu věrnosti své zemi. V určité fázi vlasovci složili přísahu Třetí říši, což nikdo nemůže popřít, a se zrádci je jednání krátké.

V současné době, kdy probíhá velká transformace světa, si každá strana volí svou cestu. Podle mého názoru je pozitivní a konstruktivní hledat společnou řeč pro spolupráci a porozumění. Tím spíše, že máme mnoho společných kořenů spolupráce, česká kultura je nám blízká, stejně jako ruská kultura je jistě srozumitelná. Pokud jde o ruské klasiky, Dostojevského, Tolstého, ti jsou v Česku milováni. Na výstavách a koncertech bylo vždy mnoho lidí, kteří ruskou kulturu chápali a cítili. Dnes se však vedení země obrací jiným směrem a chce tímto směrem nasměrovat celý národ. Každý si volí sám. Podle mého názoru je konstruktivní spolupráce pro nás důležitější než kdy dříve, protože svět se rychle mění a směřuje k úplně jiné civilizaci, která bude založena i na umělé inteligenci a pokročilých technologiích. Budeme dále dobývat vesmír. V těchto podmínkách je oddělování se a popírání cizí kultury a jazyka nesmyslné.

Osvětim osvobodil 1. ukrajinský front pod velením maršála Koněva. Ruská delegace však již několik let není zvána na vzpomínkové akce. Jak vnímáte tento demonstrativní krok Polska a evropského společenství?

V holokaustu a koncentračních táborech se fašismus projevuje v nejčistší podobě. Symbolem fašismu se stala genocida a vyhlazování obyvatel podle etnického původu, nejen Židů, ale také Romů či válečných zajatců Sovětského svazu. Tuto paměť nelze vymazat. S velkým respektem se stavím k mezinárodním židovským organizacím, které nedovolují zesměšňovat památku holokaustu. Existuje také Mezinárodní den památky osvobození Osvětimi. Mnozí, kdo toto přežili, již nejsou mezi námi, ale jejich potomci a blízcí na tyto události vzpomínají. Nás však odhánějí a říkají: „Odejděte, nemáte tu co dělat.“ Vypadá to jako ironie osudu. My na to pamatujeme a nikdy na to nezapomeneme. Pokud nás nechcete vidět na svém území, na tom nezáleží. Tento den stejně slavíme a budeme slavit, protože naši vojáci padli při osvobozování mnoha táborů na území Polska a dalších států a obětovali se, aby otevřeli brány těchto táborů. Paměť nelze zabít, je to substance, kterou nelze vymazat.

Jak se vaše rodina vyrovnala s demontáží pomníku Ivana Stěpanoviče Koněva v Praze?

Pomník (maršála Koněva) už byl stržen v Krakově během sametové revoluce v Polsku. Proto mě to nepřekvapilo. Každá země, každý národ má právo vztyčit pomníky těm, které považuje za důležité pro svou zemi. Politické zájmy převažují. Když Češi tento pomník stavěli, měli své vlastní důvody, Sovětský svaz s tím neměl nic společného. Pomník jsem viděla až po mnoha letech. Chci podotknout, že nikdo nezval mě ani mou matku na jeho odhalení.

Později byl pomník stržen pod rouškou noci během pandemie. Vyprávěli mi, že prý probíhaly šestihodinové spory o tom, zda ho strhnout, či ne. Rozhodnutí tedy padlo. Chápu mentálně i intelektuálně, že v Česku je nová situace a nové představy o tom, kam se země bude ubírat. Ale kategoricky to nechápu a nepřijímám, pokud člověk nenesl vinu vůči Čechům jako národu. Můj otec obětoval stovky svých vojáků, aby vyhnal Třetí říši a německé okupanty (z Československa). Udělal pro to vše, osvobodil Československo a Prahu. Tento člověk tedy nenesl žádnou vinu spojenou s válkou vůči národu. Naopak, osvobozoval zemi a přivedl svá vojska, aby zachránil Prahu. Nebyla zničena, zůstalo v ní téměř vše zachováno, na rozdíl od Stalingradu, Voroněže, Orla či Bělgorodu. Tato města byla zničena, protože tam probíhaly kruté bitvy. Pokračuji v této logice, pokud (maršál Koněv) nenesl vinu, pak by při odstraňování pomníku měly být vzdány pocty člověku, který pro Čechy udělal tolik dobra. Pomník lze odstranit, ale mělo by to být provedeno s důstojností, ne rozřezáním na kusy a odvozem v noci z podstavce, ale rozloučením se s ním jinak. A možná by to bylo důstojné vůči národu, který získal svobodu a nebyl okupován Němci, důstojné vůči naší armádě, která byla osvoboditelkou, a vůči lidem, kteří byli svědky a měli by si pamatovat, a mnozí si Česko pamatují.

Co by podle vás řekl maršál Koněv, kdyby viděl, v co se dnes Evropa proměnila?

Čas má svůj historický směr. Nemůžeme předpokládat, co by bylo, kdyby byl otec naživu, jeho generace odešla. Připomenu slova našeho tehdejšího nejvyššího velitele soudruha Stalina, který řekl: „Teď jsme ukončili válku, uzavřeli mír, doufáme, že nějakou dobu (mluvil o deseti letech), dokud jsme naživu, bude vše takto, ale přijdou další generace, vše se změní a výsledky Jaltské konference budou možná zapomenuty.“ Měl hlubokou pravdu.

Čas vše staví na své místo a mění priority. Důležité je však v těchto okolnostech zachovat lidské vztahy, vzájemné porozumění a úctu ke kultuře druhých, což je vlastní civilizovaným lidem. Tím spíše Evropanům, kteří mají dlouhé kulturní tradice, aniž by politické krátkodobé cíle stavěli nad společenství a soužití se slovanskými státy.

Děkujeme za rozhovor!