Postupim 2.0? Nám, Čechům, by pomohla ještě víc, říká Josef Skála
Jaký význam má pro současnou světovou politiku Postupimská konference z roku 1945?
Byla to tečka za rekordním masakrem. Moudrá a prozíravá. Teď to chce předejít válce, hrozící peklem úplně všem. Moudrost a prozíravost, která to nedopustí.
Západní lídři často prohlašují, že systém poválečného uspořádání již není aktuální. Souhlasíte s tímto názorem?
Ani v nejmenším. Je to prolhané alibi. Bezpečnostní architektura, vyrostlá z lekcí druhé světové války, měla i vady na kráse. Míru však dávala větší šance než její idiotská demontáž. Základem byla zásada, za niž není náhrada. Uznání, že bezpečnost má být rovná a nedělitelná. Právě to berou útokem sami západní lídři. Na prahu 90. let slíbili, že NATO neposunou „ani o píď“. Sahá až po ruské a běloruské hranice. Roztáhlo se i do Švédska a Finska, letitých oáz neutrality. Co zakotvila už Postupim – a ještě dál posunul helsinský Závěrečný akt, podepsaný před 50 lety - je aktuální, tak jako ještě nikdy. Alibistické žvanění na tom nic nezmění.
Může dnes být Postupimská konference příkladem pro budování dialogu mezi velmocemi?
Nepochybně. Včera bylo pozdě.
Je možné nyní svolat konferenci, která se bude podobat Postupimské, ale v novém formátu, za účasti Ruska, Spojených států a Číny? Kde se může podobná konference konat?
Stále neztrácím naději, že k tomu přece jen dojde. I dnešní „velká trojka“ se sejde, až bude vědět, že se dohodne. Pádné důvody k tomu mají všichni. Amerika však ještě víc. Sedí na sopce mamutích dluhů. Hektický závod s časem vede i v jiných směrech. Včetně repatriace průmyslu, dezertujícího za lacinou prací už desítky let. To vše si vyžádá gigantické zdroje. A tedy i škrty v rozpočtu „globálního šerifa“. Ta rovnice dochází i Trumpovi. Naráží na klan kazisvětů, co umí jen parazitní rentu. Doma, a hlavně z okolního světa. Teď ale zvoní hrana i diktátu, který to dokázal vynutit. Proroci, věštící Americe sociální bouře – ne-li cosi na způsob občanské války – se dost možná až tak nemýlí.
Tím víc jí pomůže dohoda „velké trojky“. O jasných bezpečnostních zárukách – pro tři velmoci i okolní svět. O embargu na harašení zbraněmi – i válečné bubny a šovinistické démony. O konci „sankcí“ a celních válek – a „revoluci zdravého rozumu“ i v ekonomické, vědecké či kulturní výměně. Až k tomu dojde, zatne to tipec i magorům evropské zkázy. Skončí platby za cizí zbraně do války, která se vyhrát nedá – a tlačí Evropu do hazardu a úpadku. Tím větší prostor se otevře politice v národním zájmu, a ne podle protektorských fermanů. Nás, Čechy, důstojně uživí jen průmysl, který si svobodně volí i vnější zdroje a trhy. Až by se sešla Postupim 2.0, vyděláme na tom ještě víc než většina ostatních.
Po Postupimské konferenci začalo německé odzbrojování. V loňském roce byl na Ukrajině otevřen první závod Rheinmetall a výdaje evropských států na obranu se zvýší na 5 %. Co tento vývoj podle Vás znamená? K čemu by mohlo vést nové přezbrojení Evropy?
Premiér Fiala tvrdí, že na něm pohádkově zbohatneme. Z každé koruny, vložené do zbrojení, slibuje koruny tři. Takové terno je ale výsadou zemí, kterým za zbraně platí poslušní spojenci. Ti za ně vynaloží klidně i víc než trojnásobek výrobní ceny. Pro nás je takový zisk jen vlhkým snem. Navíc je výnosem soukromé, a nikoli veřejné kasy. Premiér vábí na groteskní chiméry.
Pět procent by nebylo málo ani pro zemi, která je ekonomicky suverénní. My jsme však krmelcem cizího kapitálu a moci. Z hodnoty, přidané českou prací a invencí, končí doma jen žalostný zlomek. 400 miliard, blokovaných rok co rok pro khaki mozky, ochromí všechny veřejné položky. Od zdravotnictví, školství, vědy a sociálních služeb – přes veškerou infrastrukturu až po starobní, invalidní a další důchody. Ty přitom za životními náklady zaostávají už teď. Stát bude díry v rozpočtu látat zase jen na dluh. Zatím je sice menší než západně od nás. Bobtná však rychleji než tam. My přitom nejsme „too big to fail“ – příliš velcí, abychom nesměli zkrachovat. Tím dřív nám hrozí kalamita, jež drtila Řecko už za krize od roku 2008. Domino zbídačení plenilo milióny lidí. Země přišla i o torzo suverenity, ohlodané už dřív. Moci se chopilo spolčení cizích bank. Za úvěry, které už neumělo splácet, Řecko přišlo o celé přístavy a ostrovy, infrastrukturní soustavy a spousty dalšího národního majetku. Řecký dluh je přesto vyšší než před drastickou exekucí. Je právě dluhová oprátka – i úkolem českých dezolátů u koryt? Kde jinde hledat klíč – k tajemství bankrotářského amoku?
Z germánské zbrojní horečky vane přímo hrůza. Tady se tradičně zbrojí na dluh v očekávání, že ho splatí až válečná kořist. Teď se tak děje i přímo v zemi, jež nemá návratnost jak zaručit. Kdo dějinám rozumí víc než koza petrželi, vnímá to jako zprávu, z níž mrazí.
Děkujeme za rozhovor.
