Rozdělení Československa bylo zásadnější než 17. listopad. Dnes jsme svědky nové „bitvy o prapory“

Dnes se připomíná výročí dne 17. listopadu 1989. Jak dnes vnímáte tento přelom v českých dějinách? Jak se za uplynulých třicet šest let změnila politická atmosféra v Česku?

Je to jen jedna z „přelomových událostí“, jichž jsem byl často nechtěným svědkem. Narodil jsem se do mnichovských dnů zrady 1938, osvobození v roce 1945 si pamatuji a dlouhá léta jsem na ně vzpomínal, stejně jako jsem prožíval jejich následky. Také mám v paměti „Vítězný únor 1948“, zánik ČSR a vznik ČSSR, srpen 1968 a dny jemu předcházející i následující. A konečně i listopad 1989 a po něm léta nepřehlédnutelných politických a ekonomických událostí.

Proto vám nemohu tak snadno potvrdit, že si myslím o událostech, které následovaly po listopadu, že „čas oponou trhnul a byl změněn svět“. Také nerad říkám, že se „změnila politická atmosféra“, protože se lidé chovají jinak než před touto změnou, která jim, podle mého názoru, umožnila adaptovat své chování na nové okolnosti. Tím myslím také úctu a ohleduplnost členů rodin, setkávání se na veřejnosti a v rámci diskusí o věcech politických. A nerad také sleduji antagonistické vztahy mezi členy rodin, různých sociálních skupin, a podobně nenávistné mezigenerační konflikty, které v době neočekávaného migračního neklidu dávají vzniknout dramaticky nepřátelským vztahům skupin obyvatelstva, které vznikají mezi etnickými a národnostními skupinami, sociálně neslučitelnými skupinami nejen ve městech, ale i na venkově. Naopak si rád všímám různých projevů náboženské zaujatosti, snah o hledání možností seznamování se s kulturami a civilizacemi, které byly před změnou režimu nepřístupné.

Kdybych si mohl dovolit začínat od nejzávažnějších politických událostí, dovolím si za zcela zásadní událost považovat rozdělení Československa, zánik nebo proměnu státnosti v jakémsi rozvolnění jejích historických tradic a úpravy státních hranic. To, že se na Moravě stalo po určitou dobu populární heslo Morava a Slezsko, není žádné Česko, svědčí o tom, že tyto změny politických a sociálních struktur, řečeno slovy Václava Havla, prožívají dnes dvě nebo tři generace rozdílně. A některé z nich i kriticky.

Právě v těchto dnech se vzpomíná na 17. listopad a události jemu předcházející i po něm následující. A protože je doba po parlamentních volbách, můžeme si dovolit konstatovat, že je opět součástí těchto událostí „bitva o prapory“.

A pokud jde o „atmosféru“, což je veličina obtížně měřitelná, přesto však neúnavně zkoumaná různými agenturami, které si dovolujeme podezírat ze služebnosti ke svým mentorům nebo donátorům. K tomu bych si dovolil citovat slova Benjamina Franklina, vyslance Spojených států v revoluční Francii, že je třeba být opatrným k datům, která se týkají veřejného mínění. Obvykle toto mínění není veřejné a často se ukáže, že není ani míněním.

Hlavní heslo sametové revoluce znělo „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“. Jak se dnes pojmy „pravda“ a „lež“ transformovaly? Které instituce nyní prosazují to společenské „dobro“?

Pravda a láska bylo Havlovo heslo, které bylo převzato podle některých autorů od Mahátma Gándhího nebo dokonce Jana Husa, což listopadový prezident ČSSR, později ČSFR a konečně ČR doprovázel sny, vírou a nevírou, přesvědčením a pochybami, a které bohužel zlidovělo. Díky této familiární vulgárnosti se dokonce používá i v ironickém kontextu. Nebo jako symboly a rituály, které se buď transformovaly (pokud si vypůjčíme titul jedné přednášky Nikolaje Bucharina v Berlíně z roku 1921 – Transformation der Ekonomie) nebo „metamorfovaly“ v duchu Proměn Franze Kafky, který o nich mluvil již v letech dvacátých. Proměna (metamorfóza) je u něho odcizení se Řehoře Samsy sobě samému. Je to pak jenom člověk, který ztratil smysl svého života a je omylem zabit svým otcem, symbolickým stvořitelem.

Tento obraz má být bezbarvým a odpudivým obrazem doby Franze Kafky. Ale stejně si dnes myslíme, že je obrazem i doby naší. Toto heslo jako zbraň a symbol nenávisti používají v bratrovražedných bojích politicky znepřátelení jedinci i skupiny osob, které ve jménu pravdy a lásky lžou a nenávidí. Katolický básník, dlouholetý přítel Václava Havla, upozorňoval, že toto heslo je také symbolem pýchy, protože podle jeho víry „pravda je u Boha a cestou k ní je Ježíš Kristus“.

V těchto dnech je ukládán do arcibiskupské hrobky na Pražském hradě nebohý kardinál Dominik Duka, který na toto téma vedl kázání, kterému jeho zaujatí kritici nerozuměli. Často v nich mluvil o lásce a pravdě, ale nikdy se nesnížil k bezduchému omílání a vyprazdňování těchto slov ve prospěch zatemňování pravdy a adorování lži.

Vznikající vládní koalice to nemá jednoduché. Po kauze s facebookovými příspěvky Filipa Turka z Motoristů se čerstvě rozjela kampaň proti šéfovi PRO Jindřichu Rajchlovi. O co jde silám stojícím za těmito kampaněmi?

Ano, je to špinavá kampaň, o které si myslím, že je řízena z blízkého nebo i vzdálenějšího zahraničí, a která má všechny znaky made in zpravodajských služeb různých barev. Zda mentoři zájmových a nátlakových skupin mluví anglicky, německy nebo jiným světovým jazykem, nevím, ale nedivil bych se, kdyby se při přátelských rozhovorech a briefingování neumělou inteligencí jimi mluvilo. Třeba i s citovým zaujetím, zámořským akcentem a syntaktickou nezpůsobností, kterou tak miluje současný americký prezident.

Předpokládám, že i v ČR, nebo v Praze a Brně, je dost překvapených politických klubů, jejichž návštěvníci se nemohou probrat z povolebního procitnutí a hledají možnost, jak výsledky voleb dodatečně poopravit. Proto se snaží objevit nebo dokonce vytvořit kompromitující materiály (obrazové, zvukové, verbální) a prostřednictvím mediálních kompro-kampaní vytvářet novou realitu ke škodě postižených.

Někdy toto konání dosahuje až nechutné úrovně, kterou až manifestačně prezentoval významný poslanec PČR, když s humorem jemu vlastním mluvil o nové vládě, kterou bude tvořit „Slovák, poloviční Japonec a Turek“ (myšleni Andrej Babiš, Tomio Okamura a Filip Turek). Ve Francii se o tomto chování říká, že je zaviněno „esprit escalieu“ (těžkopádným myšlením). Ale to se produktům dehumanizovaného českého školství nedá vysvětlit.

Příznivci odcházející vlády jsou pobouřeni, že v novém kabinetu usednou údajní spolupracovníci StB Babiš i Klempíř. Proč i po 36 letech od sametové revoluce zůstává toto téma tak palčivé?

Jiné téma nemají, a tak jim nevadí prominentní vojenský a stranický kádr jako prezident, který si podle exministra financí a bývalého člena KDU-ČSL svou minulost „odpracoval“. Myšleno zřejmě ve vojenských funkcích v ČSA a v NATO a jako předseda ZO KSČ. Nikdo se neptá, na kolik ústav a pod jakými prapory přísahal. Naopak Andrej Babiš jako agent PZO a pan Klempíř, de facto stíhaný StB, jsou označováni jako „škůdci zrádci“, což má vypovídající hodnotu nám známou z minulosti jako „nepřítel lidu“. A protože žijeme v dobách seznamů a udavačů, nelze se divit, že „příznivci“ jsou pobouřeni jen proto, aby se nemuseli dívat do zrcadla.

Nový předseda Sněmovny Tomio Okamura nechal odstranit z budovy PS vlajku Ukrajiny, což vyvolalo velký rozruch. Následně místopředseda ANO Karel Havlíček uvedl, že ukrajinské vlajky postupně zmizí z fasád i dalších vládních budov České republiky. Jak tento krok vznikající vládní koalice vnímáte?

Historik českého nacionalismu, dávno zemřelý prof. František Červenka, upozorňoval na skutečnost, že jen v posledních dvou stoletích byl vyvěšován vedle české národní, neoficiální, ale vlastenecky akceptované červeno-bílé vlajky, také císařský prapor Habsburské dynastie. Po roce 1918 vedle nové československé vlajky to byla francouzská trikolora, později za Protektorátu vlajka Velkoněmecké říše s hákovým křížem. Po válce rudá vlajka Sovětského svazu se symboly pěticípé hvězdy, srpu a kladiva. Kolo dějin se točí dál a na státních budovách se vyvěšují a odstraňují dvojice vlajek České republiky, Evropské unie a žluto-modrá vlajka ukrajinská.

Zmíněný historik na FFUK říkal s nadsázkou, že Češi a Čechoslováci jsou národy s dvěma žerděmi. To jsou divadelní rekvizity politické scény, na které se hrají nejen komedie a tragédie. Ale nejčastěji tragikomedie. Nevadilo, když jakási skupina dnes už zapomenutých kritiků prezidenta Miloše Zemana ukradla prezidentskou státní vlajku z Pražského hradu. Údajně byla tato standarda rozstříhána a celá akce byla orgány činnými v trestním řízení považována za „uměleckou performanci“ osob, které jsou stoupenci alternativních projevů na veřejnosti.

Myslím, že Karel Havlíček ve svém komentáři k osudu ukrajinské vlajky na budově Parlamentu ČR uvedl, že na státních budovách má být vyvěšována jen státní vlajka ČR a ostatní symboly cizích zemí jen v případě státních návštěv a po dobu jejich pobytu v ČR.

Ukrajinská vlajka byla proto sňata ze stožárů u vchodu do Sněmovny, ale různí poslanci tento defekt nahradili vyvěšením jiných z oken svých kanceláří. Odůvodňovali to tím, že jim jde o symbol podpory bojující Ukrajiny ve válce s RF. Právě v těchto dnech se většina českých médií věnuje korupčním aférám okolo „zlatých koupelen” Timura Mindiče, a tak je ten současný útěk od praporů trochu tragikomické povahy a sociální sítě jsou přeplněny právě odkazy na tuto skutečnost. Podle mého názoru to odvádí pozornost od válečných událostí na Ukrajině a vzniká tak nepředpokládaný produkt agit-prop smogu s předem neodhadnutelnými účinky.

Děkujeme za rozhovor!