Skála: Upřené právo na soukromí je třaskavé téma. Už pro letošní volby

Podle údajů průzkumu UlovDomov.cz se nájem v České republice v roce 2024 zdražil až o 21 %. Pro nákup vlastního bytu 2+ kk v Praze musí člověk odkládat celý měsíční příjem po dobu 15 let. Jaké jsou podle Vás hlavní příčiny neustálého růstu cen pronájmu a koupě nemovitostí?
S gustem doplním i další skandály. I já budu citovat developery a realitní makléře. Jeden z nich právě odtajnil, že průměrná výměra nově prodávaných bytů se za pár minulých let dál snížila o více než 10 m2. Tedy o celou jednu místnost, jak to konstatoval sám. Průměrná výměra nových bytů je už dlouho menší než desítky let před listopadem 89. Tak malé, jako spousta těch dnešních, se tu spíš výjimečně stavěly už po válce. Praha je na tom nejhůř. Jediný m2 nového bytu tu stojí už kolem 200 tisíc. Tedy čtyři, ne-li pět čistých výplat, na něž tu dosáhne většina. Kdo platí hypotéku, tíží ho i úrokové břemeno. A svěrací kazajka, efektivnější než všechny pendreky a vodní děla. Po většinu ekonomicky aktivního věku.
I dnes nás však různé „ankety“ třeskutě balamutí. Bydlení nás prý stojí jen kolem 20 procent měsíčního příjmu. Platí to jenom ve dvou případech. O lidech s šestimístnými příjmy - a zdaleka ne všech. A o seniorech, co k bytu přišli už za socialismu, a pak si ho mohli koupit za zlomek tržní ceny. Ti totiž skutečně platí jen energie, vodné a stočné, ostatní provozní náklady a příspěvek do fondu oprav. Nepadnout režimu do klína tento dar, většina seniorů živoří pod mostem.
Příčina dnešního skandálu vězí v samotné anatomii systému. V samoděržaví zisku nad lidskými právy. Krotit se muselo, jen dokud čelilo výzvě za plotem kapitalismu. Tehdy si různé regulace vynutili lidé i na Západě. Leckde se je daří udržet dodnes. Třeba ve Vídni i jiných rakouských městech. Tady jsou desítky procent bytů stále v obecním vlastnictví - a v režimu regulovaného nájmu. České režimní tlampače se vymlouvají na „pomalé stavební řízení“. Omámí leda vrchovatě naivní publikum. Nevábný striptýz totiž dává - sám kapitalismus na druhý pokus. Ke škodě lidského práva, bez nějž jsou pahýlem všechny svobody.
Jak to bylo s bydlením před rokem 1989?
Byla to éra emancipačního a civilizačního skoku. Obdoby nemá nikdy dřív, natož pak. Dědictví kapitalismu na první pokus bylo tristní. Desítky procent lidí drželo v bytech o jedné, dvou místnostech. Bez koupelny a mnohdy i s WC na chodbě pro 3 až 5 domácností. S kamny na pevná paliva. Bez výtahu i ve spoustě domů o 5 a více podlažích. Tady je „králíkárna“ docela trefnou definicí, a ne jenom žlučovitou urážkou. Tísnily se v nich dvě i tři generace. O řády ubožejší než pak, byla i většina venkovských domků.
V letech 1961-1989 se postavilo přes 2 milióny bytů. Pro nadpoloviční většinu populace. Ne-li skoro dvě třetiny, jak uvádějí jiné zdroje. A za dobu kratší, než jakou tu kapitalismus zaclání podruhé. Nájemné oscilovalo ve výši 10 až 15 procent jednoho platu. Pár desítek tisíc činil i vklad na družstevní byt. Dal se však také „odpracovat“ přímo na stavbě. Racionální a důstojná byla i urbanistická řešení. S dostatečnými vzdálenostmi mezi domovními bloky. S adekvátním podílem zeleně. S dostupnou a levnou veřejnou dopravou. I dalšími civilizovanými náležitostmi. Nevkusné „zahušťování“ sídlišť je v módě až teď.
Hlavně z panelů se po válce stavělo dlouho i na Západě. Řada českých sídlišť vznikla podle tamní licence. Vyspárované betonové bloky časem logicky omšely. Dostaly novou fasádu a „zateplení“. Působí hezčím dojmem než změť řady nových domů namačkaných na předražené parcely. Ba mnohdy přímo do křižovatek plných randálu a smradu.
Socialismus drží rekord v počtu i láci nových bytů. Přispěly i k demografickému průlomu. „Husákových dětí“ se rok co rok rodilo o desítky tisíc víc, než kolik lidí zemřelo. Dneska ta křivka míří opačným směrem. Tak málo dětí, jako loni, se prý naposled narodilo koncem 18. století.
„Za Husáka“ trvale rostl i podíl bytů se třemi a více pokoji. Nedojít ke zvratu, který nabídku bydlení mrzačí, jsme mnohem dál i s menšími byty. Činžovní domy ze 60. a zčásti 70. let by nedostaly jen novou fazónu. Modernizací by prošla i jejich vnitřní konfigurace. Dva i tři menší byty by spojila do komfortního apartmá.
Proč současná vláda nedostatek bydlení a jeho přemrštěné ceny neřeší?
Vláda čte ze rtů „elitám“. Katapultoval je rekordní majetkový převrat. Tím více jim vévodí kasta, již nijak netíží pohnutky lidí kalibru Františka Křižíka, Tomáše Bati či Emila Škody. Majetek neberou jako závazek cokoli rozvíjet. Razit technologické průlomy. Zlepšovat užitné parametry nabídky. Srážet náklady produkce, distribuce a prodeje. Dopřát tak více lidem to, nač dříve nedosáhli. O „elitě“, která okupovala bytový trh, to platí tím víc. Tady je cílem chamtivá renta, a ne riziko podnikání.
Henry Ford nebyl žádný lidumil. Svá auta však prodával za cenu dostupnou i spoustě dělníků. Žraloci kralující českému trhu realit to vidí jinak. Jejich nabídka míří k zazobané klientele. Coby zájemci o vlastní luxusní bydlení anebo o čistě „finanční investici“. Tedy o nákup bytů jako statku s větším výnosem než z bankovních produktů. Stále více jde i o právnické osoby - různé fondy i dceřiné struktury bank. Nájemné lidí, co v takových bytech žijí, to zvyšuje o další bezpracný zisk. Tím častěji, oč méně dosáhnou na vlastní hypotéku. Ceny a nájmy vyšroubované ad absurdum lze udržet jen při uměle škrcené nabídce. Tím snáze zvyšují nájemné i obecní radnice. Ty přitom k někdejší státním bytům přišly úplně zdarma. Mamutí ekonomická krize je jen otázkou času. Tím více bude lidí, kteří dnešní bydlení „neutáhnou“. „Supí kapitál“ si už brousí zuby. Svá tykadla a zdroje k nám stále více přesouvá i ze zahraničí.
Tu krutou past zruší jen reálná konkurence. Jedině masivní státní výstavba bytů pro lidi s běžným příjmem. Na pozemcích ve veřejném vlastnictví. Za náklady zbavené všeho parazitního jmelí. Tedy do zhruba 2 miliónů korun u bytu o podlahové ploše, jaká jde nejvíc na odbyt na privátním trhu. Pak se dá nájemné dostat výrazně pod 10 tisíc korun. Aniž to ohrozí rentabilitu i potřebnou údržbu a opravy. Je to v akutním zájmu drtivé většiny. Od lidí s běžným příjmem, jimž se právo na důstojné soukromí upírá. Až po všechny ekonomické sektory, jejichž odbyt škrtí lichva na bytovém trhu. Jediný krok, jímž by pomohli i sami sobě, však ne a ne přijít ani z jejich řad.
Jen řídce a bezpohlavně řeční i parlamentní opozice. Tím víc je to na té, od níž se čeká radikální nabídka. Ze slibů „obecní a družstevní výstavby“ trčí alibistická prázdnota. Upřené právo na soukromí je třaskavé téma. Kdo se ho chopí až k jádru věci, vrátí se mu to i s úroky. Už ve volbách letos na podzim.
Děkujeme za rozhovor!