Štefec: Dnes faktickým vítězem je Rusko. Může odmítnout vnucování pro něj nevýhodného řešení
Ve Švýcarsku probíhá mírový summit, kterého se nezúčastní lídři USA a Číny. Rusko nebylo na setkání pozváno. V čem spočívá smysl konference bez klíčových světových politiků? Proč účastníci summitu na něj delegují úředníky střední třídy, nikoliv přední představitele státu?
Jaroslav Štefec: Vladimír Zelenskij v několika minulých dnech stihl navštívit Singapur, Filipíny, Katar a Francii. Jeho turné mělo dva hlavní cíle: prosadit hlubší zapojení NATO do ukrajinského konfliktu a zvýšit na poslední chvíli počet účastníků švýcarského summitu o Ukrajině. Jak ale napsal nezávislý analytický magazín Responsible Statecraft: „Vzhledem k posunu situace na bojišti významně ve prospěch Moskvy se jak samotný summit, tak Zelenským tvrdě prosazované požadavky Kyjeva zdají být poněkud nereálné.“
Neúčast nejdůležitějších světových lídrů, včetně prezidentů USA, Indie či Saúdské Arábie, neúčast zemí BRICS v čele s Čínou a také fakt, že ze zhruba 150 pozvaných se nakonec zúčastní hodokvasu v perfektně střeženém superluxusním alpském hotelu Bürgenstock na pobřeží Lucernského jezera pouhých 78 zemí, je obrovským zklamáním nejen pro Vladimíra Zelenského. Zklamaná je určitě i britská vláda, která se v jeho přípravě hodně angažovala, stejně jako se angažovala v zabránění mírového urovnání rusko-ukrajinského konfliktu v dubnu 2022.
Logika této fatální prohry britské imperiální politiky vyplývá ze stále zřejmější skutečnosti, že válka, kterou vedou země NATO s Ruskou federací na území Ukrajiny, se nedá vyhrát. Že Rusko se oproti všem očekáváním nezhroutilo pod západními sankcemi a jeho ekonomika naopak roste, a také že pomalu začínají docházet Ukrajinci. Stovky tisíc nových hrobů na rychle rostoucích vojenských hřbitovech po celé Ukrajině jsou neodbytnou připomínkou demografické katastrofy, do níž se tato země neodvratně řítí.
Na obyvatele zemí EU, od počátku více či méně zapojených v tomto konfliktu, také už začíná doléhat únava z politickými reprezentacemi neustále zdůrazňované nutnosti „do posledního dechu“ podporovat Ukrajinu bez ohledu na reálný stav jejich ekonomik. Lidé jsou také stále více unaveni a znechuceni z často arogantního chování určité části ukrajinských utečenců a také z neustálých slibů „slavného ukrajinského vítězství“.
Evropu prostě dohání ekonomická realita této války, v níž jediným skutečně vydělávajícím aktérem jsou stále viditelněji USA. Po ostatních více či méně dobrovolných donátorech Američané ústy stále méně sympatického „muže v zelené mikině“ vyžadují další a další zbraně ze stále se tenčících národních arzenálů, bankovní garance za poskytované miliardové dolarové úvěry, či přímé transfery miliard euro, za které pak Ukrajina nakupuje americké zbraně.
Bez ohledu na kampaň, rozjetou médii hlavního proudu napříč téměř celou Evropou, a v důsledku vývoje situace jak na ukrajinském bojišti, tak na globální politické scéně se slavný „švýcarský summit“ stále zřetelněji stává pouhou politickou maškarádou. Nic na tom nezmění ani fakt, že ho evropská média tzv. hlavního proudu hromadně a halasně prezentují jako „dosud největší mírovou konferenci o Ukrajině“ a virtuálně do jeho závěrů vkládají velká očekávání.
Zelenským tvrdě protlačené odmítnutí účasti zástupců Ruské federace, přímého účastníka konfliktu, o jehož řešení se zde má jednat, už jen upevňuje pocit pitoreskní burlesky, kterou tento předražený a zbytečný podnik navozuje. Švýcarský summit, bez šance najít jakékoliv rozumné řešení této pro Ukrajinu de facto likvidační války, se tak podle mého názoru stane pro historii jen dalším z mnoha různých jednání, setkání a konferencí „o nás bez nás“, jakých najdete v historii (nejen) Evropy opravdu hodně.
Čína navrhla alternativu této konference. Mírový summit by měl být uznán jak Ruskem, tak Ukrajinou „za rovné účasti všech stran a spravedlivé diskuse o všech mírových plánech“. Co si o této strategii myslíte?
29. 9. 1938 se v německém Mnichově konala konference o osudu tehdejšího Československa. Na rozdíl od zbytečné švýcarské monstr akce byli jejími účastníky pouze čtyři aktéři. Německo, Itálie, Velká Británie a Francie. Zástupci ČSR, kterých se tato ostudná akce týkala především, pozváni nebyli.
S dohodou, známou jako „mnichovská“, jsme byli seznámeni až po jejím skončení. Ultimativní diktát, znamenající nucené odstoupení státního území s německy mluvícím obyvatelstvem nově vznikající Velkoněmecké říši, byla naše tehdejší vláda nakonec nucena přijmout. Ani samotní aktéři této „konference“ ale nejspíš nečekali, jaké důsledky bude mít nejen pro Evropu, ale pro celý svět. Přijetí Mnichovské dohody a obětování Československa „na oltář míru“ znamenalo de facto rozvázání rukou Hitlerovu expanzionismu. Svět to stálo přibližně 72 milionů obětí a samotné Československo přišlo o více než 300 000 občanů, kteří zahynuli v koncentračních táborech nebo padli na mnoha bojištích této války.
Západ, jak se bohužel ukazuje, je v tomto směru naprosto nepoučitelný. Rusko, požadující ústy svých vrcholných představitelů nejprve garance dodržení závazku neutrality Ukrajiny z počátku 90. let a poté aspoň dodržování tzv. Minských dohod, bylo západními vládami tvrdě oklamáno. Ruská federace přistoupila k vojenskému řešení pro ni nepřijatelného pohybu NATO a amerických zbraní k jejím hranicím a snahám o vojenskou přítomnost USA a NATO na Ukrajině až po překročení mnoha „červených čar“ a faktické likvidaci i sebemenší možnosti diplomatického řešení situace ze strany tzv. „Západu“. I poté se snažila konflikt urovnat, ale jak jsem už uvedl, tato iniciativa z dubna 2022, tedy ještě před akcelerací konfliktu, byla tvrdě potlačena britským zásahem. Připravené smlouvy o podmínkách mírového urovnání, přijatelné pro obě strany, tak zůstaly nepodepsány.
Ve válce mezi Ruskou federací a Ukrajinou zastoupenými zeměmi NATO, která se vzápětí rozhořela a je zdánlivě v téměř patové situaci, je už dnes faktickým a nepopiratelným vítězem Rusko. Jeho armáda se naučila úspěšně vzdorovat ukrajinským vojákům a zahraničním žoldákům, vyzbrojeným západními zbraněmi a vycvičeným západními instruktory, s neomezeným přístupem k informacím z amerických družic, průzkumných letadel a strategických dronů. Rusko také nejenže dokázalo ustát všechny západní sankce a dokonce je využít ve svůj prospěch, ale prokázalo i schopnost poskytovat vlastní armádě potřebnou munici, vojenskou techniku a další vybavení podstatně rychleji a efektivněji, než dokáží zásobovat ukrajinskou armádu všechny země NATO dohromady.
Ruské vedení si je toho velmi dobře vědomo. Na rozdíl od předválečného Československa, opuštěného všemi spojenci, si proto může dovolit odmítnout jakoukoliv snahu o vnucování pro něj nevýhodného řešení. Cítí za sebou podporu mnoha zemí světa, počínaje Čínou a dalšími asijskými zeměmi, přes Írán a arabské země, až po takzvaný globální Jih představovaný zeměmi afrického kontinentu.
Proto jsem si jist, že jediná strategie, umožňující dosažení míru, je právě ta čínská. A také, že mírové podmínky při vyjednávání o míru bude po dohodě s Čínou určovat Rusko. USA se budou muset smířit s mnoha ústupky, ale je téměř jisté, že ruská strana jim umožní je prezentovat tak, aby se necítily poníženy nebo uraženy. Tím, kdo v této válce prohraje zcela jistě, bude každopádně to, co nakonec zbude z Ukrajiny. A samozřejmě imperiální politika Velké Británie.
Ukrajinci starší 17 let se musí vrátit na Ukrajinu a osobně se zaregistrovat k vojenské službě. Znamená toto usnesení skutečný začátek nové mobilizace mimo Ukrajinu? Pomůže Česká republika realizovat návrat osob s vojenskou povinností?
Skutečně netuším, proč by se Ukrajinci starší 17 let měli právě teď dobrovolně vracet do země, kde je téměř jistě čeká víceméně násilný odvod do ukrajinské armády, krátký výcvik, odchod na frontovou linii a s vysokou pravděpodobností smrt nebo přinejlepším zmrzačení během prvního nasazení. Pokud tedy nechtějí jít za Ukrajinu umírat dobrovolně (a to viditelně nechtějí), nemá ani ČR, ani jiná země EU možnost s tím minimálně do 4. března 2025 cokoliv udělat. Tento den končí platnost Směrnice EU o dočasné ochraně, která se vztahuje na všechny ukrajinské státní příslušníky a jejich rodiny, pobývající na Ukrajině 24. února 2022 nebo před tímto datem.
Co se týče Ukrajinců, kteří na území ČR přišli před tímto datem a pobývají zde déle než pět let (což je významná většina tzv. „starousedlíků“), vztahuje se na ně sdělení Evropské komise z 27. dubna 2022, stanovující přístup k nové a udržitelné politice EU v oblasti legální migrace. Za dodržení konkrétních podmínek získali status dlouhodobě pobývajícího rezidenta EU, jehož vyhoštění na základě libovolného právního aktu země mimo EU je prakticky vyloučené.
Je tady také nezanedbatelný faktor samotných Ukrajinců a jejich ochoty nechat se vyhostit za účelem odvodu a poslání na frontu proti Rusku. Podle velmi optimistických odhadů je na území ČR v současné době více než 100 000 bojeschopných ukrajinských mužů (ženy nepočítaje), z nichž většina absolvovala základní vojenský výcvik.
V rámci ukrajinské diaspory se během uplynulých dvou let vytvořily nepříliš průhledné, ale funkční vertikálně organizované struktury, a je také jen velmi malý přehled o tom, kolik zbraní se během ukrajinského exodu, případně i později, dostalo na území ČR. Kontroly byly minimální. Pokud se tato síla rozhodne aktivně čelit snahám posílat lidi zpět na Ukrajinu proti jejich vůli, jaké donucovací prostředky k tomu může ČR použít?
Počet Ukrajinců významně převyšuje souhrnný počet nasaditelných vojáků AČR, policistů a speciálních jednotek. Povolá k nám snad vláda ukrajinské vojáky, aby s tím pomohli? To je v rozporu jak se zákony ČR, tak s Chartou OSN! Sám Zelenský řekl naprosto otevřeně, že pokud se Ukrajincům v zemích EU nebude něco líbit, mohou to dát otevřeně najevo. Vím sice, že to myslel v jiném kontextu, ale přesto to bylo jasné varování, které bychom rozhodně měli brát vážně.
Myslíte si, že země NATO pošlou své vojáky na Ukrajinu a bude mezi těmito zeměmi i Česká republika? V jaké formě by mohly země NATO vyslat vojenské síly na Ukrajinu?
Odpověď na tyto otázky je podstatně složitější, než si většina lidí umí představit. Především Ukrajina není v čistě vojenském smyslu spojeneckou zemí ČR ani jiné země NATO. Dále, ČR není a v okamžiku vyslání vojáků asi ani nebude oficiálně ve válce s RF. Z toho plyne za třetí, že vojáci Aliance včetně těch českých nebudou mít z pohledu Ruska na Ukrajině status řádné armády a nebudou se na ně tudíž vztahovat ženevské konvence. Navíc pro běžné Ukrajince, z nichž většině je Zelenský ukradený a válku nechtějí (což je fakt, který přiznávají i oficiální ukrajinské zdroje) budeme stejně jako v Afghánistánu součástí okupační armády.
Válka je také až neskutečně drahá taškařice. Nabízí se proto logická otázka, jak bude účast vojáků NATO na Ukrajině financována. Bude české vojáky platit ČR ze svého už tak žebráckého rozpočtu? Válečné platy vojáků jsou mnohonásobně vyšší než mírové. Bude je financovat NATO nebo EU z příspěvků, které jim platíme? Na úkor jakých dotací? Budou přispívat USA? Kdo bude platit logistiku? Dodávky munice, dodávky nových zbraní a jejich opravy, dodávky výstroje, vybavení, potravin a hygienických potřeb. A také kdo, z jakých prostředků a v jaké výši bude platit léčbu zraněných, umělé končetiny, návrat a pohřbívání mrtvých a kompenzace jejich rodinám? Těch mrtvých a zraněných tam bude podstatně víc než v Afghánistánu, a to od samého počátku nasazení. Bude u nás zřízen vojenský „hřbitov hrdinů“ s hrdě vlajícími českými vlajkami stejně, jako to vidíme na Ukrajině?
Otázkou také je, na základě čeho by NATO vojáky na Ukrajinu poslalo. Jen tak, bez jakéhokoliv politického zdůvodnění? To vyvolá minimálně v evropských zemích NATO obrovský odpor. Aktivací článku 5 Severoatlantické smlouvy? To postrádá smysl, protože Ukrajina není a nebude signatářskou zemí Aliance. Důvodem pro jeho aktivaci by nebyla dokonce ani likvidace celých výcvikových týmů vojenských instruktorů nebo poradců ze zemí NATO na území Ukrajiny (k čemuž ostatně už došlo), dokonce ani při použití jaderných zbraní ze strany RF. Nejednalo by se totiž o útok na území signatářské země.
A jaké vojenské jednotky by měly na Ukrajinu zamířit? Ty nejvycvičenější? Nejlépe vybavené? V ČR tvoří bojeschopné jádro toho, čemu se čistě ze setrvačnosti říká AČR, maximálně 5-7 tisíc mužů. Ti jsou navíc relativně staří, jejich průměrný věk je vyšší než 30 let. Nejsou pořádně vycvičeni, průměrný ukrajinský voják, který přežije první měsíc v zákopech (což je asi 1/10 lidí) má podstatně větší bojové zkušenosti než nejlepší instruktor AČR. Podobně jsou na tom i ostatní země Aliance, do značné míry včetně USA. A kolik vojáků bychom na Ukrajinu vlastně poslali, aby to mělo nějaký význam? 100? 500? 1000? Víc? S jakou technikou? Sami nemáme už téměř žádnou a většina té, kterou na Ukrajinu pravděpodobně v rozporu s českými zákony vláda poslala, už byla zničena.
Řešením by bylo vyhlásit ohrožení státu a poslat na Ukrajinu aktivní zálohy se základní výbavou. Což české zákony umožňují. Ostatně už asi stovka „aktivistů“ byla i v Afghánistánu. Získal by se tak čas na povolávání a výcvik dalších lidí a na přípravu profesionálů na případné „ostré“ bojové nasazení v sestavě spojené armády NATO. Těch pár bojeschopných aktivistů, co zůstane naživu, by pak mohlo fungovat jako instruktoři pro nově příchozí.
Otázkou také je, jak se bude dařit mobilizaci. Nejsem si jist, že mladým Čechům se bude chtít vyrazit umírat za evropské hodnoty na Ukrajinu, když budou vidět, že mladí Ukrajinci zůstávají v ČR pod ochranou EU a do války se nijak nehrnou.
Jak vidíte, „vyslání vojáků na Ukrajinu“ se daleko lépe napíše, než zrealizuje. Proto se domnívám, že k vyslání českých vojáků na Ukrajinu nedojde. Prostě k tomu nebude dost ani politické vůle, ani schopnosti to prosadit. Tak je to ostatně u nás se vším.
