Štefec: Doprovod dronů na Ukrajinu českými vojáky riskuje přímé zapojení NATO do války
Kauza spolku Skupina D odhalila, že zásilky dronů vozili příslušníci elitní 601. skupiny speciálních sil, která jezdila na Ukrajinu na tzv. učební výlety. Toto zjištění vyvolává celou řadu otázek. Pane Štefec, kdo mohl dát rozkaz k vyslání českých vojáků na Ukrajinu? Není k tomu nutný souhlas Poslanecké sněmovny?
Odpověď není úplně jednoduchá. Pravomoci ve věci vysílání českých vojáků do zahraničí jsou jednoznačně definovány článkem 43 Ústavy ČR. Vojáci jsou příslušníky ozbrojených sil ČR, které podle zákona 219/1999 Sb., o ozbrojených silách, Hlava I, § 3, odstavec (1) tvoří tři samostatné složky: Armáda České republiky, Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž. O vyslání českých ozbrojených sil mimo území republiky rozhoduje podle zmíněného článku 43 Ústavy český parlament. Ten například v listopadu 2024 schválil ministerstvu obrany bianco mandát pro působení českých vojáků v dlouhodobých zahraničních operacích až do roku 2026.
O vyslání českých vojáků na dobu nejvýše 60 dnů může (bohužel) rozhodnout samostatně také česká vláda. V takzvaných „neodkladných situacích“, podle ústavy například při plnění závazků plynoucích z mezinárodních smluv, při účasti na mírových operacích OSN, nebo záchranných pracích při živelních pohromách a průmyslových haváriích. Vláda může také operativně rozhodovat o vyslání tzv. sil velmi rychlé reakce do misí k záchraně českých občanů v zahraničí, pokud jsou v ohrožení života (např. evakuace nebo osvobození rukojmí). O těchto rozhodnutích musí ale vláda ještě před jejich zahájením informovat obě komory Parlamentu, které je mohou nadpoloviční většinou všech členů zrušit.
Teprve po těchto politických rozhodnutích, tedy VÝHRADNĚ na základě schváleného politického mandátu, může NGŠ AČR a příslušní velitelé v rámci vojenské hierarchie povolit nasazení konkrétních vojenských jednotek v zahraničí.
Jak je z výše uvedeného zřejmé, pro angažování vojáků AČR při vývozu na Ukrajinu dronů, zakoupených spolkem Skupina D, neexistuje žádný zákonný důvod. Proto neexistuje ani zákonná možnost vydat rozkaz nebo rozhodnutí, který by jim to umožňoval. Dokonce i pouhé „svolení“ nadřízeného s použitím českých vojáků v podobné operaci je v rozporu se zákony ČR a musí být posuzováno jako trestný čin.
Po právní stránce je situace kolem vysílání českých vojáků do zahraničí vládou hodně nejasná a vyžaduje zásadní přehodnocení. Chybná rozhodnutí úzké skupiny lidí, způsobená například nekompetentností věcně příslušných členů vlády a jejich poradců, zavádějícími zahraničně-politickými informacemi, případně úmyslně zkreslenými nebo nejednoznačnými informacemi, poskytovanými zpravodajskými službami, mohou totiž být pro ČR jako stát i nás občany bezpečnostně a politicky velmi riziková.
Myslíte, že o tom Fialova vláda věděla?
Jednoznačně ano. Spolek Skupina D byl oficiálně založen v prosinci roku 2023 lidmi jako herec Ondřej Vetchý, investor Jan Veverka, nebo náčelník Vojenské kanceláře prezidenta republiky Radek Hasala. NGŠ Karel Řehka je dokonce jeho čestným předsedou. Z dalších vojáků se na jeho založení a činnosti podíleli například generál v záloze František Ridzák, a také plukovník Foltýn, neblaze proslulý „strategický komunikátor“ a blízký spolupracovník prezidenta Pavla i premiéra Fialy. Podrobné prošetření jeho role ve fungování mnoha podivných skupin kolem Pavla i Fialy ostatně považuji za velmi důležitý úkol nové vlády.
Zapojení vojáků z nejvyšších velitelských kruhů ozbrojených sil mělo okamžitě vzbudit pozornost jak politických představitelů, tak (především) zpravodajských služeb. O činnost spolku, jehož aktivity už od počátku vzbuzovaly pochybnosti o souladu se zákony (a zájmy) ČR, se měly zajímat také Vojenské zpravodajství, BIS a UZSI, stejně jako Policie České republiky.
V říjnu roku 2024 prověřovala vojenská policie aktivity spolku, související se sbírkou na drony pro Ukrajinu. Podle médií zkoumala spojitosti mezi sbírkou peněz na nákup dronů, zapojením příslušníků 601. skupiny speciálních sil do jejich převozu na Ukrajinu pomocí podloudně získaných diplomatických pasů a rovněž legalitu testování dronů s výbušninami ve vojenském prostoru. Vyšetřování, které bylo podle médií vyvrcholením vyhrocených vztahů mezi ministryní Černochovou a NGŠ Řehkou, ale nakonec vyšumělo „do ztracena“ (což mimo jiné navozuje zásadní otázku účinnosti civilní kontroly české armády, vykonávané ministryní obrany a příslušnými výbory Parlamentu ČR).
Je tedy zřejmé, že vláda Petra Fialy musela být o činnosti spolku informována. A to jak z veřejných zdrojů, tak od ministryně obrany a nejbližších spolupracovníků premiéra, kteří se na činnosti spolku podíleli. O jeho činnosti určitě věděl také ministr vnitra Lipavský, jehož úřad mimo jiné „expresně“ vydal diplomatické pasy skupině vojáků, kteří drony na Ukrajinu pašovali. O spolku Skupina D určitě věděl i prezident Pavel, který mu vyjádřil opakovaně podporu a přijal osobní záštitu nad jeho činností.
Nepředstavují takové učební výlety bezpečnostní riziko? Případně kdyby tam nějací vojáci zahynuli, nepovedlo by to k zatahováni ČR do války?
Tak především jakékoliv „učební výlety“ tohoto typu jsou v rozporu s českými zákony a pokud aktivní vojáci vozili drony na Ukrajinu nebo tam prováděli „sběr zkušeností“ mimo oficiální mise, jde o absolutně nepřípustné obcházení kontrolní role Parlamentu ČR. Jakékoliv „neoficiální“ zapojení vojáků AČR do operací v nečlenské zemi NATO a EU, samozřejmě včetně Ukrajiny, je fakticky vyloučeno českými zákony. A to bez ohledu na argument, že se touto činností zabývali v rámci „osobního volna“.
Občan ČR sice smí podle § 34 zákona č. 585/2004 Sb. branný zákon, sloužit v ozbrojených silách cizího státu, ale pouze se souhlasem prezidenta republiky, uděleným za přesně stanovených podmínek. To ale neplatí pro aktivní vojáky a pokud se „neoficiálně“ zúčastňují činností, zaměřených na podporu některé ze stran ozbrojeného konfliktu na území jiného státu například tím, že se podílejí na pašování zbraní, nebo v případě dronů materiálu dvojího použití, vystavují se trestnímu stíhání podle § 321 a § 321a zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s trestní sazbou od tří do deseti let. Stejně tak by měli být posuzováni vojáci, kteří je k tomuto činu nabádali, nebo je dokonce aktivně podporovali.
Podobné armádní excesy za hranou zákona a jejich tolerování na právní i politické úrovni přinášejí pro Českou republiku hned několik bezpečnostních rizik. Tím prvním a zásadním je již zmíněné riziko ztráty kontroly vlády a parlamentu nad českou armádou. Ta se za (ne)ministrování Jany Černochové definitivně změnila v jakýsi stát ve státě, novodobé „Bratrstvo kočičí pracky“ s vlastním souborem pravidel, v mnoha ohledech nekompatibilním s právním řádem ČR. Současný náčelník generálního štábu a vysocí důstojníci si v podstatě dělají co chtějí, zřejmě na základě názoru, že zákony ČR jsou tady jen pro civilisty. K čemu podobná situace vede, je z historie dostatečně známo a mělo by být pro budoucí vládu varováním a impulsem k urychlené nápravě.
Oficiálně prezentovaný postoj generála Řehky k aktuální kauze pašování dronů je jasným důkazem, že ztratil schopnost rozlišovat mezi oficiální vojenskou činností a soukromými iniciativami. Pokud totiž členové 601. skupiny speciálních sil a další vojáci podnikali cesty na Ukrajinu k předávání dronů (a možná i výbušnin) nebo sběru zkušeností bez řádného schválení Parlamentem, jedná se jednoznačně o porušení Ústavy. A jestliže Řehka místo vyvození odpovědnosti jejich činnost obhajuje, jedná i on v rozporu s Ústavou ČR se všemi z toho plynoucími důsledky. Což je rozhodně na pováženou.
Druhým, minimálně stejně významným rizikem je možnost zapojení českých vojáků do bojových operací, ať už náhodného či úmyslného. To může být vnímáno a interpretováno ruskou stranou jako přímé zapojení členské země aliance NATO do konfliktu se všemi z toho plynoucími vojenskými a mezinárodně-právními důsledky. Ostatně prezident RF Vladimír Putin se v posledních dnech v tomto ohledu vyjádřil naprosto jednoznačně.
V souvislosti s tím samozřejmě existuje i riziko usmrcení nebo zmrzačení účastníků podobných „akcí“ v důsledku bojové činnosti jedné ze stran konfliktu. Tento faktor naštěstí sám o sobě není rizikovým pro nikoho jiného, než pro ně a jejich rodiny. Resort obrany i další vládní struktury se od nich navíc v podobných případech budou téměř jistě oficiálně distancovat.
Velké objemy finančních prostředků, s nimiž Skupina D nakládá, přinášejí i další riziko. Je jím vytváření dalších a dalších korupčních struktur (k těm již existujícím), prorůstajících do nejvyšších pater politických stran, vedení MO a velení AČR. Tyto struktury jsou centry aktivního odporu proti politickým snahám o změny v armádě i na ministerstvu. Působí aktivně především proti snahám o restrukturalizaci akvizičního systému resortu obrany, změnám v plánování a financování a proti změně systému, založeném na zavedených korupčních strukturách a vazbách, umožňujících rozkrádání a neefektivní utrácení prakticky libovolného množství rozpočtových peněz na systém, zajišťující účelné vynakládání finančních prostředků na transformaci českých ozbrojených sil a zajišťování obranyschopnosti ČR.
Neměli by občané vědět, kolik českých vojáků se momentálně takhle na Ukrajině „učí“?
Je samozřejmě logické, že česká armáda potřebuje informace z prostředí probíhajících konfliktů. Souhlasím dokonce s názorem generála Řehky, že pro českou armádu je životně důležité čerpat poznatky přímo z ukrajinského bojiště, zejména v oblasti využití dronů a elektronického boje. Problém je v tom, že řadoví vojáci, byť příslušníci elitních jednotek, jsou těmi posledními, kdo by je měl získávat, zpracovávat a snažit se je aplikovat do prostředí AČR.
Tyto činnosti musí být koordinovanou záležitostí analytických skupin v rámci Univerzity obrany, vojenských i civilních výzkumných ústavů a také soukromých firem. Výstupem jejich práce musí být odpovídající změny v organizaci a výcviku příslušníků AČR, vytváření specializovaných skupin pilotů dronů a radioelektronického boje, koordinace a centralizace výzkumu, vývoje a výroby potřebného vybavení a podobně. A to nepůjde bez obnovení institutu „Národního úřadu pro vyzbrojování“ jako koordinačního centra změn.
O těchto krocích a jejich dopadech na strukturu AČR, o potřebě lidí pro implementaci nových technologií a jejich řízený nábor, i o změnách přístupu k použití české armády veřejnost samozřejmě musí být informována. Pevně ale věřím, že o vojácích, „učících se“ na Ukrajině čemukoliv mimo zákonem stanovená pravidla jejich vysílání do zahraničí žádné informace nejsou k dispozici a ani být nemohou.
Před několika týdny média přišla se zprávou, že na Ukrajině zahynul bývalý profesionální voják 44. lehkého mechanizovaného praporu. Jak máme vědět, že ve skutečnosti nebyl na jednom z takových „učebních výletů“?
Problematika českých občanů, kteří v rámci ukrajinského konfliktu tak či onak mohou přijít, nebo dokonce už přišli o život, případně byli zmrzačeni, nebo zajati ruskou armádou je daleko složitější a širší, než si většina lidí vůbec uvědomuje. Netýká se totiž pouze lidí, kteří dobrovolně bojují v ukrajinské armádě na základě souhlasu prezidenta ČR (případně i bez jeho souhlasu), vozí na Ukrajinu humanitární pomoc, podílejí se na pašování různých druhů vojenského i civilního materiálu z území EU na území Ukrajiny a zpět, nebo jezdí „sbírat zkušenosti“.
Týká se například i českých instruktorů, kteří se podíleli a podílejí na výcvikových a servisních činnostech, souvisejících s nasazením českých raketometů RM-70 Vampire, případně samohybných houfnic DANA M2 a DITA na podvozcích Tatra i samotných vozidel Tatra, s provozem a údržbou českých letadel L-39 Albatros, s dodávkami munice v rámci tzv. „české muniční iniciativy“, na nichž se podílejí i pracovníci MO ČR a AČR a dalších oblastí, vyžadujících osobní přítomnost českých občanů na Ukrajině.
Celkový počet českých občanů, kteří byli tak či onak „postiženi“ díky přímé či nepřímé účasti v rusko-ukrajinském konfliktu proto může být v konečném důsledku o dost vyšší, než uvádějí oficiální zdroje.
Děkujeme za rozhovor!
