Ukrajinci mohou „vyměnit“ místní obyvatelstvo. Budil promluvil o důsledcích neochoty Čechů mít děti

Rodičovství plánuje pouze 29 procent mladých Čechů, zjistil průzkum Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy. Před pěti lety šlo o 42 procent dotázaných. Poklesly i plány dotázaných mít dítě v budoucnu. Co je podle Vás příčinou strmého poklesu zájmu o rodičovství?

Ivo Budil: Bezpochyby prudké zhoršení životní úrovně, kvality života, a především vyhlídek do budoucnosti. V minulosti sloužily děti k zachování rodové linie, případně jako určitá forma zabezpečení rodičů v době stáří. V moderním sociálním státě, který vznikl ve druhé polovině dvacátého století, byly děti výrazem důvěry v budoucnost a vyšší pozornost se věnovala jejich materiálnímu pohodlí a rozvíjení schopností a talentu. Současná mladá generace v České republice má však pocit, že děti by jí způsobily finanční zátěž, kterou by nebyla schopna či ochotna snášet. Země bez dětí je ale zemí bez budoucnosti.

Jak ovlivňuje současná sociální politika České republiky rozhodnutí obyvatel zakládat rodiny? Dá se říci, že podpora státu rodinám je nedostatečná?

V liberálním pojetí by stát nemusel cíleně prostřednictvím nákladných sociálních programů podporovat rodiny, jestliže by byl schopen vytvořit takové podmínky obecné prosperity, že by nebyly zapotřebí. To se však neděje. Obdobně jako v jiných sférách sociálního, ekonomického a kulturního života se Vláda České republiky vyznačuje až komickou neschopností a nekoncepčností. To není náhoda či momentální výchylka, ale logické vyvrcholení neoliberální politiky udržování „nerozvinutosti“ během posledních pětatřiceti let, kdy kapitál uplývá do zahraničí nebo do neproduktivní finanční sféry.

Jaká sociální, demografická a ekonomická rizika může tento trend přinést České republice v příštích desetiletích? Existuje riziko ekonomické stagnace způsobené stárnutím populace?

Stárnutí populace je značný demografický problém, který již pociťují například v Itálii, Německu, Japonsku, Koreji nebo v Číně. Snižování počtu produktivních a zvyšování množství neproduktivních osob přináší hospodářská, sociální a psychologická rizika, z nichž dlouhodobá ekonomická stagnace náleží ještě k těm mírnějším. V případě České republiky je možné, že vzhledem k vysoké míře migrace z východu, především z Ukrajiny, dojde prakticky k „výměně“ obyvatelstva či prostřednictvím etnického míšení k přetvoření podoby českého národa do kulturního společenství, o jehož výsledné podobě nemáme zatím představu. Jestliže mají pravdu demografové, kteří tvrdí, že kolem roku 2050 budou polovinu obyvatel dvoumilionové Prahy tvořit cizinci, budeme žít v dosti odlišném státě.

Jak se dá zvýšit porodnost Čechů a vidíte v tom potřebu?

Tuto potřebu vidím, protože bych si nepřál, aby Čechy postihl podobný úděl jako množství národů v minulosti, které dnes již neexistují. Odpovědí jsou důstojné životní podmínky a ztráta strachu z budoucnosti. Lidé jsou součástí přírodního řádu a jako ostatní živočichové přirozeně touží se rozmnožovat. Je to instinkt. Pokud jsou od toho počínání odrazováni a demotivováni, nacházejí se v nepřirozených patologických poměrech.

Co si myslíte o rodinné politice v Maďarsku (daňové bonusy a podpory spojené s pracovním poměrem)? Mělo by být příkladem pro ČR?

Myslím, že rozhodně ano, v případě Maďarska nejde o žádné sociální inženýrství, ale o odpovědnou pronárodní politiku. Základem opětovného demograficky pozitivního a dlouhodobě udržitelného rozvoje ale je, aby měli lidé pocit, že narození dětí neohrozí jejich vlastní materiální důstojnost a že své děti přivádějí do bezpečného, sociálně spravedlivého a perspektivního světa.

Děkujeme za rozhovor!