Západ se stal obětí ohromné schizofrenie. Role Ruska jako nepřítele a osvoboditele nejde dohromady

Západ se po dlouhá desetiletí snaží bagatelizovat roli Rudé armády ve vítězství nad nacismem. Tento trend v posledních letech zesílil. Co je účelem této snahy?

Je to součást cílené západní rusofobie. Důvody, pro které je právě dnes bagatelizována role Rudé armády v boji proti Hitlerovi spočívají mimo jiné v tom, že zatímco Stalin se před válkou snažil přesvědčit západní demokracie ke koalici proti nacismu, řada vlád evropských států spíše s Hitlerem nějakým způsobem kalkulovala, a bojovat s ním nechtěla. Někdy dokonce dospěly tyto vlády nebo mnozí jednotlivci, sympatizanti, i k jakési formě spolupráce či podpory militarizovaného Německa. Dějiny mnoha států Evropy jsou v předválečné i válečné epoše tedy zatíženy spoustou kostlivců, kteří nyní hlasitě chřestí ve skříních. Tito kostlivci narušují dojem, že před válkou a za války stála „celá Evropa“ v jednom šiku proti nacismu. A současná evropská rusofobie v celé řadě ohledů začíná předválečnou evropskou atmosféru proti Rusku až nebezpečně připomínat. Některým lidem v současné Evropě je asi obtížné uvěřit, že by si skutečně letos chtěli připomenout porážku nacismu.

Vítězství Rudé armády totiž nesmírně posiluje ruský patriotismus, patří k nejsilnějším stránkám ruského sebevědomí. No a paralelně s tím nastavuje nepříjemně pravdivé retrospektivní zrcadlo právě těm evropským politikům, kteří se raději s Hitlerem domlouvali, než aby se postavili proti němu. Ne, že by současní politici na Západě měli svědomí a chápali odpovědnost – to rozhodně nemají a nechápou – ale étos Rudé armády jim je velice proti mysli. Rusku byla přece Západem vybrána role nepřítele, a s touto rolí role osvoboditele jaksi nejde dohromady. Západ se stal zkrátka obětí ohromné schizofrenie, za kterou si ale může sám.

Abych uvedl alespoň několik málo příkladů z historie: Předválečná mapa Evropy hnědla neuvěřitelnou rychlostí a mnoho zemí později dodalo Hitlerovi celé divize jednotek SS, které byly nasazeny většinou právě proti Rudé armádě a partyzánům. Velká část Evropy ve skutečnosti chtěla pokračovat ve válce proti Rusku, vedené od roku 1918. Plánovalo se, že v letech 1929/1930 bude západní koalice dost silná na to, aby zahájila velkou a definitivně zničující válku proti Rusku. V té době se ale na západě Evropy zrodily fašismus a nacismus a tradiční nepřátelé Ruska začali kalkulovat s tím, že by někdo mohl bojovat „za ně a v jejich zájmu“. Že Německo bude prostě pokračovat v projektu Drang nach Osten do slovanských zemí, takže spousta evropských politiků větřila snadnou kořist a proti Hitlerovi nevystupovala vůbec nebo jej podporovala, uzavírala s ním třeba smlouvy (Polsko 1934, Velká Británie 1935 a další) nebo podporovala jeho ekonomiku a velkoryse přehlížela, jak Německo porušuje omezení z Versailles.

Ve Velké Británii dokonce král Eduard VIII. zdravil Hitlera nacistickým pozdravem, jeho americká manželka, Wallis, udržovala styky s Ribbentropem, luxusní klub velké britské buržoazie a aristokracie, Cliveden House, z významné části a v duchu starých anglických tradic od Krymské války nenáviděl Rusko a s Hitlerem bojovat nechtěl. Pak ale Hitler Britům zkřížil plány. Napadl přes Belgii Francii, která se zhroutila jako domeček z karet. Po Dunkerku, kde se Britům podařilo evakuovat Němci do pasti zahnanou francouzskou armádu i britský expediční sbor, Hitler překvapivě nevyužil šance a nenařídil invazi do Anglie, která v té chvíli nebyla na válku s Německem absolutně připravena. Stále se kalkulovalo s možnou dohodou na obou stranách. Britové a Francouzi opakovaně odmítli Stalinovy nabídky na protihitlerovskou koalici a Polsko rozhodně odmítlo pohyb Rudé armády přes své území proti Německu.

Francouzi neměli dokončenu Maginotovu linii, kterou považovali za svoji „čínskou zeď“ nebo Hadriánův val, ale hlavně měli ve vládě řadu defétistů či vyslovených kolaborantů s Hitlerem. Mezi nimi proslul Pierre Lavale (předseda vlády 1935/1936), který se potom stal ještě dvakrát premiérem vichistické vlády ve Francii, která s Hitlerem kolaborovala už naprosto otevřeně, a celá. Laval se před válkou snažil nahradit v koalici s Hitlerem Mussoliniho a Francie se v jeho představách měla angažovat v roli vůdce jakési „latinské koalice“ zaměřené pochopitelně, jak jinak, s Hitlerem proti SSSR. Vedle Lavala podobně proslul také jistý „telegrafista“ Flandin, který Hitlerovi telegrafoval blahopřání ke každému jeho „úspěchu“, také velmi sladce k Mnichovské dohodě.

V kritické době, kdy se mělo v Londýně rozhodovat o tom, zda bude Československu demokraciemi tvrdě vnucena ztráta pohraničí, údajně tehdejší francouzský ministr zahraničí, Georges Bonnet, zatajil zprávu francouzského generála Gamelina o tehdejším skutečném poměru sil mezi Německem a Československem, který v žádném případě pro Československo nevyzníval tak, že vojenský odpor měl být pro Prahu předem prohraný. Ale Britové a Francouzi potřebovali úplně jiný názor, tedy ten, že Československo je proti Německu bez šance, tedy se musí Hitlerovi podrobit. Chtěli prostě šelmu nakrmit a ať se běží eventuálně vykrmit úplně dále na Východě. V předválečné Francii byla na straně defétistů či vědomých kolaborantů také spousta novinářů, což dnešního člověka například při sledování mediálního mainstreamu asi nepřekvapuje. Německý ministr propagandy, Goebbels, vydával velké částky úplatků „na podporu zahraničního tisku“. Asi měl po ruce také svoje „nevládní organizace“…

Ale řeč může být také o Pobaltí, o Finsku, jehož artilerie ostřelovala konvoje vezoucí do obleženého hladového a promrzlého Leningradu přes zamrzlé jezero jídlo, léky, přikrývky, topivo. A Finové také na obsazeném ruském území zřizovali koncentrační tábory. Ale můžeme dodat stovky dalších příkladů podobného druhu. Dnes se Evropa znovu militarizuje a opět chce pokračovat ve stoleté válce proti Rusku. Tak jakápak asi vděčnost k Rudé armádě za to, že porazila Hitlera a odsunula tak starý úkol zničit Rusko na pozdější časy?

Přepisování dějin se nevyhnulo ani České republice. Europoslankyně Danuše Nerudová v Otázkách Václava Moravce uvedla, že „tuhle zemi osvobodili Američané“. Co to podle Vás je? Výsledek vymývání mozků nebo úmyslná lež?

Paní Nerudová je bývalá vysokoškolská profesorka, a dokonce rektorka na jedné z brněnských univerzit, jež nese jméno Gregora Mendela. Už sama tato skutečnost by měla být nesmírně zavazující. U vysokoškolských profesorů se automaticky předpokládá, že disponují nejenom svojí samotnou odborností, ale že mají také širší kulturně společenský, historický a filozofický přehled. Fakta o osvobození Československa převážně Rudou armádou jsou dostupná pro každého, kdo umí číst a psát, a jsou nezpochybnitelná. Po roce 1989 se v českých zemích pěstuje plánovitě a jednostranně výhradně jen negativní obraz Ruska. Jeho cílem bylo a stále je vykreslit Rusko, které nikoho v Evropě neohrožuje, jako hrozbu, proti které je třeba zbrojit a bojovat. Osoby, které přijmou takovouto propagandu za svůj intelektuální obzor a budují si dokonce politickou kariéru na jejím základě, mohou klamu nakonec samy uvěřit. Jinak ale názory Danuše Nerudové asi nejsou pro občany ČR směrodatné.

Uplynulo pět let od demontáže památníku maršálu Koněvovi v Praze a dva roky od přejmenování Koněvovy ulice. Proč se podle Vás téma maršála Koněva stalo natolik palčivé pro komunální politiky už od roku 2018? Myslíte, že se současným politickým elitám podaří vymazat paměť na to, kdo osvobodil hlavní město?

Ono ve skutečnosti nešlo o osobu maršála Koněva, ale válka radnice jednoho pražského obvodu se sochou, zapadala přesně do času, kdy se už blížil okamžik, ve kterém Rusko pochopí, že se Západem se žádného seriózního jednání nedočká, a kdy bude tak už konečně donuceno ke vstupu do ozbrojeného konfliktu mezi kyjevským režimem a Donbasem, což nabídne Západu vytouženou příležitost odstartovat křížovou výpravu proti Moskvě. Ale než se tak stane, musí být obyvatelstvo zemí NATO informačně zpracováno, naladěno dokonale protirusky. Proto byla vykonstruována celá řada obvinění Ruska, při kterých samozřejmě nebyly dodány žádné důkazy, ale členské státy vyháněly (bez důkazů) ruské diplomaty jako o závod. Kauza Skripalových z Anglie. Prý novičok, ovšem žádné důkazy! Vrbětická kauza v ČR. Vzkříšená po šesti letech, kdy nepoužita odpočívala u ledu. Opět obvinění Rusů, ale žádné důkazy. Prý bezpečnostní tajemství! Přitom nebylo vysvětleno to nejpodstatnější. Tedy jaké zbraně se ve skladu munice přechovávaly, kdo s nimi disponoval, do jaké zóny konfliktu měly putovat, proč byly výbuchy dva, proč stát neměl nad skladem žádnou kontrolu? Logické vysvětlení zní, že někdo ve Vrběticích výbuchy jednoduše zametal stopy. Rusko asi sotva, se skladem nedisponovalo. Novináři se na podstatné věci zásadně neptali. Ihned na to následoval hon na ruského diplomata, který údajně přicestoval na pražské letiště s kufrem plným novičoku, aby zabil tři komunální politiky v Praze nemající nejmenší potenciál Rusko ohrožovat. Opět žádný důkaz, jen další ohromná ostuda.

A později, když se Rusové už ve válce stáhli od Kyjeva v naději, že bude platit dohoda z Istanbulu, objevilo se ihned obvinění Ruska z údajného masakru v Buči. Přesně ve chvíli, kdy Johnson s vědomím USA, Německa a Francie odjel zařídit v Kyjevě další pokračování úplně zbytečného krveprolití. Západ nechtěl podpis Istanbulských dohod a mír na Ukrajině. A tak se objevila Buča jako pohotové obvinění Ruska. Ostatně jako před lety Račak (leden 1999) kvůli naplánované agresi NATO proti Jugoslávii. Západ je fantasticky nevynalézavý a neoriginální ve svých postupech. Nejspíš v politických kruzích intelektuálně silně ochabuje.

Proč po uplynutí 80 let po vítězství nad nacismem nebyla tato ideologie zcela vymýcena a nadále existuje, jak to vidíme například na Ukrajině? Kde se stala chyba?

Fašismus a nacismus jsou kromě svých specifik především jinými pojmy pro šovinismus. Ten je jakousi formou násilné exploze nenávisti, která se začne hromadit ve společnosti, když dojde k oslabení skutečných hodnot a k jejich nahrazování hodnotami náhradními. Lidské společnosti jsou náchylné k nemocem, jaké skoro periodicky propukají, když jejich organismus začne být něčím oslabován a lidé přestávají chápat, co je skutečně důležité, co správné a co je naopak špatné nebo dokonce zvrácené. Evropské demokracie v posledních desetiletích takovouto nemoc prodělávají.

Nacismus i fašismus ve třicátých letech minulého století a v epoše války se angažovaly do velké míry jako nástroje proti Rusku (SSSR). Proto se s nimi druží rusofobie jako specifická forma šovinismu také i dnes. A nejenom na Ukrajině. Obě zločinné ideologie se zrodily na západě Evropy a svým způsobem vystupovaly jako bojovníci proti bolševismu, což imponovalo velkému kapitálu v demokratických zemích a lidem, kteří prostě sovětský model vývoje společnosti nenáviděli. Velmi mnoha nacistům a fašistům se po válce podařilo odejít do amerického zajetí, takto se ocitnout na americkém kontinentu nebo se ocitli v bezpečí jinými cestami. Velmi snadno se pak tito lidé vraceli ke své staré válce proti Rusku na frontě studené války, pochopitelně v západních službách. Šovinismus těchto ideologií se promísil s antikomunismem v jakýsi hybrid, který od konce války neusnul ani na minutu. Bolševismus zůstal natrvalo přilepen k představě Ruska, i příkladně kapitalistického, takže není nikdy úplně jasné, kdo vlastně nenáviděl sovětský systém a kdo nenáviděl a nenávidí především Rusko jako takové. Zda ideologický zápas mezi demokracií a totalitou nebyl ve skutečnosti starým bojem evropského Západu proti Rusku, jen v momentálně vybraném přestrojení, opět za souboj Dobra se Zlem.

Děkujeme za rozhovor.