Zbořil: Rusové přijeli do Nových Vysočan, které byly v květnovou neděli zasaženy spojeneckým náletem

Vzpomínání a zapomínání bylo vždy, je a asi bude, kromě své hodnoty zábavné a naučné, také prostředkem konfrontace reprezentací malých i velkých států. Legendy a letopisy, kroniky a historiografie byly a jsou veřejnými statky se snadno dostupnou prezentací symbolů a rituálů. Proto mohou sloužit nejen jako prostředky propagandy a agitace, ale i diplomacie a politické persuaze (přesvědčování) ve snaze vést dialog, jehož cílem je dobrat se pravdivého poznaní stavu věcí. Odvrácenou stranou takového pokusu o kognitivní sounáležitost je úsilí přesvědčit jakýmikoliv prostředky, někdy i brutálními, lží, a na nejvyšší úrovni vědomou lží za účelem dosažení osobního prospěchu, na úkor protivné strany dialogu. Ta má být přinucena, třeba i násilím, přijmout jakoukoli pravdu nebo lež za historickou skutečnost. A pokud tak neučiní, alespoň by měla o svých pochybnostech pomlčet.

Všichni, kdo se živí psaním o válkách jsou posedlí vytvářením historických faktů, jejich pojmenováváním a přejmenováváním. Anglický historik E. H. Carr, který v mladých letech koketoval s marxismem, věnoval ve své knize Co je to historie? (What is History?) tomuto tématu velkou pozornost. A hned po druhé světové válce se domníval, že pochopil, jak se zabývat studiem historie, jak historická fakta vytvářet a jak je interpretovat.

Carr se snažil dospět k definici historických zákonitostí, a proto zastával v historiografii determinismus a odmítal mysticismus. Říká, že …historie je neustále postupující proces zahrnující i historika, jenž postupuje s ním a jemuž jde především o pracovní model, který mu umožňuje svět pochopit a zvládnout. Proto si historik klade kromě otázky proč, také otázku k čemu. Je přesvědčený o možnosti historii změnit, a dokonce zdokonalit obraz dějinného vývoje. Historik se může vzdávat tohoto způsobu bádání ve svém oboru, ale to ještě neznamená, že se tomuto názoru, většinou však takovému přesvědčení, ubrání. Zejména pak tací, kteří vědí a věří, že historiografie je vhodným politickým instrumentem, a to dokonce i politických procesů, jejichž hybateli se mohou stát.

Historické legendy, letopisy, příběhy, ale i symboly a rituály, mohou být prostředkem dotýkajícím se tak specifické oblasti, jako je diplomacie nebo vytváření vztahů mezi národy, státy nebo integrovanými geopolitickými celky. A to v takovém rozsahu, že vzniká dojem, že tyto navýsost politické entity historikové vytvářejí. Ilustrativním příkladem těchto skutečností je připomínání historických událostí, a to bez ohledu na to, zda dosahují rozměrů olbřímích nebo jsou jen komorním zastavením se u hrobu neznámého vojína.

(I v dnešním neklidném světě, který dnes dosahuje jakéhosi paleo-seismologického stavu, je zastavení běhu věcí veřejných nadějí, že se díky klaněním hrdinům, obětem válek a nelidského běsnění, dostane odpuštění celému lidskému rodu, o kterém si někdy myslíme, že si to nezaslouží.)

Letošní osmdesáté výročí, které nazýváme ukončením války v Evropě, ale pro jistotu ji raději říkáme nesprávně druhou světovou válkou, není jen slovíčkařením, ale také příkladem nedostatku odvahy připomenout si a přesvědčit se, že se stalo něco mimořádného, co překonalo svými rozměry vše, co dosud bylo, a co by se už nikdy nemělo opakovat.

Zdá se, že i tentokrát, po osmdesáti letech, bude záležet na dohodě států a státníků, jak toto aktuální klanění se minulosti bude probíhat. A tato dohoda bude záviset jen na ochotě nebo společném zájmu dohodnout se na tolika věcech, že se ani nechce věřit, že k takovému gestu svárlivostí nadaných států a jejich představitelů dojde.

Přepisování dějin

Ve své poslední esejistické sbírce Une rencontre (Setkání) píše Milan Kundera …Bez existenciálního zamyšlení, s pouhými morálními jistotami, budou lidé vycházet z velkých zkoušek dějin stejně hloupí, jako když do nich vstupovali.

Jistě, nezbytnou podmínkou je stanovit den této non-sakrální mše a její modloslužebníky. Dalo by se to nazvat zanedbatelným problémem, kdybychom nevěděli, že v některých evropských zemích se bouřlivě dohadujeme, kdy vlastně ta druhá světová nejen začala, ale i skončila. Jen na evropském kontinentu jsou populární nejméně dva nikoliv malicherné názory. Zda to bylo buď osmého nebo devátého května 1945. Tento spor trvá od symbolického konce studené války, která podle našeho názoru neskončila, ale naopak stává se stále nepříjemně žhavou a stále žhavější. A tento spor je její součástí.

Problém 80. výročí má jinou vážnost v zemích bývalého Sovětského svazu, dnes Ruské federace a jeho nástupnických států, ale podobně je tomu i v dalších částech světa, ve kterých nemusí místní obyvatelé akceptovat euro-americký kalendář, nebo jej dokonce považují za znevážení úsilí bývalých kolonií o emancipaci na dnes stále více nemohoucích metropolích.

Dějiny, tedy existenciálně prožité dějinné příběhy nebo osudy hrdinů, mohou být poučením pro život, jak si při nejrůznějších příležitostech stále opakujeme. Ale není dnes světové písemnictví, to poučné i zábavné, a zejména to, které se zabývá válkou a mírem, jen Le Petite histoire de la desinformation, jak o něm píše Vladimir Volkoff, když se zabývá zneužíváním obrazů, které stejně jako slova útočí na emoce a umožňují vizuální manipulaci? Nejsou dějiny světového písemnictví jen logomachií, slovíčkařením, verbalismem - používáním slov bez ohledu na jejich význam, ale s ohledem na představy nebo dokonce jen instinkty, které jsou v místě a čase s nimi spojené? A nepodílejí se literatura, stejně jako texty o mezinárodní politice nebo tuto politiku vytvářející, na existenci Global Information Structures, ve skutečnosti celé soustavě autopoietických (sebe-tvořících, sebe-rozvíjejících) systémů, které už nejsou pod kontrolou svých autorů nebo stvořitelů, a ti nabízejí své texty službám, které jsou spíše tajné než zpravodajské? Nehledají právě tyto služby své spolupracovníky mezi literáty, básníky, dramatiky nebo scénáristy? A neměli bychom proto také studovat poetiku textů zpravodajské komunity a její schopnost používat metafory a metonymie k označování již dávno domněle označeného?

Přijmeme-li jenom zčásti výrok paní europoslankyně Nerudové, a známe-li míru její intelektuální způsobilosti, nemusíme o tom jejím nešťastném slovním spojení dlouho přemýšlet. Odpovídá jejímu historickému poznání, jehož úroveň můžeme konstatovat, ale nemusíme se dohadovat, zda její výrok byl myšlen tak nebo onak. Navíc, v jejím případě je to lhostejné.

Pět let od demontáže památníku maršálu Koněvovi v Praze

Mezi čtyřmi jezdci z Apokalypsy má válka význam iniciační, protože mor, hlad a smrt jsou jen jejími důsledky. V Evropě a mezi křesťany je proto válka vnímána nejen jako bezútěšná realita, ale i jako jeden z příběhů zaznamenaných už v knize knih. Ty můžeme, vedle nezanedbávání jejich funkcí kultovních, číst také jako drama (Starý zákon), poesii (Píseň Šalamounova) nebo román o Ukřižování a Vzkříšení. Je to ale také reportáž napsaná ve znamení kříže, která lákala autory napodobovat tento žánr po staletí a vypůjčovat si z něho znaky a symboly. Česko-americký slavista Petr Steiner označil, trochu provokativně, Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce za romanci, ve které se autor stylizuje do biblické oběti, a to je podle něho hlavním důvodem napsání této knihy. Prý se zde romance, jako literární žánr, stala reportáží a Steiner parafrázuje Aristotelovu Poetiku, když píše, že Fučík se často stylizoval do role Ježíše Krista, šiřitele pravé víry, a proto …ve svých textech se vědomě snažil zobrazit svět ne takový jako je, nýbrž jaký by měl být.

Zvolíme-li jen několik úhlů pohledu na světovou nebo českou historickou literaturu, budeme překvapeni, jak často i ty nejsentimentálnější příběhy jsou zasazeny do atraktivního politického nebo mezinárodně-politického prostředí. A protože v Evropě stále ještě čteme historii a politické dějiny jako válečné příběhy a o dobách míru píšeme jako o přestávkách mezi válkami, setkávají se vojna a mír s národním a mezinárodním písemnictvím, a také s výtvarným uměním, bez ohledu na to, zda se jedná o fiktivní minulost nebo neméně utopickou budoucnost. Nekončící zájem o osud Národního památníku na pražském Vítkově, a jeho měnící se pojmenovávání/nepojmenovávání je nám příkladem nad příklady.

Podobně jako Julius Fučík je Ivan Stěpanovič Koněv válečný hrdina, nositel jména, které je součástí dějin světové války v Evropě, který velel armádě, která nejen osvobozovala Prahu, ale také dobývala Berlín a měla významný podíl na vojenském vítězství nad Národního památníku armádou nacistického Německa a jeho spojenců. Proto byl historiky nejen v Sovětském svazu, ale v jiných evropských zemích součástí romance o druhé světové válce, romance, slovy Petra Steinera, nikoliv o tom, jaký byl, ale jaký by měl být.

Když exprezident ČR Miloš Zeman varoval, že Češi mají nejhůře předvídatelnou minulost, myslel tím také to, že podobně zápasí se svými dějinami i budoucností téměř všichni národové od počátku lidstva. Také oni pracují s několika modely, paradigmaty, strukturami, residui, archetypy a stereotypy, které není možné, aniž by jejich texty byly zapamatovatelné ale žádané, opomenout.

Vojna a mír, jak překládáme Tolstého epopej o francouzském tažení na Moskvu a o jeho celoevropských a všelidských souvislostech, je také zajímavá svým existenciálním akcentem. Protiklad a jednota života a smrti, a o ten se jedná od nejstarších biblických textů vždy, je stále stejně atraktivní. Je lhostejné, zda jde o osudy hrdinů nebo obětí, válečnou mlhu či mírová jednání, kdy Evropa tančila valčík, o věci veřejné v prostoru mezinárodním, o příběhy a dramata s časovým odstupem sepsané jako nová skutečnost. Podobně jí rozumějí i obrazoborci rituálním způsobem strhávající sochu maršála Koněva a jásající nad odstraňováním jeho jména z názvu jedné z pražských ulic, která vedla okolo malého válčiště s malým oddílem Hitlerjugend na jimi obsazené Pražačce.

Podle Milana Kundery L. N. Tolstoj ve svém rozkladu k Vojně a míru popírá, že by historie byla dílem velkých osobností. Ty, podle jeho názoru, byly jen nevědomými nástroji Historie, vykonávaly dílo, jejichž smysl jim unikal a …sledujíce své osobní zájmy, tito lidé směřovali ke společnému cíli, o němž žádný z nich, ani Napoleon, ani car Alexandr, tím méně nějaký anonymní voják, neměl nejmenší tušení. (Kundera: 2010)

Od dob Tolstého Vojny a míru, která je příběhem Vlastenecké války, jako vztahu literatury a mezinárodní politiky, který propagandisticky využil Josef V. Stalin, když obranu proti německé agresi v roce 1941 označil za Velkou vlasteneckou válku, nebo od sepsání Sevastopolských povídek, popisujících bombardování Sevastopolu za Krymské války, které nepřestávalo šokovat evropské pacifisty až do roku 1914, se literatura a politika spojují nad tématy válečnými a historickými, fikcemi o minulosti i budoucnosti.

Alexander Solženicyn ve svém Srpnu 1914 nepoužívá jazyka dějin nebo teorie mezinárodních vztahů, a ani nepíše zábavná čtení. Je zajímavý tím, že klade otázky, které dosud nikdo jiný nepoložil. Jeho texty jsou apelativní, jako u nás ne příliš často vzpomínaný esej či politický pamflet Nežít se lží! (1974) inspirující celou jednu generaci opozice vůči politickému režimu. Ale usiluje také o ono existenciální romanopisecké prožití. Podobně jako mnoho dalších ruských autorů, počínaje posledním ruským letopiscem a prvním historikem N. M. Karamzinem, který vydává už na začátku 19. století Istoriji gossudarstva rossijskovo (česky jako Obrazy z dějin Ruska, Odeon 1984). Tato metodologická kompilace ruských letopisů a Micheletových Dějin francouzské revoluce se podle slov ruských revolucionářů 19. stol. stala jejich biblí a dostalo se jí nové pozornosti dokonce i v letech obnovování ruské státnosti v pojelcinovském období.

V ČSR, a doufejme že i v ČR, veleznámý autor knihy Rusko a Evropa, (TGM), s podtitulem Sociologické analýzy a Studie o duchovních proudech, se v rozsáhlém úvodu k této velké práci vyznává z nezbytnosti studovat tento v posledních třech stoletích stále interesantní mezinárodně-politický problém z hlediska literární tvorby nejen Fjodora M. Dostojevského a jeho předchůdců, ale i několika generací následujících. Proto jeho pojednání o vztahu Ruska a Evropy, nebo Evropy a Ruska, obsahuje kapitolu Boj o boha – F. M. Dostojevskij a nihilismus, ale i rozsáhlou esej Titanismus či humanism? Od Puškina ke Gorkému.

Přeskočíme-li několik desetiletí a vezmeme-li do rukou historickou reportáž či naučnou publicistiku A. V. Lukina Nevědomost proti Nespravedlnosti. Politická kultura ruských demokratů, 1895-1991 (původně vydanou 2005 v Cambridge), pojednávající o ruském/sovětském disentu, zdá se nám, jako by existovala až neuvěřitelná kontinuita v tom, jak ruská literatura reflektovala postavení Ruska a jeho hrdinů v mezinárodní politice, nebo jak mezinárodní politika ovlivňovala ruskou, sovětskou a opět ruskou literaturu. Není snad lepšího příkladu než Sorokinova anti-utopie Den opričníka – carské Rusko v roce 2027, která navazuje na tradici politických fikcí, kterou známe ze světové literární historie, a která vyvolávala obavy politiků i studentů politiky z budoucnosti.

Dnes jsou shakespearovští hrdinové na evropských jevištích představováni jako panoptikální zrůdy navlečené do konfekční parády barevných zinů 21. století. Jejich charaktery si vypůjčuje (kromě citací z A.P. Čechova) dokonce i Václav Havel ve svém Odcházení, které je divadlem i vyznáním autora, který se kdysi stal spisovatelem, aby mohl být politikem.

Americký neonacista William Pierce, alias Ed Turner, ve své politické fikci z roku 1978, popsal zánik světa v nukleární válce Spojených států a Sovětského svazu, vyvolaný teroristickým útokem na Pentagon. Tento zánik světa ale není starogermánským ragnarokem, ale naopak spálením, zánikem celé biosféry. Popis je tak realistický, že anonymní agent americké FBI o této knize prohlásil, že by mohla být návodem k útokům 11.září na New York, Pentagon a Washington, a to bez ohledu na to, zda existovala nebo nikoliv jejich islámská interpretace. Oba texty ale obsahují prvky eschatologického mýtu, od kterého není k představě o tom, jak určitý politický pořádek zanikne příliš daleko.

I když se dokážeme vzdálit hrdinství šustícího papírem (jak někde napsal Alexander Budka), stále nás budou pronásledovat stíny lvů a lišek, obětních beránků a mesiášů, extremistů a excentriků, jak jsou zvěčněny v mýtech a eposech, ale třeba i ve filosofických úvahách o Leviathanovi a Behemothovi. Ale i ti zůstanou jen Kunderovými lidmi kráčejícími mlhou, nebudeme-li vidět mlhu samotnou. Budeme se ...pohoršovat nad jejich omyly, ale mlha jako by kolem nich nebyla..., a také se ptát Kdo víc byl postižen slepotou, Majakovský, který psal poemu o Leninovi a netušil, kam leninismus povede? …Nevidět mlhu na cestě Majakovského znamená zapomenout, co to je člověk, zapomenout, kdo jsme my sami.

Osvobození Prahy

Když 9. května 1945 „přijeli Rusové“ do Nových Vysočan, kde jsme tehdy bydleli, v domě, ve kterém jsem se narodil, a který postavil ruský nebo ukrajinský emigrant a stavitel Bočkovskij, který to skutečně slavné vítání s náručemi šeříků prožíval trochu opatrněji než všichni jeho sousedi, bylo to nezapomenutelné. Bylo to shodou okolností v místech, kterým se na květnou neděli 1945 dostalo několik zásahů při náletu spojeneckých letadel. Několik desítek metrů od našeho domu to dostal naplno dům, ve kterém bydlel tehdy i později populární autor věčné Niagary Edvard Ingriš. Ta změť dojmů – bombardování, pražské povstání, střelou dum-dům zástřelný soused v posledních dnech revoluce, příjezd prvních vojáků Rudé armády s jejich pověstným „davaj časy“, o měsíc později ve Strakonicích první anglická věta „hau-du-jú-dú, máte čokoládu“ byly zážitky, které dávno překryly velké dějiny a jejich nezapomenutelní lidé, na které se obávám zapomenout, abych věděl, kdo jsem byl, kdo jsem já sám a co o sobě ještě vím.