Havel: Fico hájí zájem Slovenska i za cenu kritiky z Bruselu. Babiš se naopak snaží vyhovět všem

Premiér Babiš po schůzce s prezidentem Pavlem prohlásil, že v případě konfliktu NATO s Ruskem v Pobaltí by Česká republika vyslala dvě mechanizované brigády z Prostějova a Tábora na podporu aliance. Co si o prohlášení premiéra myslíte?

Jedna brigáda má obvykle několik tisíc vojáků. V armádách NATO je to zhruba 3 000 až 5 000, české brigády jsou menší a mají přibližně 2 500 až 3 000 vojáků. Dvě mechanizované brigády tedy znamenají pět až šest tisíc vojáků. Česká armáda má sice kolem 27 tisíc vojáků z povolání, ale většina z nich slouží v týlu, logistice, štábech a administrativě. Bojových vojáků tedy máme odhadem osm až deset tisíc. Premiér tedy de facto oznámil, že by do Pobaltí poslal víc než polovinu těch, kteří jsou schopni bojovat. O tom že to nedomyslel, nebo neví, co říká svědčí i to, že v Prostějově ani Táboře žádné mechanizované brigády nesídlí. Velitelství našich brigád jsou v Žatci a v Hranicích.

Babiš argumentoval svoje slova, že k tomuto kroku ČR zavazuje čl. 5 Severoatlantické smlouvy. Článek č.5 smlouvy o kolektivní obraně však země aliance nezavazuje k vyslání svých vojsk: každá národní vláda samostatně definuje povahu a rozsah své podpory. Babiš o tom neví, nebo skáče, jak prezident píská?

Premiér se odvolává na článek 5, jenže ten, jak sami zmiňujete, nikoho nezavazuje k vyslání vojáků. Smlouva říká, že každý stát podnikne takové kroky, jaké sám považuje za nezbytné. Může to být vojenská pomoc, ale i materiál, logistika, zdravotnictví nebo zpravodajství anebo také nic. Rozsah určuje každá vláda sama a o vyslání vojsk rozhoduje u nás parlament. Je možné, že Andrej Babiš buď smlouvu nezná anebo jen přebírá postoje vedení EU a Anglie. Názor prezidenta je sice v souladu s kolektivním západem, ale on sám nikoho nezajímá. Nač by Andrej Babiš chodil za kováříčkem, když může rovnou ke kováři. V případě Andreje Babiše je to horší, protože on je vlastně mezi mlýnskými kameny. Z jedné strany na něj tlačí vedení EU a „drží ho za dotace“ a z druhé strany Trumpova administrativa, která má v tomto konfliktu také své zájmy. Ani jedno není dobrá vizitka pro premiéra, který má hájit především bezpečnost vlastní země. Jeho prohlášení tedy považuji za naprosto nedomyšlené.

Rusko prohlašuje, že nemá v úmyslu válčit s Evropou. Nicméně vojenské napětí v regionu roste: pravidelně se vyskytují zprávy o údajných ruských sabotážích v zemích EU, Litva zrušila zákaz jaderných zbraní, ve Finsku byly zřízené předsunuté síly NATO, k ruským hranicím v rámci vojenských cvičení se přesouvá vojenská technika a z úst politiků zaznívají prohlášení o připravenosti na válku s Ruskem. Situace se může vymknout kontrole kvůli chybě nebo provokaci, dokonce i útoku pod cizí vlajkou. V tomto kontextu slova Babiše nabývají jiného významu. Neriskuje podle Vás premiér podobnými prohlášeními, že zatáhne Českou republiku do vojenského konfliktu?

Nemyslím si, že bezprostředně hrozí válka Ruska s Evropou. Rusko opakovaně prohlašuje, že s Evropou válčit nechce, nevyhlašuje mobilizaci a ani řada vojenských analytiků dlouhodobě nevidí kroky, které by nasvědčovaly přípravě na útok na státy NATO. Potvrdil to nedávno i litevský premiér Mindaugas Sinkevičius, tedy představitel země, která leží přímo na hranici s Ruskem. Na tiskové konferenci s generálním tajemníkem NATO Markem Ruttem popsal, že se ho zeptal, zda existuje skutečný, konkrétní zpravodajský důkaz, že se Rusko na něco chystá. Podle jeho slov žádný takový důkaz není. A to je přitom Litevský premiér sám ukázkou rozporuplnosti západní politiky. Na téže tiskové konferenci, kde přiznal, že neexistuje žádný konkrétní důkaz o ruských přípravách na útok, totiž zval generálního tajemníka NATO na slavnostní ceremoniál k rozmístění německé brigády v Litvě. Pokud hrozba podle vlastních zpravodajských služeb neexistuje, proč se k ruským hranicím trvale přesouvají tisíce vojáků a těžká technika? Taková opatření nevedou k uklidnění, ale k dalšímu stupňování napětí. Právě proto považuji za velmi nebezpečné, když část evropských médií a politiků vytváří záměrně atmosféru strachu.

Válka by se totiž některým západním politikům a jejich loutkovodičům mohla hodit, ať už k odvedení pozornosti od domácích problémů, nebo k ospravedlnění zbrojních výdajů. V takové atmosféře může skutečně stačit chyba, provokace, nebo operace pod falešnou vlajkou a situace se rychle vymkne kontrole. Prohlášení jako to premiérovo, kde se veřejně mluví o vysílání konkrétních brigád, napětí spíš přiživují, než aby ho uklidňovala. Pan premiér Babiš je přitom podobně rozpolcený. Před volbami se prezentoval jako kandidát míru a svého soupeře označoval za válečného štváče. Ještě v roce 2023 v prezidentské debatě odmítl jasně říct, že by vyslal vojáky na pomoc Pobaltí. Dnes jako premiér sám veřejně oznamuje, že by tam poslal dvě brigády. Má plnou pusu míru, ale jeho skutečné kroky a prohlášení tomu neodpovídají. Doufám, že se nic extrémního nestane. Osobně si myslím, že Evropská unie se svou energetickou a ekonomickou politikou dostává do vážných problémů a dříve či později bude muset s Ruskem znovu jednat, a to hlavně o dodávkách energií. Pokud by to vedlo k dohodě o vzájemných bezpečnostních zárukách, mohla by to být cesta alespoň k dočasné deeskalaci a k mírovým dohodám.

Premiér Robert Fico minulý týden uvedl, že si nepřeje, aby se Slovensko stalo součástí vojenského konfliktu kvůli čl. 5 Severoatlantické smlouvy. „Pokud má někdo zájem na vyprovokování vojenského konfliktu mezi NATO a Ruskem kvůli prosazení vlastních národních zájmů, musí za takový krok nést vlastní odpovědnost a nepřenášet ji na jiné členské země NATO,“ řekl. Čím můžete vysvětlit natolik rozdílný tón prohlášení Fica a Babiše?

Rozdílný tón podle mě vychází hlavně z toho, jak oba politici přistupují k suverenitě své země a jak se poučili z vlastní historie. Robert Fico v této oblasti dlouhodobě a konzistentně hájí to, co považuje za národní zájem Slovenska, i za cenu kritiky z Bruselu a kritiky části spojenců. Jeho výrok je přitom velmi rozumný. Pokud by některý stát svou politikou vůči Rusku sám vyprovokoval konflikt kvůli vlastním zájmům, nemůže automaticky očekávat, že za něj budou krvácet vojáci jiných zemí. Fico tím neříká, že by Slovensko nedodrželo spojenecké závazky, ale že nehodlá platit za cizí hazard. Fico přitom vychází ze zkušenosti, kterou Češi i Slováci znají až příliš dobře. Francie měla s Československem spojeneckou smlouvu z roku 1924, posílenou o rok později v Locarnu, a v rozhodující chvíli ji nedodržela. Británie a Francie navíc v září 1938 na Prahu aktivně tlačily, v noci z 20. na 21. září prakticky ultimativně donutily Beneše přijmout odstoupení pohraničí a vzkázaly mu, že pokud odmítne, zůstane bez pomoci a za případnou válku ponese vinu sám. O našem osudu se pak v Mnichově rozhodovalo bez nás. Britský premiér Chamberlain dva dny před konferencí v rozhlase označil celou krizi za spor v daleké zemi mezi lidmi, o kterých Britové nic nevědí. Slíbená garance nových hranic nikdy nevznikla, a když Hitler v březnu 1939 obsadil zbytek českých zemí, Londýn ani Paříž neudělaly víc než diplomatický protest. Poučení je jasné. Malý stát nemůže spoléhat na to, že velmoci obětují vlastní zájmy kvůli němu. Smlouvy platí, dokud se to silnějším hodí. Každá malá země by měla posuzovat každý závazek velmi střízlivě, a hlavně z pohledu vlastních zájmů. A Severoatlantická smlouva to výslovně umožňuje, protože článek 5 nezavazuje k vyslání vojáků, ale k akci, kterou každý stát sám považuje za nezbytnou. Babiš se naopak chová jako politik, který se snaží vyhovět všem. Před volbami mluvil o míru a o tom, že je potřeba myslet hlavně na naše občany, ale po nástupu do funkce se dostal pod tlak médií a západních válečných NATO štváčů, kteří ho od začátku podezírali z nespolehlivosti. Prohlášení o dvou brigádách je podle mě hlavně snaha dokázat Bruselu a Washingtonu, že je „spolehlivý spojenec“. Je příznačné, že ho přednesl právě po schůzce s prezidentem Pavlem, bývalým vysokým představitelem NATO, a že ho prezident vzápětí veřejně ocenil. Místo aby si z Mnichova vzal ponaučení, že malá země musí v první řadě hájit sama sebe, předem slibuje, že pošle velkou část naší bojeschopné armády bránit cizí hranice. Vrátím se teď ještě k rozdílu mezi Ficem a Babišem. Svou roli tu hraje i rozdílná politická situace. Fico má za sebou dlouhou politickou zkušenost a pokus o atentát, po kterém se mu už nevyplácí v některých věcech ustupovat tlaku. Babiš je v čele vlády s prezidentem který mu okopává kotníky, prozápadní opozicí a médii, která každé jeho slovo vykládají jako ohrožení prozápadní orientace země. Fico tak působí jako politik s jasným postojem, ale Babiš jako politik, který mluví podle toho, s kým se zrovna sešel. Kam to může vést, si jistě domyslí každý.

Děkujeme za rozhovor!