Nesouhlas není dezinformace a z kritika politiky nelze dělat nepřítele. Němec k výroční zprávě BIS
Výroční zpráva BIS za rok 2025 uvádí, že Rusko verbuje přes Telegram lidi v ČR za účelem provádění sabotáže. Přitom ve stejné zprávě se uvádí, že u žádného z bezpečnostních incidentů zaznamenaných v ČR v minulém roce se dosud nepodařilo spolehlivě potvrdit podezření ze sabotážního útoku koordinovaného z Ruska či jeho přípravu. Není to zastrašování občanů?
Bezpečnostní služba má samozřejmě povinnost upozorňovat na rizika. Od toho ji stát má a bylo by chybou jakékoli reálné působení cizí mocnosti bagatelizovat.
Problém nastává ve chvíli, kdy se v jedné zprávě vedle sebe objeví dvě sdělení: Rusko podle BIS verbuje osoby v České republice k sabotážím, ale současně se u zaznamenaných bezpečnostních incidentů nepodařilo spolehlivě potvrdit podezření na sabotážní útok koordinovaný z Ruska či jeho přípravu.
To není důvod říci, že první tvrzení musí být nepravdivé. Je ale naprosto legitimní požadovat, aby veřejnost věděla, z čeho přesně BIS dovozuje existenci takového náboru a jak silné jsou její důkazy. U zpravodajské služby samozřejmě nelze očekávat zveřejnění operativních informací. Ale čím závažnější veřejné tvrzení, tím větší musí být odpovědnost za jeho formulaci.
Takže: upozorňování na doloženou hrozbu není zastrašování. Zastrašováním by se mohlo stát až vytváření atmosféry strachu, pokud by veřejná rétorika byla podstatně silnější než veřejně doložitelná fakta.
Jaký je konečný cíl BIS v pěstování obrazu Ruska jako hlavní hrozby? Vidíte v tom paralely s obdobím před druhou světovou válkou a „židovskou hrozbou“, kterou společnosti vnucovali nacisté?
Tady bych byl velmi opatrný. Přímou paralelu s nacistickou propagandou odmítám.
Nacistická konstrukce „židovské hrozby“ byla rasistickou a antisemitskou ideologií, která sloužila k perzekuci celého etnika a nakonec k jeho systematickému vyvražďování. To je historicky úplně jiná kategorie.
Současně ale platí obecnější poučení z historie: každý stát a každá jeho instituce musí být kontrolovány, když definují vnějšího či vnitřního nepřítele. Bezpečnostní služba nemá vytvářet politickou ideologii ani určovat, který geopolitický názor je občanům dovolený. Má zjišťovat konkrétní bezpečnostní hrozby: špionáž, sabotáž, násilí, kybernetické operace či nezákonné ovlivňování.
Současně ale platí obecnější poučení z historie: každý stát a každá jeho instituce musí být kontrolovány, když definují vnějšího či vnitřního nepřítele. Bezpečnostní služba nemá vytvářet politickou ideologii ani určovat, který geopolitický názor je občanům dovolený. Má zjišťovat konkrétní bezpečnostní hrozby: špionáž, sabotáž, násilí, kybernetické operace či nezákonné ovlivňování.
Část české společnosti, která jako pravidelný zdroj informací o společenském dění využívá dezinformační a konspirační kanály, se podle BIS uzavírá do „alternativní verze reality“. Kdo určuje, co je realita a co už jen „alternativní“? Nemá BIS tendenci označovat vše, co nesouhlasí s mainstreamem, za dezinformaci?
Tohle považuji za jednu z nejdůležitějších otázek.
BIS není ministerstvo pravdy. A ani být nesmí.
BIS může identifikovat prokazatelné dezinformační operace cizí moci, může sledovat jejich financování, koordinaci nebo vazby na zpravodajské struktury. To je její práce.
Ale úplně něco jiného je hodnotit občana podle toho, jaká média čte nebo zda věří mainstreamovým médiím. Člověk může číst alternativní médium a mít pravdu. Stejně tak může číst renomovaný deník a dostat informaci, která se později ukáže jako chybná.
Pravdivost tvrzení neurčuje logo média ani nálepka „mainstream“ nebo „alternativa“. Určují ji důkazy, ověřitelnost, zdroje a možnost tvrzení kriticky přezkoumat.
Proto bych velmi varoval před používáním pojmu „alternativní realita“ příliš široce. Demokratická společnost musí snést i názory, které jsou hloupé, provokativní, menšinové nebo naprosto odporují většinovému konsenzu. Bezpečnostní problém vzniká teprve tehdy, když existuje něco dalšího – například řízení cizí mocností, financování, špionážní činnost nebo příprava trestného činu.
Nesouhlas není dezinformace. A dezinformace sama o sobě není automaticky operací cizí zpravodajské služby.
BIS ve zprávě opět obvinila neČT24 z ruského napojení a vadí jí, že s médiem mluví politici s údajně prokremelskými postoji. Zároveň je ale označuje za „okrajovou část“ politického spektra – přestože jde o vládní poslance a náměstky. Není tento postoj BIS rozporný a neznevažuje tím demokraticky zvolenou vládu, kterou má chránit?
Pokud BIS disponuje konkrétními poznatky o napojení určitého média na ruský stát nebo jeho zpravodajské struktury, pak je její povinností se tím zabývat.
Ale je třeba důsledně oddělit dvě věci.
Jedna věc je bezpečnostní vazba: peníze, řízení, koordinace, předávání informací, spolupráce s cizí mocí.
Druhá věc je politický názor.
Jestli politik poskytne rozhovor médiu, které BIS považuje za problematické, samo o sobě to ještě nedokazuje, že tento politik pracuje pro Kreml. A jestli jde o demokraticky zvoleného poslance nebo člena vlády, platí to dvojnásob.
BIS má chránit ústavní zřízení České republiky. Nemá rozhodovat, která část demokraticky zvoleného politického spektra je „správná“.
Pokud někdo porušuje zákon nebo vědomě spolupracuje s cizí zpravodajskou službou, předložme důkazy a postupujme podle práva. Jestli však pouze zastává názor na Rusko, Ukrajinu, NATO nebo Evropskou unii, který se někomu nelíbí, pak jsme stále na území politické soutěže a svobody projevu.
Je možné, že se po odchodu současného šéfa BIS dojde i ke změně rétoriky bezpečnostní služby a její politizace?
To samozřejmě předpovědět neumím. A ani bych automaticky nespojoval činnost celé BIS s jediným člověkem.
Ale přál bych si jednu změnu bez ohledu na to, kdo službu povede: co největší návrat k institucionální zdrženlivosti.
Zpravodajská služba má být profesionální, analytická a pokud možno politicky neviditelná. Její síla nespočívá v mediální popularitě. Spočívá v kvalitě informací, které poskytuje zákonem stanoveným adresátům, a v důvěře, že pracuje stejně bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii.
BIS potřebujeme. Česká republika potřebuje profesionální kontrarozvědku. Právě proto na ni musíme klást mimořádně vysoké nároky.
Nechci slabou BIS. Chci silnou BIS, která honí špiony, odhaluje sabotéry a chrání republiku – ale nevstupuje do role arbitra povolených a nepovolených politických názorů.
A to bych dal jako závěrečnou větu celého rozhovoru:
„Demokracie se nepozná podle toho, že umlčí lež. Pozná se podle toho, že dokáže lež vyvrátit fakty, špiona chytit důkazy a svého vlastního občana neoznačí za nepřítele jen proto, že má jiný názor.“
Děkujeme za rozhovor!
