Michelko o Čaputové: Odchod z postu prezidentky po jednom volebním období znamená, že se zde nenašla
Pane Michelko, mohl byste zhodnotit rozhodnutí prezidentky Čaputové, že nebude kandidovat v příštích prezidentských volbách?
Co se týče jejího rozhodnutí, tak probíhalo déle. Původně chtěla už 15. května oznámit, co bude. Ale tehdy byla právě rekonstruována vláda a nová vláda tehdy vyměnila Hegerovu vládu za úřednickou, takže toto rozhodnutí odsunula.
Potom byly velmi silné úniky informací o tom, že pravděpodobně nebude kandidovat. V pátek už webové stránky Štandard zveřejnily tuto informaci a začalo se široce spekulovat. Výsledek byl tedy oficiálně oznámen v úterý v patnáct hodin. Oficiální informace je, že necítí dost síly, aby dále pokračovala v tomto těžkém poslání.
Dá se to interpretovat různými způsoby. Jednak si ne zcela dobře uvědomila, do čeho jde. Slovenská politika je velmi tvrdá. Velmi osobní, plná i osobních ataků, útoků a zjevně nezvládla tu situaci tak, jak zřejmě očekávala. Druhá věc je, že dost zásadním způsobem klesala její popularita a obhajoba by byla velmi těžká. Znamenalo by to vynaložení mnoho sil s nejistým výsledkem. To jsou oficiální věci, jestli se ještě mezitím něco objeví, že jsou tam i jiné věci, které ji k tomu vedly, to se zřejmě dozvíme později. Zmínila tam i nějaké rodinné záležitosti, že i její rodina byla zatahována. Pokud vím, byl jeden status jednoho poslance a něco se řešilo, ale zřejmě je přecitlivělá.
Co si myslíte o dosavadním působení Zuzany Čaputové na prezidentském postu?
Její hodnocení je takové, že v mnoha důležitých věcech odkládala rozhodnutí, nešla do nutné, nezbytné, ale velmi potřebné konfrontace. Žádným způsobem nedělala to, co se nazývá „leadership“. To znamená dávat nějaké teze nebo témata a moderovat politické procesy. Většinu rozhodnutí odkládala na nejpozdější možný termín a dělala to takříkajíc z nutnosti, když už se nedalo nic dělat. Vůbec patřila mezi slabé neaktivistické prezidentky, což je někdy dobře, neboť silný aktivistický prezident může překračovat a zneužívat své kompetence. Ona šla přesně opačným směrem. Byla nerozhodná, váhavá, často alibistická.
Těch selhání bylo strašně moc, ale to nejznámější bylo, když nebyla schopna zabránit hloupým a velmi nebezpečným nápadům tehdejšího premiéra Matoviče, když bylo všeobecné testování. Potom bylo ještě mnoho dalších věcí. Další fatální selhání bylo, když dala za úkol odvolanému premiérovi Hegerovi, aby do konce prvního pololetí zajistil předčasné volby. On začal skládat 76-tku, parlamentní většinu, ona neudělala nic. Potom byla série selhání a vlastně do toho, aby konečně odstavila neschopnou vládu, která neměla důvěru a která měla tu drzost, že chtěla dalších devět měsíců vládnout, tak až po sérii abdikací udělala nezbytnost. To znamená, že jmenovala úřednickou vládu. A takových rozhodnutí bylo strašně moc. Ukazuje se, že v době, kdy zde byla pandemie, krize na Ukrajině, krize energonosičů, zdražování a inflace, bylo to vyloženě nad její síly. Postupně ztrácela preference a sama si uvědomila, že to může všelijak dopadnout. To je jedna z možností, proč do toho asi nešla.
Její hodnocení pro budoucnost nebo pro historii je takové, že to nebyla žádná silná výrazná prezidentka. Ano, snažila se zvýšit úroveň politické komunikace, ale to v zásadě dělají všichni prezidenti. Každý měl své slabší a silnější stránky a to, že odchází z politiky, minimálně z postu prezidentky po jednom volebním období, znamená, že se zde nenašla. Sama si uvědomuje, stejně jako její okolí, že to nebyla nejšťastnější volba, a neměla předtím žádné politické zkušenosti a to bylo velmi silně na jejích výkonech vidět.
