Musil: Nacionalistické trendy vzešly z Habsburků. Ve 20. století se sklízela jejich dračí setba
V tomto roce se připomíná 500. výročí zvolení Ferdinanda I. Habsburského českým králem a nástupu Habsburků na český trůn. Jak hodnotíte politický význam tohoto období v dějinách?
Hodnocení vlády Habsburků nelze hodnotit jako jednolitou epochu a stručně ji vychválit nebo naopak zavrhnout. Do našeho prostředí se politicky dostávali už v období 13. století, kdy spolu soupeřili o moc český král Přemysl Otakar II. a římský král Rudolf I. Habsburský. Dcera Rudolfa byla později provdána za syna Přemysla, a tak se stalo, že prvním panovníkem s habsburskými kořeny na našem trůnu byl jejich syn Václav III, považovaný jinak veřejností za Přemyslovce. První habsburskou královnou na našem trůnu byla jeho matka Guta Habsburská, manželka Václava II. Vládu Václava III ukončila vražda. Prvního nárokovatele na český trůn Jindřicha z Korutan nahradil silou vnuk zmíněného Rudolfa, další Rudolf Habsburský, jehož život o pár měsíců později ukončila úplavice. Český trůn nadále pro Habsburky uzurpoval otec právě zemřelého Rudolfa, Albrecht I. Habsburský, ale i ten o dalších pár měsíců později zemřel zavražděn. Sled událostí z počátku 14. století připomínal spíše scénář béčkového hollywoodského filmu než reálnou historii.
První pokus o vstup na český trůn byl pro Habsburky tedy dost tragický. V sousedním Rakousku se jim vedlo lépe. Tam v polovině 13. století vymřeli původní vládcové Rakouska Babenberkové a koncem 13. století se stali držiteli Rakouska Habsburkové. I to bylo jen o fous, protože po vymření Babenberků drželi Rakousko krátce před Habsburky Přemyslovci. Hodnocení tohoto prvního nástupu na náš trůn nemá smysl, protože se jednalo o divoký sled mocenských intrik i válek, a to tak rychle, že se jejich vláda nemohla na našem území nijak rozvinout. Podruhé se k nám dostávají Habsburkové v 15. století, a to zcela nenásilnou cestou. Tehdejší římskoněmecký král Zikmund Lucemburský dal prapravnukovi výše zmíněného Albrechta I. Albrechtu II. Habsburskému svou dceru Alžbětu za manželku a s ní věnem i Moravu. O patnáct let později po smrti Zikmunda získává Albrecht s určitými potížemi i Čechy, které byly v tu dobu krutě zpustošené husitskými válkami. Jeho krátkou vládu v Čechách ukončila úplavice, takže se dědicem trůnu stal jeho ještě nenarozený syn Ladislav, za nějž jako regent vládl Jiří z Poděbrad. Život Ladislava však ukončila ještě před dovršením plnoletosti pravděpodobně leukemie.
Hodnocení doby jejich vlády zejména v Čechách je tedy opět problematické pro její krátké trvání. Zvláštností tohoto období přechodu vlády z Lucemburků na Habsburky a pak na Jiřího z Poděbrad, je rozvolnění vztahů Čech a Moravy. Zatímco za Přemyslovců se Morava postupně integrovala do svazku zemí koruny České, tak za Lucemburků se vytvořila vlastní moravská lucemburská dynastie, jejíž autonomistický trend Habsburkové nepřerušili a po nástupu Jiřího z Poděbrad situace vyvrcholila jeho odmítnutím na Moravě. Zejména představitelé Moravských měst pak sobě za vládce, tedy markraběte vybrali Matyáše Korvína. Toto období dalo pak vzniknout upevnění markraběcí autonomie, která pak byla ještě více posílena o dvě století později a je příčinou toho, proč existovala Morava jako stát nezávislý na Čechách až do října roku 1918. Z tohoto důvodu je moravský pohled na druhou vládu Habsburků odlišný od pohledu českého. Patnáct let vlády Albrechta Habsburského jakožto moravského markraběte v době, kdy měly Čechy za krále Zikmunda Lucemburského přineslo prohloubení pocitu moravské svébytnosti v tehdy vznikající stavovské společnosti, kdy do politiky své země mohli stále více mluvit nejen panovníci, ale i nižší šlechta a dokonce měšťané. Konflikt těchto vrstev však měl vyvrcholit až o dvě století později.
Třetí návrat Habsburků na český královský a moravský markraběcí trůn přichází v 16. století. Ludvík Jagellonský, který se utopil v bažinách v bitvě u Moháče po sobě zanechal královnu vdovu Marii Habsburskou, sestru Ferdinanda I. Habsburského. Ferdinand I. Habsburský měl zase za manželku Annu Jagellonskou, sestru Ludvíka Jagellonského. Tato přízeň byla pro Habsburky třetí cestou k získání zemí koruny české. Tentokrát zde vládli bez přerušení na skoro čtyři století, pokud nebudeme za konec jejich vlády považovat fakt, že sňatkem Marie Terezie s Františkem Lotrinským by se další panovníci měli správně nazývat po lotrinské linii.
Čtyři století vlády jsou v tomto třetím období jejich přítomnosti u nás opravdu významné, a to v pozitivním i negativním slova smyslu. Jejich nástup byl doslova pohromou, poté se objevily i světlé výjimky a celou říši nakonec přivedl do trosek paradoxně František Josef I. Ten ji poslední půlstoletí její existence společensky i ekonomicky mimořádně pozvedl, aby ji válečným dobrodružstvím na Balkáně dovedl do katastrofy první světové války a k definitivnímu zániku.
Náš první habsburský panovník zmíněné čtyřsetleté éry Ferdinand I. Habsburský od narození vyrůstal u španělského dvora. Jednalo se o dobu velmi krátce po reconquistě, kdy byl z iberského poloostrova (Španělska) po sedmi stoletích vytlačen islám a formující se Španělské království na to reagovalo extrémně surovou rekatolizací obyvatelstva na dobytém území. Jedná se zároveň o dobu bezprostředně po objevu Ameriky Kryštofem Kolumbem a Španělsko se stává světovou mocností v zatím velmi křehkých rodících se globálních politických podmínkách. To si vynucovalo naprosto nekompromisní postoje a nastolení tvrdého řádu, kde si nebude každý dělat, co chce, ale musí všichni táhnout za jeden provaz. Ten provaz měla být katolická církev. Bylo to tehdy logické, protože Anglie od katolictví odpadla a ve Francii to hrozilo. Habsburský panovník ve Španělsku Filip I. Kastilský, otec Ferdinanda I. se narodil ve stejný rok, kdy byla založena španělská inkvizice. Byl svědkem zabíjení a vyhánění muslimů i židů z jejich vlasti a byl vychováván v duchu naprosto nekompromisního katolictví. Ferdinand I. byl vychováván ve stejných podmínkách. Následně byl mladém věku poslán do státoprávně naprosto neujednocených držav v oblasti dnešního Rakouska naprosto nepřipravený na nábožensky i kulturně odlišné prostředí. Nejenže tuto zemi neznal, ale ani neuměl vůbec mluvit německy. Musel se zde cítit jako cizinec. To samozřejmě muselo přinést problémy. Jeho syn a následovník na českém trůnu Maxmilián však vyrostl ve střední Evropě a během svého mládí se pravidelně setkával s nekatolickou šlechtou. Tvrdá katolická výchova konfrontovaná s alternativním pohledem a zkušeností v jeho okolí došla až tak daleko, že byla obava o jeho pevnost v katolictví. Jeho otec Ferdinand I. byl připravený v případě Maxmiliánova odpadlictví od katolicismu jej zbavit následovnictví. Ve hře byl ještě mladší Maxmiliánův bratr Ferdinand, o jehož pevnosti ve víře nebyly žádné pochybnosti. Maxmilián však zachoval aspoň formálně přízeň katolicismu, a tak zdědil habsburské državy ve střední Evropě. Jeho situace rozhodně nebyla jednoduchá. Vládl v zemích, kde byla většina obyvatelstva nekatolická a na záda mu neustále dýchala jeho tvrdě katolická rodina zvyklá na prakticky španělské inkvizice. Většinou máme dnes při hodnocení vlády Habsburků tendenci dávat rovnítko mezi sadisticky surovou rekatolizaci a politiku Habsburků. Habsburkové však byli jen prostředníci a hlavní proud katolicismu k nám vanul ze Španělska. Ostatně i nejstarší univerzitu na Moravě, předchůdkyni dnešní Univerzity Palackého v Olomouci, zakládal španělský jezuita Hurtado Pérez, vrstevník Maxmiliána. V době vlády Maxmiliánových synů Rudolfa II. a Matyáše byly na jednu stranu dohodnuty tolerance k nekatolíkům, na druhou stranu ze Španělska sílil vliv katolicismu. Oba panovníci byli jako mezi mlýnskými kameny.
Rudolf II. vládl z Prahy, kde bylo v tu dobu jen asi 15 % katolíků s takříkajíc nožem pod krkem drženým španělskou linií rodu. Španělé nenechávali nic náhodě, takže následovník Rudolfa II. a pak Matyáše, jejich bratranec Ferdinand II. dostal opravdu velmi pečlivou katolickou výchovu. Jeho neschopnost činit kompromisy přivedla habsburské državy do víru třicetileté války. Nikdo v historii našeho státnictví nedovedl jemu svěřené země zdevastovat tak, jak to udělal Ferdinand II. Naprostá nesoudnost při postupu proti nekatolíkům vedla k tomu, že si reformisté pozvali na pomoc švédskou armádu, se kterou Habsburkové válčili třicet let. Počty mrtvých se jen odhadují, protože na mnohých místech nezbyl nikdo, kdo by mohl spočítat ztráty. Mnohé obce definitivně zanikly a nikdy nebyly obnoveny. Desítky let se nevedly matriky, takže mnozí lidé nebyli nikdy evidováni ani při narození ani při úmrtí, prostě jakoby nebyli. Míra emigrace se nedá porovnávat s ničím před ani po této době. V zemích koruny české se v nejpesimističtějších odhadech mluví o vymření až 80% obyvatelstva. S takovým masakrem na našem území nesnese srovnání ani druhá světová válka zakončená výbuchy prvních jaderných zbraní. Masové konfiskace naprosto zvrátily majetkové poměry po třicetileté válce a na našem území se vyměnila většina šlechty. Nutno však podotknout, že ke vzniku konfliktu jsou potřební nejméně dva účastníci a pouhá agresivita jedné strany ještě neznamená automaticky jistotu, že ke konfliktu dojde. V předválečném období na počátku 17. století se začínají značně rozcházet názory české a moravské stavovské společnosti na to, jak řešit zahraničím prosazovaný tlak katolicismu. Tehdejší moravský zemský hejtman (nejvyšší volený představitel moravského státu) Karel starší ze Žerotína opakovaně sousední české stavy varoval před jejich „pepíkovským“ chováním. Jednalo se o sérii dopisů i ústních varování, ve smyslu, že podněcování konfliktu s katolíky je dráždění hada bosou nohou. Za všechny tyto výtky citujme aspoň jednu, kterou adresoval Jiřímu z Hodic v květnu roku 1606: „Čechové se snaží stát se slavnými tím, že zahubí svoji vlast. Jejich porážky budou počátkem našich, ale vina bude naprosto jejich. Poněvadž sami sebe opustili, nemohou si stěžovat, opustíme-li je my a jiní.“
Konflikt mezi českými reformisty a habsburskou rekatolizací už dlouho před třicetiletou válkou dával tušit, co se může stát. Karel starší ze Žerotína proto při znalosti české mentality volil raději odtržení Moravy od Čech v naději, že se konflikt nepřeleje na Moravu. V roce 1608 se tak Morava vyvazuje ze svazku s Čechami a za markraběte přijímá uherského krále Matyáše, zatímco v Čechách zůstává králem jeho bratr Rudolf II. Tím se Morava stává de facto součástí širší konfederace zemí Koruny svatoštěpánské (uherské) a nikoliv Koruny české. Po smrti Matyáše a další eskalaci konfliktu v Čechách však přerostl konflikt hranice Čech a válka zachvátila celou střední Evropu. Zatímco reformisté si povolali pomoc ze Švédska, tak katolíkům vydatně pomáhali Španělé, jejichž vojska zhusta operovala ve středoevropském prostoru. Je jen spekulací, zda by bez španělského vlivu pouhá přítomnost Ferdinanda II. na trůnu vedla k tak kruté válce. Na příkladu Moravy, která díky diplomacii mezi reformistou Karlem starším ze Žerotína a katolickým panovníkem Ferdinandem II byla ušetřena mnohých excesů známých z Čech, je patrné, že ve hře nebyla jen otázka víry. Podobným příkladem je i tehdejší Uhersko, redukované osmanskou expanzí prakticky na území jen málo přesahující rozměry dnešního Slovenska. Tam se náboženský konflikt nerozhořel do natolik katastrofálních rozměrů, jak to známe z Čech, a to i přes to, že jim vládl stejný katolický panovník Ferdinand II.
Následující 17. a 18. století bez jakékoliv sebereflexe pokračovali Habsburkové v politice, kterou se jejich rod naučil za reconquisty ve Španělsku na sklonku 15. století. Činnost inkvizice prosadili i na našem území. Ukazuje se, že například v 17. století tolik rozšířené čarodějnické procesy nebyly ve skutečnosti honba za majetkem, ani víra v čarodějnictví, ale zakamuflovaný postup proti nekatolíkům. Na Moravě jsou nejznámější losinské procesy vedené Jindřichem Františkem Bobligem z Edelstadtu. Ještě do nedávna se jeho rozsudky smrti upálením pro stovky osob považovaly za projev touhy po osobním obohacení, případně za projev sexuální zvrácenosti. Hluboká analýza života Bobliga, jeho majetkových poměrů, odměny za vyšetřovatelskou činnost i volba popravených osob ukazuje na něco úplně jiného. Byl opravdovým katolickým fanatikem, nic víc. Tehdejší Olomoucký biskup Karel II. z Lichtensteinu-Castelcorna dával čarodějnickým procesům volný průběh, ač jako katolík a univerzitně vzdělaný člověk věděl, že žádné čarodějnice reálně neexistují. Čarodějnictví je totiž čistě pohanskou záležitostí a pokud by přesvědčený katolík tvrdil, že věří na čaroděje a čarodějnice, tak tím popírá jedinečnost Boží moci. To může nechápat obyčejný poddaný, ale rozhodně to chápal biskup.
Odpověď na důvod takového přístupu je v lokaci čarodějnických procesů. Bylo to v místech, kde skrytě pokračovalo praktikování protestanství. Například katolický farář Kryštof Alois Lautner byl upálen 18. září 1685 v Mohelnici jako čaroděj, ale ve skutečnosti se jednalo o odstranění katolického faráře, tolerantního k protestantům v působnosti jeho farnosti. O souhlas s použitím mučení při výslechu obviněných žádal Boblig písemně i přímo císaře Leopolda I. Habsburského, vnuka Ferdinanda II. Ten svolení dal. Tím se Habsburkové stali přímými aktéry i takových událostí, jako byly čarodějnické procesy. Nutno dodat, že Losinské procesy nebyly největší a ve známost vešly jen díky slavnému románovému zpracování. Na jiných místech s posvěcením vládnoucích Habsburků a katolické církve se takto konalo ještě ve větším rozsahu. Ostatně i sám Boblig měl na svědomí více životů v sousedním Slezsku než na Moravě, kde už jen ve vysokém věku končil svou kariéru. To, že primárně nešlo o čarodějnictví lze vytušit i z toho, že katolická církev stovky let odmítala rehabilitovat faráře Lautnera a formálně jej za odpuštění požádal až arcibiskup Nuzík v Šumperku 18. září v roce 2025, tedy po 340 letech. Jen o měsíc později byl odhalen v Kroměříži krvežíznivému biskupovi Karlu II. z Lichtensteinu-Castelcorna pomník. Je to jako kdybychom na výročí vypálení Lidic odhalili sochu Reinhardu Heydrichovi. Z toho, jak se dodnes chová katolická církev, je patrné, že Habsburkové jsou jen částečnými viníky hrůz, které se děly v době jejich vlády. Skutečný pachatel chodí dále beztrestně mezi námi, šíří nenávistnou propagandu cizí mocnosti, vydává se za beránka božího, a to vše pod ochranou zákona. Z Habsburků to nesnímá spoluodpovědnost za hrůzné činy, ale je nutné vědět, že hlavním viníkem byl někdo jiný.
V pobělohorské době však nešlo jen o rekatolizaci. Dochází k takzvanému druhému znevolnění. Obyčejný selský lid byl podřízený šlechtě i před třicetiletou válkou, a i před příchodem Habsburků. Každopádně až na některé excesivní případy mělo poddanství spíše takový charakter, jako má dnes například placení daní. Jen s tím rozdílem, že v podmínkách bez dostatku finančního oběživa nemohl poddaný platit penězi, tak platil svou pracovní silou na panském poli, nebo v jiné práci po vymezené dny v roce. Po třicetileté válce však dochází k situaci, kdy rostoucí vlna zámořských objevů a kolonialismus si vyžádal v některých přímořských zemích přílišné nasazení mužské populace do námořnictva a selhávala zemědělská výroba. Zejména Holandsko mělo na palubách lodí tolik lidí, že museli obilí nutné k zásobení lodí potravinami nakupovat v zahraničí, zejména u vnitrozemských dodavatelů. U nás v tu dobu byla Habsburky ustanovena nová šlechta, která neměla citovou vazbu k snadno získaným panstvím a podrobené obyvatelstvo vnímala jako otroky. Navyšování robotní povinnosti mělo za cíl vyšší produkci obilí, které se dalo výhodně prodávat do přímořských zemí.
Obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska se tak stalo nepřímo otroky Holanďanů, kterým práce našich předků pomáhala dobývat zámořská území. Holanďany to dobře disponovalo v konkurenci s jinak daleko silnějšími námořními mocnostmi jako byly Španělsko, Francie, nebo Anglie. I toto se dělo s plným vědomím Habsburků. Ferdinand II. za tímto účelem nechal od roku 1627 přebudovávat původní systém hrází na Labi a Vltavě a od roku 1651 již fungovala pravidelná lodní doprava z Hamburku do Čech a zpět po Labi. Obyčejný lid v tu dobu zažíval nejhorší období naší historie. Až do konce 18. století se hladomory opakovaly přibližně každých 30 let. Typickou právní zvyklostí té doby bylo, že utlačovaný poddaný si mohl stěžovat na vrchnost u té vrchnosti, která mu útlak působila. Není třeba rozebírat, jakou účinnost taková stížnost měla.
V 18. století dochází k obratu. Ukázalo se, že nevolnictví mělo rozměry plně označitelné za otroctví. To nedovolovalo rozvoj obyvatelstva a mnohé okolní země rozvolněním těchto poměrů začaly získávat navrch nad habsburskými državami. V plné nahotě se tento problém ukázal při válce s Pruskem, kdy Fridrich II. Pruský dobyl Slezsko. My vnímáme ztrátu Slezska jako historickou křivdu, ale v tu dobu vítalo místní obyvatelstvo Fridricha jako osvoboditele. Prusové byli po příchodu do Slezska zděšeni sociálními poměry, které tam našli. To, co viděli, bylo i na poměry 18 století hrozné. Následovník Marie Terezie, její syn Josef II. se mimo jiné i po těchto zkušenostech snažil říši reformovat. Ve svém konání byl pravým opakem svých předchůdců. Z toho, co známe asi všichni i ze základoškolského učiva, lze vyjmenovat toleranční patent uvolňující perzekuce nekatolíků a dále zrušení nevolnictví. Na zrušení roboty si však obyvatelstvo muselo počkat ještě více než půlstoletí. Josef II. však také nařídil, že poddaní nesmí být nuceni do robotní práce před sedmou hodinou ranní. Jak pokrokové ve srovnání s pracovními poměry dnešní České republiky! Těch reforem však bylo obrovské množství a mnohé měly i charakter přehmatu. Například při rušení klášterů a jiných církevních struktur docházelo až k přehnané horlivosti, a přestože měly být zrušeny jen ty instituce, které se nevěnovaly užitečné činnosti, tak byly někdy zrušeny i ty struktury, které nějaký občanský význam měly. Z Olomouce je tou dobou například zaznamenán nárůst chudiny a nemocných v ulicích, protože byla zrušena klášterní péče o takto postižené obyvatelstvo. Byl to přešlap z horlivosti. Každopádně byly v tu dobu zřizovány první světské ústavy zdravotní i sociální péče včetně světských škol. Poprvé dochází k plošnému mapování monarchie a hodnocení hospodářského potenciálu. Už méně známým je fakt, že za Josefa II byl zrušen trest smrti i když později byl opět obnoven. Následovníci Josefa II měli snahu jeho reformy spíše tlumit.
Na počátku 19. století se konzervativně vedená Svatá říše římská národa německého pod tíhou napoleonských válek bortí a po zhruba tisíciletí své existence zaniká. Habsburkům zůstává vliv nad jihovýchodní částí tohoto starého impéria. Tuto zbývající část však sjednocují do jednolitého státu, Rakouského císařství, které se v polovině 19. století federalizuje na Rakousko-Uhersko. Toto sjednocení ve své podstatě zahájilo nespokojenost národů, které před tím nemusely čelit jeden druhému. Zde je počátek vlny národních obrození, kdy větší národy šlapaly po menších a to často v řetězení. Němci se vymezují proti tehdy světově prestižním Francouzům, proti Němcům se zase staví Češi a Maďaři, těm zase Rumuni, Slováci, Slovinci či Chorvaté a na chvostu zůstávají například Rusíni. Vzniká první náznak nacionalismu založeného na jazykovém principu a habsburská monarchie se tak stává úrodnou půdou pro vznik toho, čemu se v následujícím 20. století bude říkat nacismus. Některé z těchto trendů byly těžko zvládnutelné a nepochopené, ale jiným Habsburkové značně napomáhali vědomě.
Když se v polovině 19. století začal šířit panslavismus jako reakce na germanizační či maďarizační tendence, reagovali na to Habsburkové tím, že podporovali řetězení tohoto problému. Císař František Josef I. například slíbil Slovákům národní podporu a když se Slováci postavili proti Maďarům, tak potopil obě strany. Málo známá je národnostní politika Habsburků v Haliči. Tamější obyvatelstvo bylo kromě značné německé a židovské populace navíc na slovanské části populace smíšeně Polské a Rusínské. Pojem Rusín kdysi velmi dávno znamenal jakéhokoliv obyvatele Rusi, tedy i předky dnešních Rusů, občanů Ruské federace. Později se tak označovali jen obyvatelé té části, které nebyla součástí Ruska a dnes se tak označuje již jen malá část žijící na trojmezí Slovenska, Polska a Ukrajiny. V době 19 století však bylo historicky původní obyvatelstvo Rusi rozdělené mezi Rusko a Rakousko. Na území Rakouska se tito lidé cítili být podřízeným národem a někteří snili o svém národním propojení se svými jazykově blízkými za východní hranicí Rakouského mocnářství. Habsburkové proto v Haliči razili svébytnou linii slovanství, která se stala podkladem pro pozdější ukrajinskou identitu. Její radikalitu zvýšilo pozdější nevybíravé začlenění do Polska ve 20. století, čehož následkem byl vznik Organizace ukrajinských nacionalistů. To jsou ti tolik známí banderovci z doby druhé světové války.
V době druhé světové války již neměli Habsburkové žádnou politickou moc, a dokonce byli nacisty pronásledováni, ale vznik nacionalistických trendů v 19. století vzešel z jejich politiky a o století později se jen sklízela jejich dračí setba. Ostatně pokud projdete seznamy vůdců OUN, tak zjistíte, že všichni pocházeli z původně rakouského území, které později připadlo Polsku. Na místě dnešního letiště v Grazu byl v letech 1914-1918 internační tábor Thalerhof pro „rusofilní“ obyvatelstvo zejména z oblasti Haliče a Uherska, tedy dnešním jazykem řečeno, byli tam zavřeni Poláci, Ukrajinci a Rusíni. Charakterem jednání s vězni se jednalo o zařízení stejného typu, jako byly koncentrační tábory za druhé světové války. Každodenní mučení vězňů mělo za následky tisíce mrtvých. I takto vypadal konec habsburské monarchie. Mimochodem koncentrační tábor Terezín známý rovněž z druhé světové války měl podobnou funkci i za Habsburků, což se už příliš nepublikuje. Samotná první světová válka byla jednoznačně výsledkem politiky habsburského dvora. Snaha o expanzi na Balkán, kde v průběhu 19. století získali Rakušané navrch nad dříve dominujícími Turky, vedla k vzniku konfliktu, který od konce třicetileté války neměl obdoby. To byl hřebíček do rakve habsburské monarchie. Nezachránila to ani smrt císaře Františka Josefa I., kterého nahradil podstatně smířlivější a citlivější Karel. Nepomohly amnestie, sliby o zárukách svobod ani pokusy o uzavření míru. Říše se hroutila a na nápravy bylo již pozdě. Habsburkové museli po první světové válce opustit své državy a odešli do exilu. Někteří zůstali politicky aktivní i po ztrátě svého mocenského postavení. Nejvíce činným byl původní korunní princ, pozdější europoslanec za německou CSU Oto von Habsburg, syn zmíněného posledního císaře Karla.
Co přinesla vláda Habsburků českým zemím z pohledu bezpečnosti, náboženství a kultury?
Habsburkové mají za čtyři století své vlády ve střední Evropě na svědomí mnohé. Na jednu stranu jim nelze upřít kulturní rozvoj na přelomu 16-17 století (tzv. rudolfínská doba), nebo později industrializaci našich krajin v 19 a počátku 20 století. Dokázali na svou dobu relativně dobře zavést všeobecné školství. Jejich říše dokázala vytvořit i základnu pro vznikající moderní vědu. V posledních 50 letech byly patrné i tendence ke vzniku skutečně právního státu. Jednalo se o takzvanou Belle Époque neboli krásnou dobu. Všeobecný rozvoj společnosti dával lidem naděje na lepší život. Mezi válkou s Pruskem a první světovou válkou uběhlo půlstoletí bez válek. Vzhledem k tehdy běžné délce lidského života to znamená, že naprostá většina lidí žijících u nás v roce 1914 nikdy nezažila válku, nezažili hladomor a nezažili ani masově smrtelnou epidemii jako byly dříve mor či cholera. Ano i toto je výsledkem působení Habsburků. Císař František Josef I. byl v době svého mládí opravdu velkým renovátorem říše a posunul ji mezi na tu dobu kulturně i hospodářsky nejvyspělejší země. Přežil však svou dobu a na závěr svého života se vrátil ke způsobům svých předků. Mnohé společenské či etnické problémy řešil způsoby, které byly v jeho dobu už překonány. Byla to opět ta tradiční habsburská politika, která vychovala budoucí zakladatele nacismu a zdaleka tím nemyslím jen Adolfa Hitlera, který je spíše maskotem této ideologie než skutečným tvůrcem.
Necitlivost Habsburků vedla k vzniku nacionalistických proudů v prostředí prakticky všech národů jejich říše a plody této setby se sklízely o dvě či tři desetiletí později ve 20. století. Válka, kterou rozpoutali na počátku 20. století s sebou strhla další impéria, kde následně došlo k pádům monarchií a jejich náhradě reakčními diktaturami v první polovině 20. století. Nebýt iniciativy Habsburků při vzniku první světové války, pravděpodobně by dnes existovalo jak císařské Německo, tak carské Rusko. Druhá světová válka jako pokračování politické nestability po první světové válce by se nejspíš také nekonala a následkem toho všeho by nejspíš Spojené státy americké nebyly světovou mocností. Na druhou stranu právě toto zlo bylo možná potřebné k revizi našich představ o právech člověka a vzniku nových pohledů na možnosti utváření společnosti.
Z nepolitických dědictví, která pociťujeme dodnes můžeme jmenovat například byrokracii, kterou navzdory několika státním převratům máme dodnes silně ovlivněnou dědictvím byrokracie z dob Rakouska-Uherska a stále se tohoto zlozvyku neumíme zbavit. Kulturní dědictví zejména posledních padesáti let existence monarchie, tzv. období Belle Époque bohužel ztrácíme. Obě světové války vynesly na pozici světové hegemonie anglosaskou kulturu, takže naše středoevropská literatura, hudba, divadlo nebo tehdy teprve vznikající kinematografie upadají do propadliště dějin. Ztrácíme tím svou identitu. Nemám na mysli jen tu Českou či Moravskou, ale i tu společnou Rakousko-Uherskou, kdy například tradiční středoevropskou dechovku dnešní mládež pod vlivem současné politické propagandy považuje za komunistickou, nebo „náš rakouský“ knedlík v jídelnách nahradily hamburgery. Se ztrátou starého mocnářství jsme přišli nejen o mocenské postavení, ale i o nezávislost a bezpečnost. Nikde však není jistota v tom, zda by poslední dědic Habsburského trůnu Oto byl na trůnu tak milým a vnímavým panovníkem, jak se jevil z pozice voleného politika, nebo zda by také sklouzl k praktikám svého rodu a připravil by nám další nemilé překvapení.
Z hlediska náboženství je hlavním výsledkem habsburské politiky pravděpodobně ateizace střední Evropy. Ta je patrná tím více, čím silnější dopad měla třicetiletá válka v dané lokalitě. Není náhodou, že většina přesvědčených přívrženců monarchie jsou právě věřící lidé. Ovšem to je patrné i v jiných zemích, než jsou bývalé habsburské državy. Tento fenomén není vina Habsburků. Ve skutečnosti jde o to, že křesťanství se stalo od 4. století našeho letopočtu státotvorným náboženstvím a katolická církev používala od pozdní antiky až po novověk křesťanskou víru k politickému ovlivňování v zemích, kde má věřící, právě prostřednictvím katolických panovnických rodů, nebo v poslední době méně efektivně přes katolické politiky (u nás například KDU-ČSL). Habsburkové v tom měli tu vinu, že nedokázali společnost dostatečně sekularizovat a byli ve vleku katolické církve až do samotného konce. Náhlé zmizení Habsburků z politické scény řešila katolická církev spojenectvím s Mussolinim a Hitlerem, čímž se radikalita katolíků vrátila na úroveň z doby třicetileté války. Včasná sekularizace společnosti tomu mohla zabránit, ale Habsburkové to neudělali, ačkoliv je k tomu zavazoval Vestfálský mír podepsaný v roce 1648. Měli na to skoro tři století, ale nestihli to, či spíše nechtěli.
Zaznamenal jste změnu vnímání tohoto historického období v české společnosti? Kdo má podle Vás o to zájem?
Změna ve vnímání období vlády Habsburků je v naší společnosti posunuta zejména k naprostému nezájmu. Dnešní mladý člověk nemá na Habsburky pozitivnější ani negativnější názor než starší generace. Nemá prostě názor žádný. Od značné části i dříve narozených lidí nedostanete odpověď na otázku kdo byl poslední prezident ČSSR, přestože ho zažili. Je pak těžké tahat z lidí názor na Habsburky, když si mnozí ani nevybaví, kdo to byli nebo jsou Habsburkové. Lidé ve vyšších politických sférách se k období vlády Habsburků vesměs vyjadřují nejasně, chaoticky, nebo nijak. Je to dáno tím, že je dnes posilován kult první republiky a chvála na Rakousko-Uhersko by působila jako pěst na oko. Oproti době před rokem 1989 a tím mám na mysli nejen období komunistické vlády, ale všechny režimy mezi lety 1918 - 1989, přibylo sice lidí mluvících otevřeně o přání nastolení monarchie, ale procentuálně se jedná o nepatrný podíl ve společnosti. Někdy se jedná jen o jakousi revoltu proti současnému režimu a představa, že panovník nastolí pořádek. Je v tom opět nepochopení, že právě nepořádek 20. století způsobili panovníci kdysi mocných říší, které tak dovedli k jejich zkáze. Ze zahraničních vlivů si myslím, že není příliš snaha o nastolení monarchie u nás. Monarchie se ze zahraničí hůře ovládají, než loutkové či mafiánské režimy toho typu, jako máme my dnes. Francii, Británii i USA plně vyhovuje to co je u nás dnes a pochybuji, že by si kazili své pozice ve střední Evropě znovuobnovením nějaké mocnosti, schopné odolávat jejich mocenským intrikám.
Prezident Petr Pavel na neformálním setkání Českého královského institutu prohlásil, že by neměl problém s přeměnou Česka v konstituční monarchii. Dodal, že by se tomu nebránil v případě, pokud by to byla vůle lidí a pokud bychom měli mít v ČR přímého následníka. Jak tento prezidentův výrok vnímáte?
Petr Pavel je manekýn dosazený na post Prezidenta jako loutka. Pokud dostane dotaz, na který nebyla předem jeho štábem připravena odpověď, tak plácne první nesmysl, který mu přijde na jazyk. Prezident republiky schvalující obnovu monarchie je šašek. Jeho funkce vznikla na principu popření monarchie. Pokud souhlasí s návratem monarchie, pak nedává smysl, proč vyjadřuje podporu republikánství tím, že se stal prezidentem.
Jsem ochoten diskutovat s přesvědčeným monarchistou o výhodách a nevýhodách různých forem řízení společnosti včetně monarchie, a dokonce i absolutní monarchie. Historicky se ukazuje, že společnost se posouvá vpřed právě střídáním různých forem vlády a jsou období, kdy se monarchie může jevit, jako stabilnější než konsenzuální celospolečenská vláda demokratického základu. Hlavním důvodem je skutečnost, že demokratické principy zaručující ve svém zárodku lidem práva, postupem času celkem přirozeně degenerují do podob mafiánských seskupení, která znemožňují výkon práva, jinak formálně deklarovaného zákonem. Tomu může udělat přítrž jen diktátor, jehož vláda zas není schopna pojmout práva jednotlivce. Směna těchto dvou systémů po jejich vyčerpání je tedy logická. Ostatně střídání republikových či demokratických vlád s monarchiemi provází lidstvo od úsvitu dějin. Stačí si modelově připomenout Itálii, kde rodové společenství starověkých Etrusků nahradila doba králů, pak Římská republika, po Césarovi bylo nastoleno císařství jako další forma monarchie a po jeho pádu na počátku středověku se ustanovily opět republiky jako třeba Benátky, nebo Janov, které vládly středomoří další staletí. Po nich přišlo opět království, pak republika, pak fašismus s vůdcem, a opět republika. Diskusi o účelnosti střídání období s širší účastí veřejnosti na vládě s obdobími s průhlednější a jasnější vládou monarchie můžeme samozřejmě konstruktivně rozvádět. Pokud ale je někdo zvolen jako čelní představitel explicitně deklarovaného republikového systému a veřejně se nechá slyšet, že by mu monarchie nevadila, tak to znamená, že ten člověk není názorově konzistentní, a tudíž ani není kompetentní takovou funkci vykonávat. Ostatně názorová minulost Petra Pavla je toho důkazem.
V roce 2018 se 42 % Čechů domnívalo, že pokud by nezanikla monarchie, měli by se lépe. Zjistil to průzkum SC&C pro Český rozhlas. Co si o tomto výsledku myslíte?
Je to forma pasivního vyhranění vůči současnému režimu. Takzvaná demokracie nabízená současným režimem má charakter výrazně mafiánského společenství. Lidé ztratili elán do řešení problémů své společnosti. Je to částečně dáno vyhořením, částečně i leností. Upínají se tedy ke spasiteli, očekávají osvíceného panovníka, který bude chodit mezi lid a starat se jako tatíček o blaho každého jednotlivce. Částečně za souhlas s monarchismem může i fakt, že fanatické očerňování Rakouska-Uherska prvorepublikovou propagandou již vyčpělo a ukazuje se, že některá obvinění nebyla pravdivá a mnohé problémy vyčítané Rakousku-Uhersku byly za první republiky ještě zhoršeny. Nemyslím si však, že by za sympatii s monarchií byla hluboká úvaha těch, kteří se tak vyjádřili. Jak už jsem uvedl, střídání období monarchií a období s podílem veřejnosti na vládě je z historického hlediska do značné míry přirozeným jevem a obě formy řízení společnosti si po svém historickém vyčerpání vytvářejí potřebu opravit pokažené činy nástroji, které má jen ta druhá forma řízení. Ale obávám se, že lidé tak nepřemýšlí. Oni prostě jen reagují na fakt, že čím více někdo mluví o demokracii, tím horší je to mafián.
V podmínkách každodenně deklarované demokracie se nedovoláte práva, protože policie je bezzubá, právo je za peníze a soudcům chybí morální základ. Legislativa současné společnosti je tak složitá, že se v ní nikdo nevyzná a člověk tak žije v permanentním strachu ze střetu se zákonem a je jedno, zda se bavíme o pravidlech silničního provozu, stavebním řízení, nebo o tom, jak sbalit holku. Lidé jsou unavení, apatičtí, znechucení a frustrovaní. To, že někomu do dotazníku odpoví, že za monarchie bylo lépe než dnes, je forma tichého protestu bez uvědomění hloubky a možnosti dopadu takového rozhodnutí. Taková odpověď z dotázaných ještě nedělá monarchisty. Pokud by dnes proběhly volby na českého krále, dopadlo by to stejně špatně, jako volba prezidenta. Ostatně stabilní dlouhodobé monarchie nevznikají ve volbách.
Děkujeme za rozhovor!
