Musil: Reorganizace zdravotnictví je svěřena nikoliv zdravotníkům, ale bankéřům. A to je problém
Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch informoval, že kvůli změně v porodnosti a stárnutí populace bude transformován systém zdravotní péče. Podle odborníků by měla zůstat porodnická oddělení a zařízení s více než 600 porody ročně. Podle Vojtěchových slov jsou porodnice, v nichž se provádí 150 až 200 porodů za rok, nebezpečné pro rodičky a miminka kvůli nedostatku praxe lékařů. Souhlasíte s tímto názorem?
Problematika nízké frekvence výkonů snižující rutinu, a tedy i jistotu správně provedeného výkonu zdravotníkem (nejen lékařem), jde napříč všemi obory, nejen porodnictvím. Snaha o svěřování pacientů či rodiček do rukou specialisty s vysokým obratem daného výkonu vede logicky k snížení počtu zařízení, které daný výkon poskytují, čímž se snižuje plošná dostupnost takové péče. Dilema mezi těmito dvěma aspekty rozhodně nezávidím nikomu, kdo to má rozhodovat. Pokud se nějaký typ komplikace vyskytuje například u každé sté rodičky, pak by se v porodnici s 200 porody ročně tato komplikace vyskytla dvakrát do roka. Při počtu lékařů kolem 6 osob na takovém oddělení pak každý jednotlivý lékař tuto událost potká jednou za tři roky. Z takové frekvence případů opravdu zkušenost získat nelze.
Na druhou stranu, pokud by někdo zrušil například porodnici v Jeseníku, pak to znamená, že rodička z Javorníka pojede do další nejbližší porodnice v létě hodinu a půl, a v zimě se do porodnice nedostane vůbec, pokud se nerozhodne rodit v Polsku. Které z obou rizik je horší? Kdo z nás je schopen se v kritické situaci rozhodnout, zda chce být ošetřen včas, nebo kvalitněji?
V případě porodu se nejedná o nemoc, ale o fyziologickou součást života. U zdravé ženy se zdravě se vyvíjejícím plodem by měl porod skončit narozením zdravého dítěte i bez přítomnosti specializovaného zdravotníka. Každopádně ne každý porod má fyziologický (normální) průběh a případné komplikace je nutná lékařská asistence. Vzhledem k tomu, že porod je celospolečensky vnímán velmi emotivně, tak není jednoduché rozhodovat o řešeních nastalých situací. Porodník bývá často pod tlakem rodičky i příbuzných. Více než v jakémkoliv jiném oboru je zde snaha obvinit z komplikací porodníka. To potom vede k pokřivení pohledu na obor a odborná veřejnost ustupuje požadavkům společnosti. Výsledkem je například neúměrný nárůst porodů formou císařského řezu jen proto, že je zde menší riziko komplikací. Už se ale nehledí na to, že to celkově snižuje plodnost celé populace.
Jedním z negativních fenoménů současné doby, je vnímání těhotenství a porodu jako nemoc. To má pak dopad na rozhodování nejen u jednotlivých lékařů, ale i na úrovni ministerstva či jiných řídících institucí. Žijeme v době, kdy je těhotenství vedeno systémem kontrol a vyšetření, které umožňují včas rizikové případy doporučit na pracoviště s vyšší specializací. Každopádně bych se nerad pouštěl do velkých diskusí na toto téma už proto, že se mi nepodařilo vypátrat, která z porodnic má oněch zmíněných 150 až 200 porodů za rok.
Babišova vláda přitom považuje zvýšení porodnosti za svou prioritu. Poslanci v prvním čtení podpořili předlohu, podle níž má rodičovský příspěvek vzrůst od příštího roku až o 100 tisíc korun podle počtu nově narozených dětí v rodině. Není tento krok v rozporu s navrženou transformací porodnických zařízení?
Obávám se, že rodičovský příspěvek nebude jako stimul ke zvýšení porodnosti fungovat. Celosvětově je patrné, že tyto finanční pobídky vedou jen k dočasným vzrůstům porodnosti, ale dlouhodobý efekt se neprojeví. Pod vlivem komercionalizace společnosti vidíme za vším peníze. Plození dětí není jen o porodu. Je to proces určený touhou mít dítě, možností najít partnera, pravděpodobností udržení partnera, přítomností širší rodiny, schopností společnosti tvořit mezirodinné vazby, stabilitou příjmu živitele rodiny, pevností, a hlavně jasnou představou o rolích v rodině u jejich jednotlivých členů, a mnoha dalšími faktory. Zkrátka balík peněz nenahradí babičky, dědečky, kolektiv dětí, a za peníze si nekoupíte ani klidné domácí prostředí. Balík peněz nepřesvědčí butikovou fiflenku, že mít dítě je krásné. Balík peněz nedá dítěti péči dědečků a babiček, kteří historicky hráli významnou roli v péči o děti. Za peníze nekoupíte čas a klid rodičů. Prodlužováním doby odchodu do důchodu a poklesem vztahu prarodičů k vnoučatům přichází dítě o velmi důležitou část péče. Rodiče tím přichází o pomoc, kterou za peníze jen těžko opatří.
Dnes už málokdo chápe, že církevně institucionalizovaný systém kmotrovství původně rozšiřoval dítěti spektrum pečujících osob, které logicky ulehčovaly práci rodičům. V případě osiření pak kmotrovství automaticky poskytovalo osiřelému dítěti náhradní péči. Vlivem feministické propagandy dnes narůstá množství mladých žen, které mají z těhotenství, porodu a mateřství panickou hrůzu.
Stejný sociopatický proud ostrakizuje roli otců a odstrkuje otce na okraj rodiny jako něco druhořadého. Opovrhovaný otec redukovaný do role bankomatu pochopitelně nemá motivaci v rodině setrvávat. Za rodinu se dnes považuje matka a dítě. To všechno výše vyjmenované opravdu balík peněz nezachrání.
Naprosto devastující vliv na plodnost i porodnost společnosti má katastrofální nedostupnost rodinného bydlení. Ceny za bydlení vhodné pro rodinu je dnes řádově jinde než výše zamýšlených rodičovských příspěvků. Sehnat vhodné bydlení je dnes problém i pro nadprůměrně příjmové rodiny. Navyšování jakýchkoliv sociálních dávek (nejen těch podporujících rodičovství) je v současném systému krmení spekulantů s nemovitostmi. S jakýmkoliv navýšením dávek následně roste i cena nemovitostí. Ten, kdo v konečném důsledku sociální dávky inkasuje, jsou spekulanti s bydlením. Pokud nedojde k vyřešení bytové otázky, pak je jakékoliv navyšování sociálních dávek jen vyhazováním peněz do kanálu. Vrátím se k druhé části dotazu. Počet porodnic se samotnou porodností nesouvisí. Pokud celkově nebude touha společnosti plodit děti, tak to zachování počtu porodnic nezachrání. Zkrátka když nachytáte sebekrásnější dětskou postýlku, tak to nezaručí, že v ní najdete dítě.
Do poloviny příštího desetiletí by mělo také přibýt asi 9 500 lůžek následné péče, do kterých se transformují nevytížená akutní lůžka. Co si o tomto plánu transformace myslíte? Znamená to, že se také mohou změnit standardy/klasifikace akutní péče?
Jedna věc je zabývat se příčinami stárnutí populace a druhá věc je řešení následků. To, že vlivem mnoha faktorů naše populace nemá stabilní věkový profil, ale stárne, je nutné nějak řešit. Lidé mají málo potomků a ti již nejsou schopni skloubit pracovní proces s plozením dětí a tím méně s péčí o své přestárlé rodiče či prarodiče. Mnohé rodiny se vlivem bezmocnosti některého svého člena dostávají do značně tíživých životních situací. Institucionální péče o seniory je navzdory svému posilování stále poddimenzovaná, protože starých a závislých osob přibývá. To je všeobecně známo. Paradoxně je tento problém následkem stejných příčin, jako u problémů s plodností a porodností. Nemáme širší rodiny, nemáme čas, nemáme stabilní mezilidské vztahy atd. Paradoxně bohatí lidé jsou na tom často hůř než finančně slabí.
Akutní péče se s vývojem medicínských poznatků mění. Dnes už s nekomplikovanou apendicitidou (zánět přívěsku slepého střeva) neležíte na chirurgii dva týdny a mnohá onemocnění vyžadující dříve pobyt v nemocnici se řeší ambulantně. Změna standardů a klasifikace akutní péče je tedy přirozený, průběžný, a celohistorický proces. Snížení počtu akutních lůžek vzbuzuje u laika pocit ohrožení, ale reálně je to trend logický a očekávatelný. Co je méně viditelné, že my sociální péči suplujeme zdravotnictvím. Staří lidé s omezenou nebo žádnou schopností sebepéče potřebují hlavně sociální péči. Místo dobře disponované rodiny, nebo domova seniorů je umísťujeme do nemocnic. Lidé umírají osamoceni a v cizím prostředí. Nemáme společensky vyřešený přirozený proces odchodu ze života. Transformace části akutních lůžek na lůžka následné péče sice technicky umožní starého člověka někam uložit, ale není to dobré řešení. Nikdo tak nechceme skončit. Řešení stárnutí populace prostředky zdravotnictví je řešení velmi nešťastné, protože je nejen neetické, ale i drahé.
Ministr Vojtěch uvedl, že zdravotní pojišťovny ruší smlouvy se zařízeními bez potřebného počtu výkonů. Povede pak transformace lůžek a nová politika pojišťoven k nevyhnutelnému snížení celkové dostupnosti zdravotnické péče v regionech? Jak mají obce a kraje řešit dostupnost zdravotnické péče? Může proměna v politice pojišťoven vést k růstu počtu soukromých zdravotnických zařízení a většímu rozsahu komerčního zdravotnictví v regionech?
Komerční zdravotnictví nikdy nenahradí politicky organizovanou síť všeobecné zdravotní péče. Na některých oborech to musí vidět i laik. Zubaři se nám koncentrují do oblastí s vyšším počtem lukrativních pacientů a některé oblasti pak zůstávají silně poddimenzované. Problém je i s tou nejzákladnější péčí, jako jsou praktičtí lékaři. Bohužel zdravotní péče je natolik komplexní záležitost, že ji nelze měnit silou peněz na počkání. Není to jako objednat třeba veřejné osvětlení a napíchat lampy podél cesty s tím, že silou peněz nebo i nekalou administrativou uspíším všechny formality i praktické provedení. Vznik lékaře od nástupu na lékařskou fakultu až po atestaci trvá v nejlepším případě deset let. Na počkání tedy ty lidi nezískáte, ani kdybyste jim vyhrožovali smrtí. Prostě kde nic není, tam ani smrt nebere. V mnohých oborech není koho oslovit, není koho uplatit, není koho třeba i násilím dovést.
Málo viditelný problém je i naddimenzovaný přístup odborných lékařských společností k představám o péči o pacienta. Pokud by se skutečně plnila všechna doporučení na všech pacientech, tak se zdravotnictví zcela zastaví, protože objem doporučených preventivních či kontrolních vyšetření mnohonásobně převyšuje kapacitu našeho zdravotnictví.
Reorganizace zdravotnictví je proces přirozeně potřebný, měl by probíhat kontinuálně a odrážet změny ve společnosti. Problém je v tom, že je tato role svěřena do rukou nikoliv zdravotníků a pacientů, ale do rukou bankéřů. Pojišťovna je finanční ústav charakteru banky a jejich základním účelem existence je zisk z pojistného. Je jim v zásadě zcela lhostejné, zda pacient je nebo není léčen, zda se uzdraví a jak dostupná je zdravotní péče. Pojišťovna potřebuje zisk a tomu podřizuje vše. Většinou mezi lidmi panuje představa, že pacient je zákazník zdravotnického zařízení. To je pravda jen u zdravotnických zařízení s přímou platbou. U systému pojištění je zákazníkem pojišťovna a pacient je v roli nabízeného zboží. Před vyšetřením či léčbou je pacient surovinou a po výkonu je výrobkem. Komercionalizace zdravotnictví by tuto situaci ještě zhoršila. Pacient s infarktem myokardu nebo mrtvicí nemá žádnou možnost ani schopnost se rozhodnout kým, kde a za kolik bude ošetřen. Rozmýšlení nad tím, kam se nechám odvézt, je u řady akutních onemocnění naprosto nemožné. Komercionalizace zdravotnictví by vedla k tomu, že by zejména specializované zdravotnictví bylo omezeno na úzce elitní část obyvatelstva. Navíc zdravotnictví je jeden z oborů, kde „zákazník“ není schopen odhadnout kvalitu poskytované péče předem a často ani potom. Laik často není schopen posoudit, zda je jeho zdravotní stav zhoršen proto, že byl špatně léčen, nebo proto že se opravdu nedá nic dělat.
Zdravotní péči v moderním slova smyslu tedy musí opravdu řídit nějaký společenský orgán, který nemá na správném chodu zdravotnictví přímý finanční zájem a řeší finanční otázku plátce zdravotnictví (nyní pojišťovny) jako rovnocennou s otázkami etiky, sociálního dopadu na společnost, ale i ekonomického dopadu na společnost. Dostupnost zdravotnictví často vnímáme z pohledu mladého zdravého člověka, který nemá problém za zubařem dojet do krajského města. Většina osob potřebujících zdravotní péči jsou však osoby se sníženou mobilitou. Argument, že krajská nebo fakultní nemocnice má na něco kapacitu je pak zbytečná, protože část pacientů tam prostě nedojede. Osobně se stále častěji setkávám s tím, že senioři místo návštěv praktického lékaře používají linku první pomoci. Prostě jim už nic jiného nezbývá. Pohotovosti v nemocnicích pak řeší záležitosti, které měl včas řešit praktický lékař, který však v regionu chybí, nebo má vyčerpanou kapacitu k příjmu pacientů, lidově řečeno má plnou kartotéku.
Děkujeme za rozhovor!
