„Nastupuje ideologická slepota a účelový revizionismus.“ Zieba o odstranění památníku v Litoměřicích

Město Litoměřice za pomoci odborníků nechalo odstranit sochu sovětského vojáka, která byla umístěna v Jiráskových sadech v roce 1975 při příležitosti třicátého výročí osvobození Československa. Proč podle vás 50 let stará socha nepřestává znepokojovat vedení města a místní aktivisty?

Odstranění sochy sovětského vojáka v Litoměřicích je hanebný čin, který popírá historickou pravdu. Drtivá většina Československa – přibližně 90 % dnešního území České republiky – byla na konci druhé světové války osvobozena především Rudou armádou, a to za cenu více než 140 000 padlých vojáků. Tito muži pocházeli z mnoha národů tehdejšího Sovětského svazu: byli mezi nimi Rusové, Bělorusové, Kazaši, Uzbekové, Ukrajinci, Arméni, Gruzínci, Ázerbájdžánci, Tádžici, Kyrgyzové, Moldavané a další. Společně prolévali krev při osvobozování Evropy od nacismu. Odstranění památníku je urážkou památky všech těchto národů a plivnutím do tváře jejich obětí. Socha v Jiráskových sadech neměla být obětí zvrácených ideologických hrátek současnosti, ale symbolem vděčnosti a historické paměti. Komu vlastně může taková socha vadit? Těm, kdo byli v roce 1945 poraženi – nebo těm, kdo se dodnes nesmířili s porážkou fašistické ideologie? Je k nepochopení. Zboření této sochy je důkazem, jak hluboko sahá snaha o zapomnění, přepisování dějin a úpadek historické úcty v české společnosti. V zemi, která byla osvobozena i za cenu sovětské krve, se dnes ničí památky těch, kdo naši svobodu pomáhali vybojovat. Místo vděku nastupuje ideologická slepota – a místo pravdy účelový revizionismus.

Co říkáte na tento způsob „uctívání“ 80. výročí osvobození České republiky převážně sovětskou armádou?

Budu se možná opakovat, ale nelze to říct jinak – odstraňování soch osvoboditelů je morální dno. Je jedno, v jakém roce k tomu dochází, ale o to bolestnější a hanebnější je to právě letos, kdy si připomínáme 80. výročí osvobození Československa Rudou armádou. Místo důstojné úcty k těm, kdo položili život za naši svobodu, sledujeme úmyslné ničení paměti. Bohužel to není ojedinělý případ – připomeňme si třeba Teplice, kde den před Dnem vítězství vandalové zničili sochu Rudoarmějce. A co je ještě horší: do dnešního dne nebyla opravena. Místo rychlé nápravy jsme svědky mlčení a úplného nezájmu ze strany politiků. Je smutné, že se v ČR místo vděčnosti a historické reflexe rozmáhá přepisování dějin. Způsob, jakým byla socha v Litoměřicích odstraněna – rozřezání na kusy a odvoz jako bezcenného odpadu – je navíc hluboce nedůstojný a urážlivý. Takový přístup svědčí o naprostém opovržení k památce padlých a jen podtrhuje, jak daleko už někteří v ČR zašli ve ztrátě úcty ke své vlastní historii.

Někteří podporovatelé odstranění sochy tvrdili, že byla umístěna po roce 1968. Proto pomník nazvaný „Čest a sláva Sovětské armádě“ byl umístěn nikoliv osvoboditelům, ale okupantům. Jak tento argument vnímáte?

Pakliže byla socha postavena u příležitosti 30. výročí osvobození, tedy v roce 1975, pak argument o „oslavě okupantů po roce 1968“ zcela postrádá logiku. Není to argument. Ten památník byl jasně věnován vojákům Rudé armády, kteří položili život při osvobozování Československa v roce 1945 – nikoliv událostem srpna 1968. Zaměňovat tyto dvě historické skutečnosti je buď projevem neznalosti, nebo záměrné manipulace.

Delší dobu bydlíte a studujete v Rusku. Můžete porovnat uctívání památek padlých vojáků z doby druhé světové války v České republice s Ruskem?

Jsem delší dobu v Rusku a musím říct, že rozdíl v přístupu k uctívání padlých vojáků z Druhé světové války mezi Ruskem a Českou republikou je obrovský – tak velký, že se to vlastně ani nedá srovnávat. V Rusku je úcta k památce hrdinů skutečně živá. Lidé si svých předků hluboce váží a starají se o jejich odkaz nejen jednou za rok, ale celoročně. Funguje zde řada dobrovolnických organizací, které pečují o památníky a vojenské hroby – a co je důležité, zapojují se jak mladí, tak i starší. Vidím to každý rok: studenti, rodiny s dětmi, veteráni – všichni společně čistí památníky, kladou květiny, účastní se pamětních akcí. Není to formalita, ale hluboká součást kultury a identity. Mimochodem, letos jsem byl na Přehlídce vítězství v Petrohradu a byl to pro mě silný a důstojný zážitek. Představila se nejen sovětská technika z doby války, ale i pár kusů americké techniky – a nikoho to nepohoršovalo. O to smutněji pak sleduji, co se mezitím děje v České republice. Místo důstojné úcty k padlým se odstraňují sochy, z paměti se vytrácí hrdinství Rudé armády a její rozhodující podíl na osvobození, sovětská technika se oficiálně vůbec nevystavuje. V některých kruzích jako by už nešlo o pravdu, ale jen o přepisování historie. Rusko zůstává skutečným ochráncem historické paměti. Tady se nezapomíná, tady se pamatuje – a ta paměť se předává dál. A pro mě osobně je to jedna z věcí, kterých si na životě v Rusku velice vážím.

Děkujeme za rozhovor.