„Podzim přinese zásadní zlom.“ Vojenský analytik Štefec předpověděl konec války na Ukrajině
Zelenskyj minulý týden odtajnil svůj „plán vítězství“. Jaké z něj máte dojmy?
Nejsem si jist, jestli pojmy jako „dojem“, nebo „pocit“ lze v případě tzv. „Zelenského plánu“ vůbec použít. Nejsem si dokonce ani jist, že tento zdánlivě primitivní, ale v principu velmi komplexní a nebezpečný „plán“ vznikl skutečně na Ukrajině. Jedná se totiž o jasnou a jednoznačně formulovanou pobídku USA, aby využily svého vlivu v NATO a donutily její evropské členy vstoupit do přímé vojenské konfrontace s Ruskou federací výměnou za nerostné bohatství Ukrajiny a uvolnění jejich sil v Evropě s využitím západními zbraněmi vyzbrojené ukrajinské armády, která by nahradila americké vojenské jednotky ve východní Evropě.
Nechci se samozřejmě pouštět do nějakých „konspiračních teorií“, ale naznačuje to nejen míra konfrontačního vyznění a otevřenost hrozeb, které jeho případná realizace představuje zejména pro východoevropské země, ale i arogance, s jakou jej Volodymyr Zelenskyj předkládá. Vycházím rovněž z neustále se opakujících (a neustále naplňovaných) ukrajinských požadavků na další a další peníze a dodávky stále účinnějších zbraní bez ohledu na ekonomické dopady na donátorské země, a také na válečnické rétoriky evropských majitelů jaderných zbraní, Velké Británie a Francie. Důležitou indicií je rovněž aktuální mediální hysterie kolem údajné přípravy přímého vstupu severokorejských jednotek do války na straně RF.
V kontextu hrozby, otevřeně prezentované Volodymyrem Zelenským, že Ukrajina má dostatek prostředků k vytvoření jaderných zbraní a hodlá je použít, pokud USA odmítnou její přijetí do NATO, připomíná jeho „mírový plán“ daleko spíše promyšlený návod k rozpoutání jaderného konfliktu na východě evropského kontinentu, než cestu k (nějakému) mírovému řešení. A pokud se náznaky snahy o vytvoření jaderných zbraní na Ukrajině nesetkají s okamžitou a velmi tvrdou reakcí EU, NATO a světového společenství, je hrozba jaderné války v Evropě víc než reálná.
Prvním bodem plánu je okamžitý vstup Ukrajiny do NATO, což se zdá jako nerealistické, když členové aliance nejsou ve shodě. Že by Zelenskyj záměrně kladl nesplnitelné požadavky, aby se zbavil odpovědnosti za výsledek konfliktu? Západ nám sliboval podporu až do konce, ale nakonec nás zradil, když odmítl realizovat náš slavný plán vítězství, takže jsme nuceni vyjednávat...
Nejde jen o první bod. Celý Zelenského „mírový“ plán je třeba vnímat ve vzájemných souvislostech. Už jen realizace prvních dvou bodů, „pozvání“ Ukrajiny do NATO a vyslání jednotek NATO „za účelem uvolnění ukrajinských jednotek k převedení na frontovou linii“ na její západní území, zahrnující nejen hranice Ukrajiny a Běloruska, ale podle všeho i oblast Podněstří, by znamenaly okamžitou a tvrdou reakci Ruské federace.
Aktuální snaha Ukrajiny všemi dostupnými prostředky podporovat a šířit zmatečné informace o údajné připravenosti desítek tisíc severokorejských vojáků k nasazení na rusko-ukrajinském válčišti s realizací těchto dvou bodů velmi úzce souvisí. Vstup řádných jednotek „spojenecké armády“ KLDR do války na straně RF (na základě existující bilaterální smlouvy mezi Severní Koreou a RF o vzájemné vojenské pomoci v případě napadení) by samozřejmě znamenal otevření možnosti vstupu evropských zemí, smluvně svázaných s kyjevským režimem, do vojenského konfliktu. V takovém případě se dá očekávat enormní tlak Zelenského (s podporou Velké Británie a Francie) na jeho smluvní vazaly, aby neprodleně poslali své armády na území Ukrajiny.
Třetím bodem „mírového plánu“ je „odstrašení ruského agresora“. Zelenskyj navrhuje rozmístit na území Ukrajiny západní rakety a křižující střely s dostřelem až 1000 km a možnost neomezeně je používat. Tajný dodatek k tomuto bodu podle dostupných informací obsahuje seznam cílů ve strategické hloubce území Ruské federace, určených k napadení těmito prostředky. Vedle zbrojovek jsou to především letiště, logistické uzly včetně Krymského mostu, ale i „federální instituce“ v Moskvě a dalších městech „až 1000 km od hranic“. Což už je daleko nejen za „červenými čarami“, prezentovanými médii, ale především za těmi, na nichž se dohodly ruské a americké zpravodajské služby. Vzhledem k tomu, že tyto linie se promítají do nové ruské jaderné doktríny, bylo by jejich překročení skutečně na pováženou.
Ve čtvrtém bodu Zelenskyj de facto nabízí protihodnotou za přijetí jeho plánu strategický a hospodářský potenciál Ukrajiny k volnému využití americkým a vybraným evropským megakorporacím. Navrhuje podpis dohody s USA, EU a „dalšími spojenci“ (Jižní Korea?), která by jim umožnila neomezené využívání ukrajinských přírodních zdrojů, jako je uran, titan, lithium, grafit a další v hodnotě (podle Zelenského) bilionů dolarů. Samozřejmě včetně zajištění nezbytného lidského „materiálu“. Místo slavného umírání na válečných polích by tak zbylé obyvatelstvo Ukrajiny čekala dřina v dolech a hutích ve jménu splácení dluhů, které ukrajinské vlády dokázaly za posledních pár let „nasekat“.
I tato část plánu má tajnou přílohu, v níž jsou uvedeny jednak Zelenského podmínky pro uzavření uvedených dohod, jednak lokalizace ložisek uhlí, rud a dalších surovin. Včetně těch, která leží na území Krymu a čtyř oblastí Ukrajiny, aktuálně připojených k RF. Že se Zelenskyj snaží touto cestou vyšachovat Čínu, která v současné době některá z nalezišť vlastní, nebo je má dlouhodobě v pronájmu, to už je jen třešnička na dortu.
Poslední bod „plánu“ se týká poválečné bezpečnostní architektury Ukrajiny a Evropy. Podle Zelenského má Ukrajina k dispozici velké a zkušené vojenské síly, které by „měly posílit NATO a evropský kontinent“. V podstatě jím Zelenskyj nabízí USA, že Ukrajina převezme roli ozbrojeného „policajta“, který bude suplovat americkou armádu na východě evropského kontinentu a vojensky prosazovat americké zájmy.
Tato nabídka může být pro Američany velmi lákavá. Umožnila by jim totiž převést do oblasti Pacifiku významnou část vojenských sil, aktuálně udržovaných ve východní Evropě jako protiváhu Ruské federace. Do pacifické oblasti a na Střední východ se totiž americká pozornost aktuálně upírá daleko více než na Evropu. A je fakt, že ukrajinská armáda má aktuálně podstatně větří zkušenosti s vedením války proti ruské armádě než jakákoliv jiná armáda včetně americké.
Navíc, a to je hodně důležité, pokud jsou bilaterální „dohody o spolupráci v oblasti obrany“ mezi USA a jednotlivými zeměmi NATO, uzavírané v posledních pár letech (proč asi?) jak na běžícím pásu v principu stejné, jako je ta česko-americká, nebude třeba vůbec řešit na Američany smluvně zabraných vojenských zařízeních a základnách (v ČR jedenáct objektů) nahrazení amerických vojenských jednotek ukrajinskými. Formulace těchto smluv je totiž natolik volná, že USA to umožňuje náhradu bez problémů realizovat, aniž by s tím například konkrétně ČR mohla cokoliv dělat.
Takže abych to shrnul. Zelenskyj klade požadavky, které jsou víceméně bez problému splnitelné. Kdo je jejich autorem, mohu se jen domnívat, ale silně mi to připomíná vidle, hozené ze strany Velké Británie do prakticky uzavřené mírové smlouvy mezi Ruskem a Ukrajinou z dubna 2022. A nemohu se v této souvislosti zbavit ani myšlenky na vliv, jaký mělo na vstup USA do WWI „záhadné“ potopení lodi RSM Lusitania.
Západ na Zelenského vsadil vše, a pokud nyní zklame, znamená to jeho definitivní konec. Je si toho dobře vědom, a proto pro realizaci „plánu“ udělá vše. Možné, i nemožné.
Článek 5 Washingtonské smlouvy říká, že členové NATO sami určují, jaké akce podniknou na pomoc napadenému členovi. Lze teda říci, že NATO de facto již pomáhá Ukrajině na úrovni tohoto článku jako členovi aliance, protože každá země již rozhodla o míře své pomoci?
Odpověď na tuto otázku je poměrně jednoduchá. Argumentace článkem číslo 5 Severoatlantické smlouvy v souvislosti s Ukrajinou postrádá jakýkoliv smysl, protože Ukrajina není signatářskou zemí smlouvy o NATO a pravděpodobně jí nikdy ani nebude.
Proč tedy NATO prezentuje svou účast v konfliktu na Ukrajině, a navíc se navenek snaží vystupovat jako jednotná organizace, kterou už ze samotného znění zakládací smlouvy není? Důvod je prostý. Politické reprezentace evropských zemí aliance potřebují skrýt před svými občany fakt, že válka na ukrajinském území je vedena v rozporu s jejich zájmy a se zájmy jejich domovských zemí. Používání „jednotné NATO“ jako všezahalující kouřové clony je totiž skvělým prostředkem k formování stádního vnímání této války za cizí zájmy občany evropských zemí. Všichni v NATO (a EU) přece pomáhají, všichni společně trpí v boji za demokracii a svobodu ukrajinského lidu, všichni jsou ohroženi Ruskem, všichni jsou s ním ve válce. Co může být na těchto jednoduchých tvrzeních špatně? Politická chudoba argumentační jde ruku v ruce s chudobou ekonomickou a duševní.
Zcestná je také představa, že země aliance (a EU) se rozhodují samy, zda a do jaké míry budou Ukrajině pomáhat. Současná „pomoc Ukrajině“ ze strany signatářských zemí, jimž by se v případě jejich napadení o něčem podobném téměř jistě ani nesnilo, dnes už nejen že je zcela mimo smysl článku číslo 5 Severoatlantické smlouvy, ale zásadně narušuje i jejich schopnost naplňovat článek číslo 3, tedy schopnost bránit samy sebe.
Pokračující vojenská „pomoc“, spočívající ve vyzbrojování Ukrajiny stále účinnějšími zbraněmi, výcviku jejích vojáků a „posouvání hranic přípustnosti“ útoků na území RF je navíc v zásadním rozporu s formulací jediného skutečně závazného článku smlouvy číslo 1, v němž se smluvní strany „… zavazují, jak je uvedeno v Chartě Spojených národů, urovnávat veškeré mezinárodní spory, v nichž mohou být zapleteni, mírovými prostředky tak, aby nebyl ohrožen mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost, a zdržet se ve svých mezinárodních vztazích hrozby silou nebo použití síly jakýmkoli způsobem neslučitelným s cíli Spojených národů“.
Slovenský premiér Robert Fico prohlásil, že podle něj pravděpodobnost ukončení války na Ukrajině v krátkodobém horizontu je velmi vysoká. Máte také pocit, že by brzy mohlo přijít řešení tohoto konfliktu?
Přiznám se, že na nějaké velké predikce si moc netroufám. Jak dlouho bude rusko-ukrajinský konflikt ještě trvat, to záleží nejen na vývoji válečné situace na Ukrajině, ale i na situaci na Středním východě, na ekonomické a sociální odolnosti občanů evropských zemí aliance, která už naráží na politicky únosné meze, a také na vývoji celkové bezpečnostní situace v Evropě.
Fakta hovoří jasně. Balíky protiruských sankcí dopadají daleko tvrději na evropské země, než na samotné Rusko. Dva a půl roku štědré podpory miliónů „válečných utečenců“ citelně zatěžuje ekonomiky hostitelských zemí, a negativně působí i neochota stovek tisíc ukrajinských mužů v odvodovém věku napříč Evropou vrátit se na Ukrajinu bojovat za svou zemi. Jako občané jsme konfrontováni s rostoucí kriminalitou „válečných hostů“, kteří si k nám přivezli mimo svou mentalitu a zvyky i neochotu podřizovat se „domorodým“ zákonům a pravidlům. A ačkoliv se Rusko potýká s mnoha problémy ekonomického a sociálního rázu, jeho armáda na Ukrajině viditelně vítězí.
To si nemůže dovolit nevzít do úvahy žádný soudný politik, kterému jde o vlastní politickou budoucnost. Propad obliby prezidenta Macrona, stejně jako triumf AfD a totální debakl celoněmecké vládní koalice kancléře Olafa Scholze v zemských volbách nejspíš způsobují bolení hlavy i mnoha dalším politikům napříč EU (viditelně s výjimkou premiéra Fialy). Proto se domnívám, že letošní podzim a zima přinesou v tomto konfliktu zásadní zlom a v kontextu s výsledkem voleb v USA dojde k jeho ukončení nejpozději koncem jara příštího roku. Může to ale být i podstatně dříve.
Děkujeme za rozhovor!
