Ukrajinští uprchlíci jako téma polských voleb. Rozdíl s ČR je obrovský, tvrdí Jakl
Tento víkend se v Polsku budou konat prezidentské volby. Hlavními favority jsou jeden z kandidátů vládnoucí Občanské koalice (OB), varšavský starosta Rafał Trzaskowski, kandidát podporovaný stranou Právo a spravedlnost, šéf Institutu národní paměti Karol Nawrocki, a lídr krajně pravicové strany Konfederace Sławomir Mentzen.
Pane Jakle, jaké klíčové faktory podle Vás rozhodnou o výsledku prezidentských voleb?
Teď těsně před volbami se situace kolem nich trochu zamotala. Síly se vyrovnávají a najednou není jasné, kdo z opozice vlastně postoupí proti kandidátovi vlády do druhého kola. Asi rozhodnou detaily posledních dní, ale nepřeceňoval bych dopad zahraničně-politických témat na kampaň. Rozhodně to, kým se která část polského elektorátu bude cítit lépe zastoupena ve svých běžných denních zájmech každodenního života.
Jak významný je vliv krajně pravicových kandidátů, jako jsou Slawomir Mentzen a Grzegorz Braun, na formulování volební agendy?
No, docela zajímavý. Bez nich už to začalo vypadat na dost nudnou selanku. Jejich vzestup ale není dílem nějakých jejich mimořádných schopností či kvalitou práce volebních štábů, ale reálným posunem v polské společnosti, kde se pravicová témata z okraje společenské diskuse začínají posouvat mezi ta dominantní. Polská společnost se mění, nebo alespoň její důležitá část. Není spokojena a necítí se dostatečně reprezentována. A to vynáší nahoru ještě nedávno docela nečekaná jména.
Charakteristickým rysem těchto voleb je shoda kandidátů ohledně ukrajinských uprchlíků. Počáteční empatie Poláků po vypuknutí konfliktu v roce 2022 vystřídala únava a nespokojenost, které kandidáti aktivně využívají ve svých programech. To je v kontrastu se situací v České republice. Co si myslíte, že je příčinou tohoto rozdílu?
Poláci nikdy nebyli vůči Ukrajincům empatičtí. Chvilkovým plesáním nad Ukrajinci jen dávali najevo svůj historický odpor k Rusům. Rozdíl je od českého vidění obrovský, historický a je dán úplně jinými polskými zájmy ve východoevropském teritoriu. S polskou tendencí (která proniká polskou společností i politickou scénou) stát se jistým – z Bruselu, Berlína či Washingtonu posvěceným – patronem či protektorem prostoru od Litvy po Krym můžeme nesouhlasit, ale musíme ji brát jako reálnou a jako zakořeněnou v zájmech Poláků a v národní tradici.
Víte, moje maminka byla Polka, její maminka zase Ukrajinka. O tom složitém potýkání leccos vím a nejsou to zrovna idylické příběhy. Poláci prostor na východ od sebe berou současně jako konkurenční, současně jako historicky podřízený. Tak lze rozumět polské někdy dosti silácké a pózérské rétorice. Myslím si o tom svém, ale je to postoj aspoň srozumitelný a opřený o nějaké jejich zájmy a cíle. Česká politika vůči této části Evropy ale z žádného českého zájmu nevyvěrá, ta je jen odrazem nedůstojného odezírání ze rtů bruselských a berlínských úst.
Jak si vysvětlujete prudký pokles podpory ukrajinských uprchlíků v Polsku? Které faktory podle Vás měly největší vliv na změnu veřejného mínění: ekonomické potíže, přetížení sociálních služeb nebo politická rétorika?
Prvotní póza se vyčerpala. Současný stav je reálnější. Je to kombinace ekonomických dopadů, kulturně historických resentimentů a také jisté kulturní nekompatibility. Polští katolíci nikdy neměli sklony sponzorovat pravoslavné a trochu prostší obyvatele z východu, a teď je potkávají na každém rohu každého městečka. Virus sluníčkářského vítačství v Polsku nikdy moc nepřevládal. A teď má každý Polák důsledky téhle europolitiky denně před nosem.
Jak mohou tyto volby ovlivnit vztahy mezi Varšavou a Prahou?
Ty vztahy byly na můj vkus vždy málo intenzivní a málo vřelé. Bude hodně záležet na tom, jestli česká politická reprezentace výsledky voleb přijme, nebo jestli nad nimi bude ohrnovat nos.
Děkujeme za rozhovor.
