Zbořil: Události konce druhé světové války jsou předmětem nejen sporů, ale i důvodem k obviňování
Opavsko-ostravskou operaci si, doufejme, stále ještě připomínáme jako jednu ze závěrečných bitev druhé světové války v Evropě. Historici její průběh dávno rozdělili do několika fází a za její konec považují 5. květen 1945, který se v našich vzpomínkách překrývá s populárnějším Pražským povstáním.
Díky tomu se události spojené s Ostravsko-opavskou vojenskou operací objevují v znovuotevřené a rekonstruované muzeu/památníku v Hrabyni, a staly už poněkolikáté předmětem odborné i veřejné diskuse. Problém spočívá v tom, že prezentace událostí spojených s největším střetnutím mezi Wehrmachtem a Rudou armádou na území Československa je chápána jako symbol osvobození nebo jako památník obětí obou bojujících stran. Předmět tohoto sporu není neobvyklý, týká se „památníků odsouzených ke slávě“, kterých bývá na územích států zavlečených do nějakého vojenského konfliktu dost a dost.
Památník/muzeum Hrabyně se věnuje létům válečným, ale týká se zejména doby, kdy do zastavení palby a podpisu bezpodmínečné kapitulace německých armáda zbývaly týdny a dny. Tehdy, jen na několika místech německého Protektorátu Böhmen und Mȁhren, probíhala atypická vojenská střetnutí odbojářů a povstalců, které doprovázely represe běsnících německých oddílů vůči civilnímu obyvatelstvu na Moravě, v Čechách a ve Slezsku. V informačním chaosu konce války, kdy jediným informačním médiem byla omezená rozhlasová vysílání, se šířily různé zprávy o masových vraždách ve Velkém Meziříčí, popravách v Přerově, vyvraždění a vypálení Ploštiny a Javoříčka, vražedném řádění jednotek SS v Praze na Pankráci, v Kobylisích a na Masarykově nádraží, a trochu zmatené zprávy o příchodu „osvoboditelů“ z Východu i ze Západu.
Z tohoto pohledu byla situace na Opavsku a v Ostravě jiná a relativně přehledná. Útočící a ustupující armády tam působily v definovaném operačním prostoru, který byl největším bojištěm války na území bývalého Československa. Ale i hranice států zde nebyly pro velení armád důležité. Na mapách jejich štábů byla vyznačována jen místa pohybu vojenských jednotek a jejich předpokládaný postup nebo ústup.
Ani bezprostředně po válce, kdy se historie stala „psaním o dějinách“, se toho příliš nezměnilo. Snad jen přibylo legend a bájných vyprávění (povýšených na oral history), ale i to je typickým průvodním jevem historiografie od doby prvních staročeských kronik. Soudobé dějiny, někde se jim říká Zeit-Geschichte nebo current history, se ale snaží vždy a za nejrůznějších okolností zkoumat povahu historických pramenů, způsoby jejich shromažďování, uspořádává je a kriticky hodnotí. Není to nic mimořádného, jak se dnes někteří dezinformatologové domnívají. Je to známé už od dob Herodotových a učí se to v každém historickém prosemináři v prvním semestru.
Problémem těchto historických bádání je ale spíše prezentace jejich výsledků a jejich expresivní a apelativní povaha, která slouží aktuálnímu obvykle ideologickému funkcionalismu.
Tak se v nich objevují proměnlivé verbální a vizuální symboly slávy a zavržení. Kvůli tomu vznikají sbírky artefaktů, popisy rituálů a jejich lyrické nebo epické zpracování. Tak se rodí „památníky odsouzené ke slávě“, které často zanikají nebo jsou deformovány aktuální, někdy až naléhavou politickou potřebou.
Interpretace a desinterpretace historie u nás byla vždy pod vlivem náboženství a církví, vládní moci (ornátů a komží), monumentalizovaného hrdinství, stejně jako parodií a zesměšňování preciózní okázalosti. Argumentace, proč má být oslavováno a monumentalizováno to nebo ono, je nekonečným příběhem, který vypráví nejen o věci samé, ale především o autorech příběhů a o potřebě s nimi zacházet ve svůj prospěch.
Odstranění sochy maršála Koněva v Praze Dejvicích, jako symbolu osvobození Prahy v roce 1945, a ponechání v jeho sousedství ve stejné době instalované sochy Simona Bolívara, který Praze nikdy s ničím nepomohl, je příkladem účelového zneužívání dějin, ale i způsobem zvláštním, až magickým.
Součástí obřadu znovuotevření muzea/památníku v Hrabyni je také věta o smyslu bohoslužby, která je jeho součástí, že jejím posláním je „společné uctění památky obětí okupace a vzdání díků těm, kdo se na osvobození města podíleli”. To je všeobjímající tvrzení, které nerozlišuje mezi příčinami a následky, mezi vektorem času a prostoru, ale které je dnes ve velké části střední a východní Evropy běžné. Jistě bylo a bude podrobeno diskusi, ale obávám se, že jejím cílem nebude dosažení konsensu, ale naopak, začátek sporu a snahy vyvrátit, odstranit jeden názor ve prospěch druhého. Ovládnutí minulosti, kterému se dnes říká vyrovnání se s minulostí, podle německého vzoru „vergangenheitsbewȁltigung“, není, podle mého názoru, způsob, kterým má jedna strana přesvědčit anebo chápat tu druhou.
Dnes jsou nejen v České republice, ale i v blízkém zahraničí, události konce druhé světové války předmětem nejen sporů, ale i důvodem k obviňování. Na dnešní Ukrajině dokonce i příčinou vojenskému konfliktu. V Maďarsku si většina občanů myslí, že Budapešť nikdy nebyla osvobozena, ale dvakrát dobyta v roce 1944 a 1956. Ale také oloupena Trianonskou smlouvou, nepravomocně podepsanou ve Versailles, o území s usedlým maďarsky mluvícím obyvatelstvem. Naopak, uprostřed Vídně je nejen památník „hrdinů a obětí“ druhé světové války a před Hotelem Schwarzenberg je nedotknutelné sousoší připomínající „osvobození“ Vídně Rudou armádou.
Otázka dobytí a osvobození dlouhá léta dělí polskou veřejnost a hledání argumentů v polské minulosti sahá až do doby před trojím dělením Polska. V zemích na březích Baltského moře je ve všech (Litvě, Lotyšsku, Estonsku) tíha historie z let nejméně deseti dlouhých švédských válek tak významná, že nehledě na rusky mluvící menšiny, jsou události konce druhé světové války vnímány jako dobytí a obsazení země během války se Sovětským svazem. A léta před rokem 1918 jsou připomínána jen selektivně.
Na německých a rakouských hřbitovech se rozlišuje na náhrobních kamenech mezi oběťmi a hrdiny (Opfern und Helden) a za stále ještě viditelnými hradbami koncentračních táborů je obtížné pro ty, kteří mají historickou paměť, anebo jsou nadání kritickým myšlením, zbavit se emocionálního šoku při setkání s dnes už neexistující, ale stále ještě vzpomínanou realitou.
Jsou tedy českoslovenští parašutisté Gabčík a Kubiš „zabijáci z Londýna“, jak napsal český historik v polovině devadesátých let, nebo hrdinové, k jejichž místu posledního boje s německou vojenskou přesilou se jezdí poklonit lidé z různých koutů Evropy?
Tyto nejistoty se zdají být důvody, proč se objevují názory, že mají vzniknout „nové učebnice dějepisu“. Není to nic mimořádného, zejména když jde o „soudobé dějiny“, které ještě neunikly ze smrtícího objetí žurnalismu a jeho lehkovážné distribuce. V českém kulturním prostředí to známe i z 19. a 20. století, kdy se snažila každá nastupující generace historiků o něco podobného a kvasi-monumentálního. Problém je ve slovu „učebnice“. Vzbuzuje podezření, že nějaká neznámá autorita se rozhodla, jak mají evropské dějiny a jejich část nazývaná českými dějinami a jejich výklad vypadat. V její prospěch intervenovala v českých mediích citovaná evropská komisařka Věra Jourová nebo český ministr financí Zbyněk Stanjura, kteří se vyjadřovali k tomu, jak a jaké dějiny v České republice učit. To je jistě vážné varování, nikoliv snad kvůli nekompetentnosti obou osob, ale proto, že jsou státními úředníky a politickými autoritami, které mohou rozhodovat a nařizovat. Jedna chce zakázat panslavismus, druhý Zlatou bulu, buď sicilskou nebo Karla IV. Přitom nejde dokonce ani o ty zákazy evropské komisařky nebo českého ministra financí. Nechť napíší třeba i nové Dějiny národa českého v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a v Evropské unii, ale učitel, třeba jen středoškolský, by měl mít právo rozhodnout se, podle čeho chce učit.
Učení, dávno před Komenským, bylo chápáno jako učení se, učení žáka i učitele ve vzájemném dialogu, porozumění, chápání se. A nejde jen o školu, školství, muzea a historické monumenty. Jde také o obecnou vzdělanost, kultivovanost, jejímž cílem by měla být „všenáprava“. Její popularizace nám je známá několik století v podání nejen bratrské vzdělanosti, ale i v lidových formách rekatolizace.
To, že v Lotyšsku zrušili „osvobození“ jako státní svátek, protože se domnívají, že byli poraženi a „dobyti“ sovětskou mocí, má historické souvislosti s dějinami Řádu německých rytířů a desetiletími válek, které jsou částí národních dějin baltských zemí, je nám srozumitelné. Ale stíny druhé světové války nad těmito zeměmi nemusíme považovat za zapomenuté. Spíše, ale je to jen můj subjektivní názor, v této části Evropy, a možná i u nás doma, může dojít k resuscitaci politických a kulturních konfliktů, které sice nebudou opakovat formáty pozdního středověku a poloviny 20. století, ale mohou jim být podobné.
