Je Mezinárodní trestní soud soudem? Samková ukázala na jeho hlavní slabinu
Mezinárodní soudy jsou fenomén, který se etabloval ve veřejném prostoru po 2. světové válce jako nadstátní soudy vítězů a jejich účelem bylo potrestání válečných zločinů představitelů poražených mocností. Těch soudů byla celá řada, nejznámější je samozřejmě soud, který soudil Norimberský proces a dále tzv. Tokijský tribunál, tedy Mezinárodní vojenský tribunál pro Dálný východ.
Všechny tyto soudy měly při své činnosti jeden zásadní problém, a to, že posuzovaly a odsuzovaly retroaktivně, tedy odsuzovaly obžalované za něco, co v době spáchání nebylo trestným činem dle zákonů dané země. To je obecně v právním systému považováno za zcela nepřípustný postup. Tyto nadstátní soudy (označované někdy za „soudy vítězů“) vyřešily problém retroaktivního posuzování jednání osob pomocí právně-teoretické úvahy jednoho z největších německých právních teoretiků, bývalého ministra spravedlnosti Výmarské republiky, Gustava Radbrucha.
U této úvahy se musím chvíli zastavit. Je to teoreticko-právní konstrukce, dle které má za určitých podmínek přirozené právo přednost před pozitivním, tedy, řečeno jinak, cit má přednost před zákonem a jeho literou. Podle této koncepce je tedy možné ex tunc (od tehdy, zpětně) prohlásit dříve platné pozitivní právo za „neprávo“ a naopak uvést, že bez ohledu na platné právo (tedy na právo přijaté platným způsobem příslušnou procedurou, na příklad hlasováním řádně zvolenými poslanci v Parlamentu) je určité jednání nezákonné. Zákon si tedy může říkat co chce, ale dle Radbruchovy formule existují určité nepřekročitelné hranice, dané obecně lidstvím, které žádný psaný zákon prostě nemůže vymazat. Radbruch formuloval dvě zásadní podmínky pro to, aby principy jeho formule „překonaly“ pozitivní právo, tedy psaný zákon.
Těmito podmínkami jsou:
1. rozpor pozitivní normy s fundamentálními principy spravedlnosti
2. intenzita tohoto rozporu – rozpor je evidentní a dosahuje nesnesitelné míry.
Celá Radbruchova formule pak zní takto:
„Konflikt mezi spravedlností a právní jistotou lze řešit jen tak, že pozitivní právo zajišťované předpisy a mocí má přednost i tehdy, pokud je obsahově nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, kdy rozpor mezi pozitivním zákonem a spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako nenáležité právo spravedlnosti ustoupit.“
S Radbruchovou formulí je dle mého názoru nutno souhlasit, protože – ve světle následných poznatků zejména z evoluční biologie – v podstatě říká, že lidé jako druh má doslova zakódováno určité jednání, které tvoří podstatu lidství a které není možno žádným způsobem z genetického kódu vymazat. Tvrdí, že ten, kdo jedná proti těmto elementárním zásadám lidství, jde proti evoluci, proti Životu jako takovému a je nutno mu v takovém jednání zabránit a pokud se jej dopustil, pak jej za ně potrestat.
Problémem není tedy samotná Radbruchova formule ani retroaktivita práva jako taková: vždyť základy lidského chování se formují po celou dobu existence života na Zemi, takže o retroaktivitě jako o časovém problému bychom se teoreticky mohli bavit pouze jako o aplikaci pravidel, které byly ustaveny nějakým neznámým způsobem před vznikem života na Zemi, avšak jsou aplikována na život jako takový, zejména pak na entity vědomé si svého vlastního jednání, tedy lidí. Tím se ovšem dostáváme do poněkud ezoterických poloh, které nejsou předmětem této naší úvahy.
Problémem s „retroaktivitou“ ve smyslu Radbruchovy formule je, že je extrémně náchylná ke zneužití, a to zejména ke zneužití politickému, pod záminkou aplikace tohoto teoreticko-právního konstruktu docházelo – a dle mého názoru stále dochází – k politickému zneužití soudů, zejména těch „mezinárodních“, tedy nadstátních. Dlužno navíc dodat, že tento zásadní problém, totiž vměšování politiky do rozhodovacího procesu soudy, přechází i na soudy nižší, národní. Tím dochází ke směšování jednotlivých „mocí“, totiž zákonodárné, výkonné a soudní. Na této dělbě mocí je ovšem postaveno veškeré fungování lidských organizačních útvarů, nazývaných státy. Je možné s naprostou určitostí tvrdit, že vměšování jedné „moci“ do kompetence „moci“ jiné, vede k zásadnímu ohrožení stability a funkčností států – což je, bohužel, realita, kterou je možné pozorovat pohledem prostým do našeho každodenního politického okolí.
Pojďme se vrátit k historii „mezinárodních“ - nadstátních soudů. Po vzniku trestních tribunálů po 2. světové válce se fenomén nadstátních soudů rozšířil i do civilních sfér práva, jmenovitě do oblasti lidských práv. Tato práva byla prohlášena za základní princip vztahů mezi jednotlivými lidskými jedinci a za principy vztahů mezi jedincem (občanem i neobčanem) a státem. Dobře to je vyjádřeno v Listině základních práv a svobod, čl. 1:
„Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.“
Tato pokročilá abstraktní formulace lidských – lépe řečeno „elementárních“, či biologickou podstatou člověka daných práv vychází z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla otevřena k podpisům členům Rady Evropy dne 4. listopadu 1950. Tato Úmluva je však pouhým výčtem „práv a svobod“ a nepřichází se sjednocujícím úhlem pohledu, ke kterému dospěla česká Listina základních práv a svobod. Vezmeme-li v úvahu dobu, kdy byla Úmluva o ochraně lidských práv základních svobod sepsána, je zřejmé, že i tato Úmluva je přímým dítkem vývoje právních poměrů, které byly nastoleny po 2. světové válce. Již při jejím formulování si byli politici vědomi toho, že i tato Úmluva může být zneužita k politickým účelům. Byl to Winston Churchill, který prosadil do jejího textu článek 17, jehož slova si stojí za to připomenout v plném znění:
„Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezení těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.“
W. Churchill se obával, že pokud by k Úmluvě přistoupily státy, které byly pod přímým mocenským vlivem tehdejšího Sovětského svazu, (nezapomeňme, že v době přijetí Úmluvy právě vrcholila krušná léta stalinistických represí a čistek), mohly by se takové státy pokusit o ospravedlnění svých politických kroků právě výkladem, že zcela svobodně a bez omezení aplikují – příkladmo – svobodu slova. A to tím, že ji potlačují. Je paradoxní a zoufalé, že obavy W. Churchilla se naplno zhmotnily v realitu všedního dne právě v jeho vlastní zemi a v dalších zemích západní Evropy, které byly původními signatáři Úmluvy o lidských právech a svobodách, a to právě způsobem, kterého se Churchill obával. Pod záminkou „rovnosti“ je aplikována tvrdá diskriminace. Pod záminkou „svobody slova“ jsou některé názory stíhány i trestněprávně. O právu na spravedlivý proces, který má být zaručen čl. 6 Úmluvy si pak oběti takovéhoto výkladu Úmluvy jednotlivými západními mocnostmi mohou pochopitelně nechat jen zdát.
V předchozím odstavci jsem se rozepsala o lidskoprávním tzv. Evropském soudu pro lidská práva, který není soudem trestním, avšak chtěla jsem na jeho příkladu ukázat zásadní problém, kterému všechny nadstátní soudy – dle mého názoru bohužel neúspěšně – čelí. Je to politizace práva a rozsuzování podle mocensko-politických poměrů, které v době daného řízení vládnou.
Jen okrajově je nutno podotknout, že politizací veřejných názorů a veřejných hodnocení netrpí jen soudnictví. Jedná se evidentně o trend, který – dle mého názoru zcela nepochopitelně – uniká jakémukoliv sociologickému i politologickému bádání. Vždyť když se, příkladmo, podíváme na osoby, kterým byla udělena Nobelova cena míru, je možno jednoznačně určit politický vliv, který vedl u řady laureátů k udělení ceny. I zde je politizace veřejného hodnocení zcela evidentní.
Ačkoliv se situace může zdát beznadějná, jelikož politizaci jednání nadstátních soudů, včetně soudů trestních nelze zabránit, je nutno připomenout a neustále připomínat, že „soud“ není abstraktní pojem. Soud se skládá z jedinců, živých bytostí, nadaných pravomocemi, svobodnou vůlí a vysoce nadstandardním specializovaným vzděláním. Je nutno tyto osoby, z nichž mnohé, ba, jejichž velká část se v současné době propůjčuje k politickým manipulacím prostřednictvím práva, vést k zodpovědnosti. Je potřeba trvat na jejich nejširší kontrole veřejností, médii, a to za bez limitního dodržování svobody slova. Je nutno dát soudcům těchto soudů na vědomí, že si veřejnost pamatuje a bude pamatovat jejich politizování práva a že za tento druh svých rozhodnutí ponesou zodpovědnost. To je případ soudců Mezinárodního soudního dvora v Haagu, Ústavního soudu v Rumunsku i francouzského soudu, který čerstvě vydaným rozsudkem znemožnil Marii Le Pen kandidaturu na úřad prezidentky Francie.
Závěrem je nutno připomenout, že vyžadování standardů politicky nezávislého rozhodování soudů není nějaká sci-fi a nadměrný požadavek. Je možné jej klást zcela realisticky a připomínat, že je osobní zodpovědností každého soudce bez ohledu na jakékoliv politické tlaky právě těmto tlakům odolat. Vždyť přece proto jsou soudci!
Dovolím si připomenout osobnost soudce, který – pokud vím, tak jako jediný – si byl vědom politizace soudních rozhodnutí nadnárodních trestních soudů a této jejich praxi se vzepřel.
Připomínám tímto a vzdávám úctu indickému soudci Radhabinodovi Palovi, který odmítl praktiky Tokijského tribunálu, jehož byl členem.
Foto @ Klára Samková, 2017
Na takzvaně kontroverzním hřibově a památníku v Tokiu, Jasukumi Jinja, jsou připomenuta jeho následující slova: „Až čas zmírní vášně a předsudky, až Rozum sejme masku ze zkreslení, pak Spravedlnost, která si drží (na očích) všechny své šupiny, bude vyžadovat, aby se mnohé z minulých výtek a chvály bylo změněno.“
Doufám, že se ještě dožiji doby, kdy soudy, vyslovované Mezinárodním trestním tribunálem, budou změněny.
