„Ohrožení demokracie“ dnes znamená „ohrožení moci a zisků“ politiků. Šebestík k výročí 17. listopadu

Za několik dní proběhnou oslavy 17. listopadu 1989. Kam se za uplynulé roky posunula Česká republika z pohledu nezávislosti a suverenity?

Dovolte kratší úvod k odpovědi na vaši otázku: Takzvaná „sametová revoluce“ byla československou formou provedení převodu jednoho státu bývalého sovětského bloku od závislosti na Moskvě, která na své impérium rezignovala, do závislosti na zájmech, politice a strategii velkých západních korporací, především oligarchie spojené s „hlubokým státem“ ve Washingtonu. Kdokoli v tom čase „transformace“ byť jen chvíli uvažoval o neutralitě či o nějaké třetí cestě, tedy o prosazení a udržení určité nezávislosti na západních elitách, ten byl okamžitě doma umlčen jako nositel nebezpečných myšlenek. „Jde se na Západ. Žádná alternativa. Žádné pochybnosti.“

Upřímně řečeno, dost možná jiná cesta pro státy bývalého sovětského bloku tehdy asi skutečně neexistovala. Pro Západ byl zisk nových teritorií, trhů, pracovních sil oddálením akutně hrozící další periodické krize kapitalismu s hrozivou vyhlídkou, že jednou skončí jeho planetární hegemonie, bez které západní elity nedokážou a nechtějí žít. Svoji kořist ze studené války tedy rozhodně nehodlaly pustit z rukou. Čekaly na to čtyři desetiletí, a pak by si někdo v těch zemích usmyslel, že se vydá vlastní nezávislou cestou? Kdepak! Bělehrad se o to pokusil. Výsledkem byl konec Jugoslávie, a nakonec i odříznutí kusu území samotného Srbska.

Současná válka proti Rusku na Ukrajině je dalším pokusem západní plutokracie vyhnout se velké krizi, dokonce možná krizi pro západního hegemona zničující. Svět se mění a směřuje k multipolaritě, jaké se hluboký stát ve Washingtonu bojí. Nedokáže existovat bez ovládání světových zdrojů. Před 35 lety získal hegemon pod kontrolu blok sovětských satelitů, krátce na to ovládl i většinu bývalých sovětských republik. No a nyní se opět snaží dostat se k obrovským zdrojům Ruska. Je to stále týž hlad po koloniích, bez kterých hegemon na Západě nedokáže přežít. Během cesty na Západ si lidé u nás nejspíš neuvědomili, že evropský Západ to jsou skoro výhradně bývalé koloniální mocnosti zvyklé dobývat, ovládat, diktovat a z ovládaných zemí těžit zisky, prosperitu a mít k tomu jako bonus i pocit vlastní civilizační výlučnosti. Vstoupit do tohoto klubu tedy rozhodně nebylo bez rizika.

Onen posun v nezávislosti a suverenitě České republiky souvisí s tím, co se dost možná dalo odhadnout už během 90. let minulého století, ale co si vlády těchto států, ani mnozí občané, neuvědomovali nebo možná nechtěli připustit. Po rozpadu bipolárního světa se „hlubokému státu“ ztratil protivník. Washington pochopil ústup SSSR jako svoje vítězství a vlivné korporace Západu a jejich nástroje v politice odhodily všechny zábrany. Od té chvíle měl úplně celý svět a všechny jeho zdroje patřit západnímu hegemonu. Kdo se mu protivil, musel být vyměněn, odstraněn, zničen. Nezávislost a suverenita se tak vytrácely postupně. Mizely tím více, čím byly vládnoucí politické struktury v ČR vůči západnímu hegemonu oddanější a aktivnější v jeho službách. Washington se mohl ujmout „správy planety“ jako odpovědná, citlivá a spravedlivá síla. Nestalo se tak. Namísto toho se své posílené hegemonie prostě chopil jako dobyvatel, který konečně rozbořil hradby obleženého města a teď si uvnitř hradeb může dělat, co chce. Beztrestně! A většina vlád západního světa mu jde v tom vstříc. České vlády, bohužel, nebyly a prozatím stále ještě nejsou výjimkou.

V médiích hlavního proudu včetně veřejnoprávních se o cenzuru v tom tradičním slova smyslu snad ani nejedná. Média drží aktivistickou ideologickou linii díky tomu, že v jejich managementech a redakcích se vždy usadí nějaké pravověrné jádro, které celým konáním vytvoří v médiu určité ideologické prostředí, jehož narušení se trestá odnětím přízně a kariérního postupu osobě, která by snad i chtěla mít vlastní názor. Obsah zpravodajství a publicistiky včetně ideologického zabarvení je navíc dost často dílem několika málo velkých západních agentur. Ty vítězí na všech frontách jakékoliv informační války, neboť mají obrovské zdroje a důkladně vybudované sítě. Takto přicházejí zprávy a analýzy od těchto agentur a několika velkých televizních společností do celé sítě menších agentur, velkých národních deníků, televizí, rozhlasových stanic po celém západním světě, které informace přebírají, a to i s jejich ideologickým nátěrem. A hlavně s již provedenou selekcí všeho, co zveřejněno být nemá. Od zaměstnanců médií na úrovních jednotlivých států či regionů se pak nechce nic jiného, než aby ideologickou linii nekriticky přebírali a nepídili se po ničem, co by mohlo „správný“ výklad narušit či dokonce rozbořit. V takto organizovaných médiích tedy existuje pevné ideologické jádro, a to si najímá zaměstnance především mezi nezkušenými mladými lidmi. Ti poměrně rychle zjistí, co se v redakci „nosí“, koho se má rádo, koho naopak nerado, kdo je pod ochranou a na koho je vydáno lovecké povolení k mediálnímu „ostřelování“. Ke komu redakce vzhlíží a věří mu na slovo, a u koho nelze dohledat ani jediný dobrý skutek. Kdo je bojovník za osvobození a kdo separatista. Nebo koho označovat jako prezidenta, koho jako vůdce a koho jako diktátora? Samozřejmě bez ohledu na to, kým kdo je ve skutečnosti. Pokud zaměstnancům přijímaným ideologickým jádrem do redakcí chybí rozhled a zkušenosti, potom se těmto lidem pracuje poměrně snadno, a oni zjišťují, že mají před sebou otevřeny dveře ke kariéře. Spíše než cenzura fungují ve veřejnoprávních, ale obecně ve většině prorežimních médií hlavního proudu, neznalost, nezkušenost, autocenzura a nechuť komplikovat si život.

Co se nyní rozumí pod svobodou slova a názoru? O čem podle vás svědčí případ učitelky Martiny Bednářové a Jaroslava Popelky?

Už Napoleon Bonaparte říkal, že je pro názorovou pluralitu. Ovšem – dodával – za předpokladu, že všechny názory v oné názorové pluralitě odpovídají jeho politice. Asi tak nějak je tomu se svobodou slova a názoru i v čase, kdy se západní hegemon snaží udržet (neo)koloniální panství nad co největší částí planety a nad jejími zdroji. I když je veřejný prostor doslova přesycen slovy, že se zdá, jakoby slova ztrácela účinnost, přesto je pro každý vládnoucí režim nebezpečné, pokud si někteří lidé udržují schopnost kritického myšlení a nacházejí dokonce cesty, jak širšímu publiku srozumitelnou cestou předávat poznatky i analýzy, které odkrývají skutečné záměry vládnoucích struktur a varují před důsledky jejich počínání. Vládnoucí režim si totiž přeje, aby občané konzumovali ideologii, stáli na jeho straně a nepřekáželi mu vůbec v ničem. Režim pak může konat, co chce, a nebát se odhalení, že to, co koná, ve skutečnosti nelze vůbec ničím ospravedlnit. Odsouzením učitelky Bednářové i Jaroslava Popelky se Fialův režim úplně diskreditoval. Dokonce paní učitelce nařídil, aby se podrobila ideologické masáži, což už připomíná inkviziční praxi. Režimy bojující proti svobodnému myšlení lidí se od sebe navzájem příliš neliší. Je to proto, že si pro svoji práci najímají v podstatě tytéž charaktery osob.

Budoucí premiér Babiš a předseda SPD Okamura hovořili o potřebě zrušit koncesionářské poplatky. Co si o tomto kroku myslíte?

Předchozí vláda P. Fialy udělala ČT a Českému rozhlasu doslova medvědí službu tím, že donutila platit koncesionářské poplatky občany jen na základě teoretické možnosti sledovat vysílání obou médií díky vlastnění nějaké komunikační technologie (mobil, tablet, počítač, notebook a podobně). Tohle byla asi úplná tečka za ochotou občanů platit tyto poplatky. Jejich zrušení je tedy spravedlivou odpovědí na nevyváženost a neobjektivitu především redakcí zpravodajství a publicistiky. Hlavní problém, kterým je nerespektování širokého spektra občanských názorů a postojů, ale samotné převedení médií pod státní rozpočet neřeší. Aby se ČT a Český rozhlas staly médii veřejné služby skutečně, nikoliv jen formálně, musí zde dojít k nahrazení v pozicích již hodně dlouho zakopaného ideologického jádra managementu i v redakcích osobami, které respektují názorovou pluralitu společnosti a chápou, že povinností médií je veřejnost informovat, nikoliv s ní manipulovat.

Jak hodnotíte očerňování nové vládní koalice stranami bývalé Fialovy koalice? O čem svědčí úroveň agrese a odporu oponentů stran ANO SPD a Motoristů?

Strany Fialovy koalice měly pohodlnou většinu v Poslanecké sněmovně, na své straně měly i Senát, na Hradě svého prezidenta a v médiích hlavního proudu sobě nakloněná tvrdá ideologická jádra. Mohly se spolehnout také na ústavní soud a na BIS. Za oceánem cítily podporu „hlubokého státu“ pod vládou demokratů, a Evropská komise tuto podporu aktivně distribuovala politikům v členských státech, nejvíce těm, kteří odložili stranou potřeby svých států a národů, aby vše mohli obětovat na oltář západní hegemonie.

Za čtyři roky si tak tyto struktury zvykly na to, že jim nikdo a nic neklade překážky. Ochutnaly moc a tuze se jim zalíbila. Mnozí politici s potěšením shledali, že pro výkon dokonce vysoké státní funkce netřeba zkušenosti, vzdělání, širší rozhled, kognitivní schopnost, ani vytříbený sloh. A toto nyní skončilo. Ne všechno, ale skoro všechno. Pro velmi mnohé „moderní“ politiky Západu je demokracie přitažlivá pouze, dokud se s její pomocí nacházejí teprve na cestě k moci. Jakmile bylo moci dosaženo, v té chvíli se demokracie stává překážkou při uplatňování zájmů. Když někdo na Západě volá, že „svoboda nebo demokracie jsou ohroženy“, je třeba tohle volání ihned překládat do srozumitelné řeči. A v té zní takto: „Moje moc, moje kariéra a moje zisky jsou ohroženy!“ Počínáním politiků bývalé Fialovy koalice se netřeba vůbec zabývat. Nyní se budou samozřejmě soustředit na to, aby překáželi nové vládě v práci. Budou nadále mobilizovat své aktivisty a své nevládní organizace a nadále budou mít podporu svých médií. Nebudou mít ale pro své aktivní příznivce asi dost peněz na rozdávání.

Děkujeme za rozhovor!