Vojenský analytik o likvidaci tanku Challenger: Jediný efekt „nejmodernějších“ západních zbraní je…
Před několika dny byl sedmdesátitunový kolos britské provenience Challenger 2, obložený údajně nezničitelným kompozitním pancířem, zlikvidován v záporožských stepích. Výrobce tanku, britská společnost Vicekers Defence Systems, o tomto tanku tvrdí, že je to nejspolehlivější hlavní bojový tank světa. Podle analytika však všechno nasvědčuje tomu, že toto tvrzení bude muset společnost již brzy přehodnotit. Pokud bude do bojů na Ukrajině nasazeno i zbylých 11 těchto strojů, tvrzení může přestat platit úplně.
„Obří“ hmotnost těchto tanků však může způsobit na bojišti docela velké problémy, věští Štefec.
„Obří hmotnost těchto tanků navíc znamená také obří problémy při jejich evakuaci z bojiště do opravárenského zařízení. A jakmile začnou obvyklé podzimní deště, bude jejich použití na ukrajinském válčišti prakticky vyloučeno. Může se tak stát, že od října zůstane 82. útočná výsadková divize ukrajinské armády téměř bez podpory nejen těchto, ale i mnoha dalších západních strojů, jejichž nízká průchodivost rozbahněnými ukrajinskými loukami, poli i cestami se již měla možnost negativně projevit jak vloni na podzim, tak během letošního jara,“ konstatuje analytik.
Na každou zbraň se podle Štefce najde protizbraň, a to co bylo dostatečné na vítězství v Afghánistánu nebo Iráku, to ve válce s Ruskem viditelně zaostává. O svou pověst již přišlo několik strojů, na řadě jsou však i další. Zůstává také otázkou, jak si povedou tyto stroje v nehostinných podmínkách ukrajinského válčiště při zhoršení počasí, a zda vůbec budou nasazeny.
„Po Leopardu 2 (o nichž mají německá i zahraniční média v případě jejich zničení na žádost německé vlády psát výhradně jako o tancích ukrajinských) je Challenger už druhý válečný stroj, který jako „absolutní garant úspěchu“ ukrajinské ofenzívy tak trochu selhal. Po něm aktuálně přichází na řadu další čekatel na tento titul, americký M1 Abrams,“ píše Štefec.
„Bez ohledu na typ a pověst tanků (a mnoha dalších druhů obrněných vozidel), dodávaných na Ukrajinu různými zeměmi, se ve všech případech jedná vlastně o „tankové dědečky“, jejichž kořeny sahají hluboko do 70. a 80. let minulého století. Ostatně stejně jako kořeny původně sovětských tanků T-64, T-72 a T-80 všech modifikací, hromadně používaných jak ukrajinskou, tak ruskou stranou (pomíjím teď tanky T-90 a T-14, které jsou ve srovnání se všemi uvedenými stroji, bez ohledu na původ, úplnými „mlíčňáky“, samozřejmě s „pubertálními“ problémy). Platí to i o mnoha typech obrněných transportérů, počínaje stařešinou M113 s kořeny v letech šedesátých..“ dodává.
Podle analytika vše nasvědčuje tomu, že jak v NATO, tak na ukrajinské i ruské straně dojde k přehodnocení role těchto strojů v současných a možná i budoucích válkách. Pravděpodobně dojde k významné změně v taktických úkolech a výbavě těchto strojů.
„A právě tady má NATO dost velký problém. Ani jeden z na Ukrajině nasazených druhů a typů vojenské techniky, údajně technologicky, bojovou efektivitou a hlavně cenou podstatně převyšujících jejich ruské ekvivalenty, nesplnil očekávání ani ukrajinské strany, ani donátorů, a už vůbec ne výrobců. V mnoha případech se západní zbraně ukázaly jako mnohem zranitelnější a v podmínkách války dvou vyrovnaných soupeřů daleko méně efektivní než zbraně ruského, nebo dokonce ještě sovětského původu,“ míní Štefec.
Významnějším hmatatelným efektem, který přineslo nasazení „nejmodernějších“ západních zbraní, je kromě jejich ověření ve skutečných bojových podmínkách a perfektního tréninku ruských vojáků v jejich likvidaci také velký počet ohořelých vraků, jejichž kvalitní ocel může být podle analytika nápomocná při obnově válkou zničené země.
Podle Štefce se však situace v nejbližším období nezlepší, spíše naopak. Rusko podle něj prokázalo svou vojenskou i ekonomickou nezdolnost a převaha zdrojů na jeho straně dříve nebo později skončí jeho vítězstvím. Nakolik absurdní to bude, záleží na racionalitě západních politiků a na jejich schopnosti vnímat realitu. Na závěr Štefec upozorňuje na symbolické „hodiny posledního soudu“, reprezentující odpočet k možné globální jaderné katastrofě, které visí do roku 1947 v kanceláři časopisu Bulletin of the Atomic Scientists na Chicagské univerzitě. V poslední době se totiž jejich ručičky výrazně přiblížily k hodině dvanácté.
