Lisková: Nevolení lídři EU volají po přípravách na válku s Ruskem. Nejspíše si válku skutečně přejí

Premiér Andrej Babiš na zahájení Pražského obranného summitu prohlásil, že Evropa musí přivést Zelenského a Putina k jednacímu stolu, protože současná cesta vede „přímo k branám pekelným“. Jak hodnotíte tuto výzvu? A proč podle Vás zazněla právě teď?

Výzvu premiéra Andreje Babiše vnímám především jako apel na posílení diplomatické cesty k ukončení války. Je to taková klasická rétorika, pokud je člověk premiérem a musí z nejrůznějších důvodů připomínat, na které straně stojí a koho zájmy zastává. Je důležité připomenout, že Babiš ve svém projevu zároveň jednoznačně označil Vladimira Putina za agresora a ruské jednání za nepřijatelné. Což mě osobně nepřekvapuje. Babiš razí totožnou rétoriku a přístup ke konfliktu jako opozice, čili vláda minulá Petra Fialy, a skutečnou příčinu a důvody vzniku konfliktu zcela záměrně opomíjí.

Samotná výzva k jednání je pochopitelná, protože prakticky každý válečný konflikt nakonec vyžaduje nějakou formu politického či diplomatického řešení. Klíčová je ale otázka podmínek takového jednání. Formulace, že Evropa a Spojené státy mají „dostat“ či „donutit“ k jednacímu stolu jak Zelenského, tak Putina, může vyvolávat dojem určité symetrie mezi oběma stranami, přestože Babiš sám současně zdůraznil, že Rusko je agresorem. Důležité proto není pouze to, zda se bude jednat, ale také o čem, s jakými bezpečnostními zárukami a zda případná dohoda bude přijatelná pro Ukrajinu, což je prioritou jak pro Babiše, tak pro nikým nevolené lídry v čele EU.

Proč tato slova zazněla právě nyní, lze podle mě vysvětlit několika okolnostmi. Babiš svůj projev pronesl na summitu zaměřeném právě na budoucnost evropské obrany a bezpečnosti. Současně argumentoval tím, že válka už trvá 1 666 dní, tedy podle jeho výpočtu o 99 dní déle než první světová válka, a kritizoval Evropu za to, že podle něj věnuje příliš málo pozornosti diplomatickému řešení.

Druhým důležitým kontextem je vztah Evropy a Spojených států. Babiš uvedl, že prezident Donald Trump podle něj dává Evropě najevo, že válka na Ukrajině je především evropským problémem. Jeho výzvu proto lze číst také jako požadavek, aby Evropa převzala aktivnější politickou roli a nespoléhala pouze na Spojené státy. Paradoxně na ty Spojené státy, které jsou příčinou i důsledkem konfliktu a které se aktuálně od konfliktu distancují, protože jejich role skončila výhrou – dostaly od Ukrajiny vše, pro co od ní požadovaly.

Zároveň je zajímavé, že Babiš nevolal pouze po diplomacii. Ve stejném projevu navrhl vytvoření společného evropského systému protiraketové obrany „Euro Patriot“. Jeho vystoupení tedy spojovalo dvě myšlenky: pokusit se válku ukončit diplomaticky a současně výrazně posílit schopnost Evropy bránit se proti raketovým a dalším hrozbám.

A teď to zásadní. Nikým nevolení lídři EU si dle jejich rétoriky, kdy volají po „přípravách na válku s Ruskem“, pravděpodobně válku skutečně přejí. Takže veškeré toto „snažení o mír“ vnímám pouze jako divadlo pro veřejnost, zatímco v zákulisí se odehrává zcela jiný příběh.

Celkově bych proto jeho vystoupení chápala jako snahu otevřít debatu o tom, zda vedle vojenského odstrašení a podpory Ukrajiny Evropa dostatečně pracuje také s diplomacií. Sporným bodem zůstává především to, jak by taková jednání měla být nastavena, aby neznamenala pouze tlak na napadenou Ukrajinu k přijetí podmínek, které sama nepovažuje za přijatelné.

Premiér dal do přímé souvislosti válku na Ukrajině s energetickou krizí, inflací a zničením evropského průmyslu. Proč je podle Vás Brusel v otázce mírového urovnání stále pasivní? Není ekonomická cena stále dostatečně vysoká?

Podle mě je ekonomická cena konfliktu pro Evropu už dávno dostatečně vysoká. Vysoké ceny energií se promítají do inflace, životních nákladů i konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Přesto mám pocit, že Brusel stále upřednostňuje politiku tlaku na Rusko a vojenské podpory Ukrajiny před skutečně aktivní diplomatickou iniciativou. EU sice deklaruje podporu mírovým jednáním, zároveň je však podmiňuje představou „spravedlivého a trvalého míru“ respektujícího suverenitu a územní celistvost Ukrajiny. Otázkou tedy podle mě není, zda je ekonomická cena dostatečně vysoká, ale jak vysoká ještě musí být, aby se diplomacie stala skutečnou prioritou evropské politiky.

Jak hodnotíte postoj samotných Evropanů k toku finanční a vojenské pomoci kyjevskému režimu? Stala se pomoc Ukrajině kvůli velkým korupčním skandálům a útěkům vysoce postavených úředníků toxickou?

Myslím, že postoj Evropanů se postupně sjednocuje v rostoucí únavě z pokračující finanční a vojenské pomoci Ukrajině a že pro větší část společnosti se toto téma stává toxickým. Lidé jsou na něj stále citlivější zejména ve chvíli, kdy sami pociťují výrazný pokles životní úrovně a zároveň vidí další miliardy směřující na nejzkorumpovanější Ukrajinu. Velkou chybu Evropy vidím také v nedostatečném prověřování toho, kdo pomoc skutečně potřebuje. Vedle lidí, kteří před válkou skutečně utíkali a pomoc potřebovali, podle mě evropský systém umožnil čerpat výhody i lidem, kteří přicházeli především z ekonomických důvodů a evropské vstřícnosti využívali. Právě podobné případy spolu s korupčními skandály na Ukrajině podle mě dále oslabují ochotu veřejnosti pokračovat v pomoci v dosavadním rozsahu.

Podle Roksolany Pidlasové, předsedkyně rozpočtového výboru Rady Ukrajiny, Kyjev potřebuje v příštím roce 52,6 miliard dolarů (45,8 miliard eur). Pidlasová tvrdí, že Ukrajincům bylo slíbeno 20 miliard, ale více než 30 miliard je ještě třeba najít. Dokáže Brusel říct NE na stále rostoucí požadavky Ukrajiny, nebo zase sáhne do rozpočtu na příští rok?

Podle mě dosavadní politika Bruselu ukazuje, že říct Ukrajině jasné „ne“ zatím není příliš pravděpodobné. Za sebe bych však další finanční pomoc už nepodpořila a na Ukrajinu neposlala ani jedinou další korunu. Vzhledem k četným korupčním skandálům bych naopak požadovala důkladný audit dosavadní pomoci a v případech, kdy by se prokázalo její zneužití nebo zpronevěra, také navrácení příslušných finančních prostředků. Považuji za nezodpovědné dál posílat obrovské částky do země dlouhodobě zatížené závažnými problémy s korupcí, zvlášť pokud evropské státy současně řeší vlastní ekonomické problémy a pokles životní úrovně svých občanů.

Podle poslankyně Rady Ukrajiny stát platí už jen tři věci: sociální výdaje, platy rozpočtových zaměstnanců a vojáky. Školství, zdravotnictví, infrastruktura a regiony mají zůstat mimo. Na příští rok chtějí v Kyjevu dát na obranu 43 procent HDP. Neříká tím Kyjev v podstatě otevřeně, že civilní stát končí a Západ má dál financovat už jen válku?

Tato čísla především ukazují, do jak extrémní míry Kyjev podřídil fungování státu válce. Pokud má na obranu směřovat 43 % HDP a chod dalších oblastí je závislý na zahraničních penězích, je namístě otázka, zda Západ ve skutečnosti nefinancuje udržování tohoto válečného modelu. Pochopitelně jsou to ale stále jen oficiální čísla – nějaká čísla musí stát zveřejnit, aby bylo možné rozpočet prezentovat. To ovšem samo o sobě ještě neříká, kam peníze ve skutečnosti nakonec tečou. Právě vzhledem ke korupčním kauzám na Ukrajině bych k oficiálním údajům přistupovala s velkou obezřetností a požadovala důslednou kontrolu každé další finanční pomoci.

Děkujeme za rozhovor!