Vyplula na povrch utrpení Romů za 2. světové války. Samková ke kořenům střetů mezi Romy a Ukrajinci
V uplynulých letních měsících došlo k několika konfrontacím mezi romskou komunitou a Ukrajinci, které měly všechny jeden společný jmenovatel: Romové si nenechali takzvaně nic líbit a Ukrajincům tvrdě vraceli vše, o čem si mysleli, že od nich dostali. Došlo k několika vzájemným útokům, v nichž hrály roli nože a těžké následky ublížení na zdraví, včetně smrti.
Předně musím říci, že tyto konflikty byly z mého pohledu očekávatelné, a že očekávám, že budou následovat další podobného druhu. Jestliže je tím překvapena naše vláda a média, svědčí to pouze o tom, že vůbec netuší, co se vlastně v České republice děje, a to v řádu možná i desítek let zejména na romské straně. Vůbec nejsem překvapena tím, že Ukrajinci prezentují Romy jako nějaké snadno manipulovatelné blbečky, kteří jsou v podstatě jenom obětí nějaké propagandy.
Tento názor na Romy jako na v podstatě méněcennou menšinu, která je definována svým sociálním postavením a nikoliv svou národní a národnostní příslušností, je vlastní celému polistopadovému vnímání české politiky vůči Romům.
Snahou o změnu vnímání Romů z čistě sociálně patologické menšiny na svébytnou národnost se vyznačovalo pouze krátké období po roce 89, které nepřesáhlo ani dva roky své existence. Jinak politika České republiky vůči Romům zcela navázala na předchozí politiku komunistického Československa, kde právě zacházení s Romy jako se sociálně patologickou skupinou obyvatel bylo základem pro řešení takzvané sociální otázky Romů.
Skutečnost je však zcela jiná: bitkami mezi Romy a Ukrajinci se zjevila opět v plné kráse ideologická strana problému, jmenovitě vyplula na povrch traumata Romů, jejich utrpení za druhé světové války a mnohaletého pronásledování nejrůznější státní mocí. Avšak především zkušenost ze druhé světové války dává těmto nepokojům zcela nový rozměr. Romové mají takzvané Čechy za nacisty a fašisty, protože pro ně znamenají smrtelné ohrožení. Ukrajinský konflikt vnímají zcela jinak než české oficiální kruhy. Prostě nejsou ochotni nevnímat Ukrajince při jejich zcela převažující a u moci jsoucí části jako exponenty nacistického a fašistického režimu, se kterým mají své jednoznačné zkušenosti. Toto je dle mého názoru podtext veškerých konfliktů mezi Ukrajinci a Romy. Domnívám se, že tento kontext bude v průběhu doby stále zřetelnější.
Pokrytectví současné vlády jak ve směru k Romům, tak ve směru k prostým Ukrajincům, ukrajinskému režimu pouze přispívá. Do té doby, dokud si budeme lhát do očí jak o Romech, tak o Ukrajincích, Ukrajině a ukrajinském režimu, nelze očekávat jakékoliv zlepšení situace. Naopak, jak se vojna bude prodlužovat – a ona se prodlužovat bude, protože dnes už jde jenom o zadlužování Ukrajiny ve prospěch amerických výrobců zbraní, lze očekávat pouze narůstání těchto konfliktů. Není to nic, co bych si přála já, a věřím, že to není nic, co by si přála zcela převažující část českého obyvatelstva, ba dokonce i samotných Romů. Ale je to realita všedního dne. Dokud si budeme i nadále lhát do kapsy, zlepšení nelze očekávat.
Je potřeba si také uvědomit, že velká část Romů na rozdíl od české majority nemá co ztratit. Jejich sociální postavení je bídné, a to jak po stránce ekonomické, tak po stránce začlenění do majoritní společnosti, tedy skutečně sociální. Oni mohou doufat pouze ve zlepšení, ke zhoršení může dojít jenom podstatným zvýšením nezaměstnanosti, která ovšem postihne nejen Romy, ale i Čechy, a k zastavení výplaty sociálních dávek. To už ale mluvíme v podstatě o státním bankrotu, ke kterému nás naše vláda v podstatě vede. Je zásadní chybou dívat se na romsko-ukrajinský konflikt jako na individuální záležitost, která nemá své široké okolí, a to jak příčin, tak důsledků. Romové mají svůj modus operandi, jak přežít: vyplavou na povrch, vyšlou, jak se dneska říká „signál“ a zase se ponoří do hlubin anonymity. Podařilo se jim takto přežít stovky let, přežijí tak i nyní. Je otázka, zda přežijí i Češi.
