Kdož sú Boží bojovníci. Klára Samková přemýšlí nad českými rozsudky poslední doby
V posledních týdnech či měsících padlo několik zajímavých rozsudků v oblasti trestního práva – a několik jich taky nepadlo – přičemž tyto rozsudky vysílají zásadně jiné, podstatně důležitější signály o tom, jaká je dnes v ČR situace, než jen aby postihly několik kriminálně podezřelých jedinců. Pojďme si je shrnout:
1) Učitelce Martině Bednářové byl zrušen osvobozující rozsudek. Podle původní obžaloby je otázkou, zda se nedopustila trestného činu popírání genocidy, když zpochybňovala ruské válečné činy na Ukrajině. Že se Rusko dopouští genocidního jednání vůči Ukrajině, je přitom oficiální státní doktrína. K předcházející násilné činnosti Ukrajiny vůči ruskojazyčnému obyvatelstvu v Luhansku a Doněcku, stejně jako k tragické události v Domě odborů v Oděse, se současná vláda nevyjadřuje, respektive je zcela ignoruje, i když z minulosti lze na internetu dohledat řadu zcela zásadních reportáží, ba dokonce odsudků Ukrajiny za jednání k ruskojazyčnému obyvatelstvu. Tyto reportáže byly uveřejněny a jsou stále dostupné i v našich médiích.
Momentálně je však z rozhodnutí státní ideologie dáno, že genocidy se dopouští pouze Rusové a bez ohledu na cokoliv v minulosti je Ukrajina jak to lilium nevinná. Pikantní je sledovat, jak se toto ideologické hodnocení mění v čase a prostoru: za pár měsíců či let může být z rozhodnutí ideologických vůdců vše zase jinak. Nasvědčují tomu „signály“ z Washingtonu, podle kterých to s vítězství na Ukrajině už není nijak žhavé, ba naopak a světová pozornost se zcela přesměrovává na Izraelsko-palestinský konflikt, jako kdyby Ukrajiny pomalu ani nebylo…
2) Aktivistka Nela Lisková zveřejnila na sociálních sítích svůj názor a výzvu, aby došlo k denacifikaci a deukrajinizaci Česka. Nacistickou zrůdou přitom nazvala ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského. Tímto svým prohlášením se měla dopustit trestného činu podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod. Nacismus je přitom ideologie, jejíž propagace je trestná dle § 403 trestního zákoníku, neboť je ideologií, která směřuje k potlačení práv a svobod člověka. Tedy ten, kdo vyzývá k denacifikaci, těžko se může dopouštět trestného činu podněcování k nenávisti. (K výkladu, že i nacisti mají svá práva na propagaci své ideologie, tady máme článek 17 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, který říká že… „nic v Úmluvě nesmí být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo se dopouštět činů zaměřených na zničení kteréhokoli zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod“. Jinými slovy nikdo nesmí jednat „chucpe“, což je krásné jidiš slovo užívané k popisu nestoudného zneužívajícího jednání. Jako klasický příklad takového „chucpe“ jednání se dává dožadování se u soudu milosti vrahem svých rodičů z důvodu, že je sirotek…
Neshoda pochopitelně panuje o tom, KDO je nacista a kdo má být denacifikován… I v tomto případě je to stát a státní politická doktrína, kdo určuje, kdo je a kdo není nacista. A navíc to stát, v daném případě Česká republika, určuje nikoliv na základě bádání historiků, politologů a nestranném hodnocení faktů (a vědomí, že primárních objektivních informací z Ukrajiny a tím méně z Ruska není dostatek), ale na základě své momentální zahraniční politiky.
Opět tedy „situace na bojišti“ se může měnit každým okamžikem, aneb, jak praví klasik, (konkrétně viz hra Caesar Voskovce a Wericha, forbína „být či nebýt“ Wericha a Horníčka). „Když se nějaký obraz znelíbil, pár dobře zvolených puntíků a z mocnáře byla selka… nebo ze selky mocnář…Podle toho, jaká filosofie v domácnosti panovala…“ takže vše může být jinak přímo meteleskublesku. Soud, jsa si velmi dobře vědom toho, zda právě panuje selka či mocnář, dle toho chystá se zjevně soudit a odsoudit. Jímá mne hrůza, co se stane, když dojde ke změně paradigmatu mezi rozsudkem první a druhé instance… Bude se zase hromadně plaveno ze Saigonu k Filipínám a roduvěrní se budou držet kol letadel vzlétávajících z Kábulu? (No, asi se opět nestane nic, že… teda když pomineme těch asi pětadvacet tisíc utopených na té cestě na Filipíny a Tálibán vyzbrojený nejmodernějšími americkými zbraněmi, které se právě zřejmě mystickým způsobem přemístily do Gazy.)
3) Blbec (pardon…) Tomáš Čermák dostal pět let za svou výzvu, uveřejněnou na sociálních sítích, aby lidé všemi způsoby, a to i násilím (na příklad nakopáním do prdele) zabránili přijetí pandemických zákonů. Soud to vyhodnotil jako terorismus, vyhrožování násilím a jako zabraňování Parlamentu v činnosti. Přitom dnes již je zřejmé, že s epidemií covidu a zejména s očkováním to bylo poněkud jinak, než se oficiálně hlásalo v době, kdy se měl Čermák svého trestného činu dopustit – totiž, že nikoliv nepodstatnou roli v pandemii hrály zisky farmaceutických firem a samotné očkování, včetně „opatření“ proti pandemii, se z dnešního pohledu jeví jako minimálně diskutabilní.
Najevo vycházejí stále další a další skutečnosti, které spíše nasvědčují tomu, že dotyčný se snažil na úrovni svého IQ uplatnit ustanovení článku 23 Listiny základních práv a svobod, garantující právo na odpor. A možná, že se časem ukáže, že ten odpor byl legitimní. Způsob hodnocení „nebezpečnosti“, tedy reálné možnosti cokoliv z odsouzeným proklamovaných výzev opravdu učinit, zhodnocení naprostého „nevlivu“ obecných frází odsouzeného, bylo opět na soudu. Psychologové tvrdí, že nejhodnověrnějším psychologickým testem je život sám. Nejhodnověrnějším důkazem o způsobilosti keců Čermáka způsobit jakýkoliv následek bylo, že od doby jeho „výzvy“ se na jejím základě nikdo nepřišel před Parlament ani pošťourat v nose, natož aby vzniklo nějaké povstání, při kterém by muž v hnědé bundě nesměl projít…
4) Jo, a abych nezapomněla: Dušan Dvořák si pořád kroutí svůj šestiletý trest – na „půlku“ ho nepustili, neb se evidentně nepolepšil – za to, že z konopí vařil mastičky ulehčující od bolestí v případech, kdy nepomáhalo nic jiného: nemocní s polyneuropatií a roztroušenou sklerózou, případně rakovinou, by mohli povídat. A ještě si dovolil bojovat za to, aby se svépomocné užívání marjány k léčebným účelům tolerovalo… Jo, to Dozimetři, ti si nejenom vtírali koks do míst, odkud se spíše obvykle upouští, ale ještě navíc proběhla tiskem zpráva, že kokain je přece dobro, v politice jej užívá prakticky každý (o čemž mimo jiné svědčí i stěry z kanceláří poslanců v Evropském parlamentu, stejně jako rozbory vody tamtéž), takže proč vlastně se jeho užívání trestá, že jo? Na místě je jeho legalizace!
5) Koncem srpna udělil soud tříletý podmíněný trest s odkladem na pět let muži, který v průběhu tří let znásilnil a pohlavně zneužil šest malých chlapců s tím, že to byl, rozumějte, exces.
6) Bývalé „tváři“ strany TOP 09, exposlanci JUDr. Dominikovi Ferimu pak soud „ubalil“ tři natvrdo za dvě znásilnění a jeden pokus o něj, přičemž v jednom případě byla dívka nezletilá a umísťovač jí při nesouhlasu s umístěním přesvědčoval, ať s nesouhlasem neblbne, že on je slavnej… Ferriho poškodilo, že se při výpovědi poškozených pochechtával a souběžným šustěním papíru prokázal, že nelituje. Kdyby býval byl nešustil, Bůh ví, jak by to bývalo bylo dopadlo, a, konec konců, pravomocný to není, že.
Souhrn všech těchto trestně-právních událostí, vhodně podpořený akcí spolku Šalamoun „Černé pondělky trestní justice“, kde se referovalo a referuje o obzvláštních zhůvěřilostech českého justičního soudnictví, jehož ruka, dlužno podotknouti, může dopadnout kdykoliv na kohokoliv, vytvořil v české Kotlince tak rozsáhlý záchvat refluxu v širokých lidových vrstvách, že po endiaronu a penicilinu pravděpodobně začne scházet i helicid a tabletky rennie. Ovšem nejde jen o to, že to je ke zblití. (Já teda riskuju, že budu stíhána za nedůstojné vyjadřování: tu blbec, tu k zblití… nepáchám já náhodou i trestný čin dle ust. § 365 trestního zákoníku – „schvalování trestného činu“?? – Do kriminálu prosím posílat jen knížky a vitamíny, buchty ani s pilníkem nechcu.)
Ale čert vem ty blitky i ten potenciální kriminál. Nejpozoruhodnější je, že následkem těchto trestněprávních kauz – ovšem to ve spojení s nejblyštivějším ze všech signalistů – se v národu probouzí něco… zase… a to přesně po… bratrů 603 letech. Jakoubek ze Stříbra tomu říkal „pražské artikuly“. Nevěříte? Uvěříte.
„Čtyři pražské artikuly“ byly základním ideologický kamenem husitství, což nebylo jen něco takového cosi, ale byl to pokus o naprosto unikátní propojení církevní a náboženské (tedy v dnešním slovníku ideové a ideologické) reformy se souběžnou reformou politického systému. O to se ve zbytku Evropy, mimochodem, začalo usilovat, a to s výsledky podstatně méně příznivými než v Čechách za husitů, bratrů tak s dvousetletým zpožděním. Připomeňme si, co to husité chtěli:
1) Přijímání pod obojí. Pro neznabohy: katoličtí kněží přijímali a přijímají Tělo a Krev Kristovu (hostii a víno), zatímco sprostý lid dostane jen Tělo Kristovo, tedy dle husitů mu je cesta k úplné spáse odepřena. Jojo holečkové, rovnosti s panstvem se vám zachtělo, co?? No to nám taky… Teda nám se spíš zachtělo toho, aby panstvo bylo rovno s námi, sprostým plebsem.
2) Svobodné hlásání slova Božího. No to víte, že jo, golubci, nikdo nesmí zasahovat do řádného kázání?? A češtině navíc? Svobody slova se vám zachtělo? Nám taky, nám taky…
3) Konec světského panování církve. Ajta krajta! Ona se ideologie – a navíc jediná povolená ideologie – nemá míchat do politiky? A co na to svatá Gréta? A elektromobilita? A emisní povolenky? A grýndýl sakum prdum? A konec konců ty genocidy co jsou a zase nejsou a případně jsou někde úplně jinde, než byl před tím, a zase jsou hnedle medle zpět? A to jako bez ohledu na ideologii má i stát být vázaný svými vlastními zákony, a to, opět nutno zdůraznit, bez ohledu na signály? Toť skutečně odvážná myšlenka roku 1420, kdy Čtyři pražská kompaktáta vznikla a neméně odvážná i dnes, soudruzi, To bych sem teda nepodceňovala, abychom nezůstali jako kůl v plotě Červeného Hrádku!
4) Nepřípustnost smrtelných hříchů. Aha. Tak já bych zase šla… jako teda ohledně toho šustění papírem, že. A než půjdu úplně, tak smrtelné hříchy to jsou hlavní hříchy. A hlavní nejsou pro to, že jsou nejdůležitější, ale proto, že vznikají v hlavě a ovlivňují tak i veškeré další zločincovo chování. Jsou to: pýcha, obžerství (tedy nestřídmost ve shánění světských statků, nejenom ve žrádle, aby bylo jasno), lakomství (a to i ve skrytých formách, na příklad „nikoho nenecháme padnout“, a to zejména s ohledem na vývoz elektřiny místo stříbrných prutů a volů – to víte, pokrok muší být), závist (to víte – patříme na Západ…), hněv (a na koho se budeme hněvat, rozhodne panstvo hlava nehlava, tedy spíše na Ministerstvu vnitra pytel nepytel). Smilstvo (Dozimetr by mohl vykládat a co se mi to tam plete s těmi slepicemi??) Lenost (a co to dá práce ji zakrýt, ale všichni makáme, že jo!, ovšem stejně to nejde, protože v Kotlince, jak známo, nejde nic, takže je to na nic, nač se snažit a Oblomov náš vzor).
Pořád máte dojem, že Čtyři artikuly pražské pro nás nic neznamenají? Poměry v současném (nejen) trestním právu ukazují, že je čas na obnovu požadavku na jejich dodržování. Je potřeba je vyhlásit za volební program. A to včetně řemdihu, palcátu, sudlice, cepínu a vozové hradby. Kdo se mnou? JO… a s oslavou výročí 1. pražské defenestrace máme fatální zpoždění. Ta totiž byla 1419…
A ještě na úplný nejúplnější konec: otázku, vznesenou v naší české hymně, totiž „kde domov můj“ máme již, myslím, zodpovědně zodpovězenou: v naší české Kotlince, včetně Moravské brány. Nepatříme ani na západ, ani na východ, ani do Bruselovic, ani do Washingtonu, ani do Moskvy, ale pěkně mezi ty naše hory, které nám dávají hranice, viditelné i z Vesmíru. A kdo z vás (milá Evropská Unie) na to má, ptám se vás? Nicméně je zapotřebí ještě zodpovědět tu další otázku, která je vznesena v písni, která by se, dle mého názoru, měla opět stát naší hymnou tak, jak jí byla do doby, než na Josefa Kajetána Tyla padl hen ten romantizmus. Tu je potřeba zodpovědět. Otázka zní: „Kdož sú Boží bojovníci a národa jeho…“.
