„Manželství pro všechny je kočkopes.“ Senátorka vysvětlila, proč osvojení dětí by mělo být omezeno
Také posoudila zákon o stejnopohlavních partnerstvích, který začne platit od příštího roku.
Jak hodnotíte současnou podobu přijatého zákona o svazku stejnopohlavních manželů a práva, která jim dává ohledně osvojení dítěte?
Daniela Kovářová: Jde sice o politický kompromis, ale nedomyšlený a právně nerealizovatelný. Vzbuzuje obrovské množství nejasností a přinese velké problémy v praxi. Je to podivný kočkopes, k němuž se v Senátě nevedla žádná debata, protože se plénum Senátu většinově rozhodlo se tímto tiskem vůbec nezabývat. To vše považuji za špatné a hlasovala jsem proti nekonání diskuse. O sporných věcech se diskutovat má, nikoliv se debatě vyhýbat. Věnujeme se v Senátu tolika okrajovým technikáliím a u takto zásadního tématu si debatu nesmíme dovolit?
Novela, které jste spoluautorkou, hodlá zakázat párům stejného pohlaví osvojit dítě počaté umělým oplodněním nebo se stát pěstouny. Proč toto téma považujete za důležité?
DK: Nejde jen o homosexuální páry. Jde prostě o to, že nikdo si nesmí objednat dítě na zakázku a za peníze. Dítě není zboží. Mateřství nelze degradovat na úroveň reprodukce v nějaké množírně. Velkým tématem, které na tuto problematiku navazuje, je náhradní mateřství. Tuto diskusi vedeme a povedeme. A ani této debatě se nelze vyhýbat, navzdory tomu, že technicky lze zákroky asistované reprodukce provádět.
Starokatolická církev v České republice od příštího roku umožní církevní uzavírání stejnopohlavních partnerství, což je státní platnou formou církevního obřadu. Jak toto aktivní angažování katolické instituce do tématu LGBT vnímáte?
DK: Starokatolická církev má s katolickou církví společného asi tolik jako demokracie s lidovou demokracií. Jde o okrajové společenství s nepatrným množstvím členů. I když si pamatuji, že biskup této církve býval v mládí rockovým textařem. Skutečná katolická církev stále považuje sodomii za vážný hřích – a to je dobře. Aktivisté za práva všech možných menšin vyvíjejí nenávistný tlak na všechny, kdo s progresivistickými změnami nesouhlasí. Útočí, urážejí, dehonestují. Nedivím se, že mnozí nevydrží tomuto tlaku odolávat. Náklady na obhajobu vlastního názoru jsou čím dál větší. Proto to opticky vypadá, že tato témata mají stále větší podporu ve společnosti. Ale nemají. Naopak většinu lidí ten tlak obtěžuje.
Podle průzkumu z roku 2024 žije v Česku 7 procent osob s jinou než heterosexuální orientací, z toho tři procenta se identifikují jako bisexuální. Je právní emancipace této menšiny spíše požadavkem pro zapadnutí České republiky do celosvětové liberální party?
DK: Budou-li se různé sexuální bizarnosti více podporovat a propagovat, pokud možno za veřejné peníze, a budou-li stále vehementněji strkány každému pod nos coby projev opravdové modernosti a pokrokovosti, budeme moci tento podíl u mládeže klidně navýšit na hodnoty před padesát procent. Mám o takových průzkumech vážné pochybnosti, zejména jde-li o mladé lidi. Vidíme totiž, že mnohdy jde o módnost nebo o experimentování. Zejména případy s negativními a nevratnými důsledky umělého zastavení puberty a tranzice svědčí o vzrůstající módě a sociální nákaze mezi mladou generací. Jestliže nám Úmluva o právech dítěte ukládá mít na zřeteli nejlepší zájem dítěte, nesmíme tomuto módnímu šílenství podléhat, a naopak musíme zabránit mladým lidem v sebepoškozování až do věku, než budou úplně dospělí a budou schopni plně posoudit následky svého chování a rozhodnutí.
V rozhovoru s Trikolorou jste zmiňovala, že za „manželstvím pro všechny“ může následovat kompletní zrušení manželství. Mohla byste přiblížit důvody, které Vás k tomu vedou?
DK: Bojovníci za to, aby stát udělil stejná privilegia, která z velmi rozumných důvodů poskytuje instituci manželství, i jiným formám svazků, často šermují obratem „právo na…“. To je čistá manipulace. Na privilegium neexistuje žádné právo a absence privilegia není žádnou diskriminací. Pokud někomu tak strašně vadí, že manželé mají od státu různé výhody (ale také povinnosti), pak by měl spíše logicky požadovat zrušení manželství coby státní instituce. Svazky a partnerství všeho druhu by pak nebyly formalizovány vůbec (jako tomu je dnes u statisíců nesezdaných párů) nebo by si je dotyční upravili sami podle platného občanského práva, čemuž nic ani dnes nebrání. Byla by to taková „odluka státu od manželství“. Zájemci o společenský statut svého vztahu by klidně mohli pořádat různé oddávací rituály na půdě různých dobrovolných organizací a společenství. Mně by se to nelíbilo, já jsem pro to, aby stát manželství nadále podporoval a aby od manželů vyžadoval plnění uložených povinností, například pořizování si dětí, na čemž stojí všechny společnosti. Ale ona „odluka“ by pořád byla čistší než bezdůvodné rozšiřování státních privilegií i na svazky, na jejichž garanci stát nemá žádný formulovaný zájem.
