Médiím věří nejvíce ti, kdo je vůbec nesledují. Hampl vysvětlil důvěru mladých informacím o Ukrajině
Za nejvíce objektivní považují informace o Ukrajině lidé ve věku 16 až 24 let. Nejvíce skeptičtí jsou lidé ve věku nad 65 let. Proč podle vás starší generace nevěří zprávám o konfliktu v médiích hlavního proudu?
Všimněte si určitého paradoxu. Těm médiím věří nejvíce ti, kdo je vůbec nesledují. A nejméně jim věří ti, kdo se na ně dívají nejvíc. Ty výzkumy je zapotřebí číst s rezervou. Navíc se neměří skutečná důvěra, ale pocit. Že někdo říká, že médiím nevěří, to ještě neznamená, že jimi není ovlivněn (a naopak).
Zajímavější jsou tedy spíše časové řady, které ukazují, jak se mění postoje v čase. Když někdo zaškrtne, že těm médiím věří a o rok později už napíše, že jim vůbec nevěří, tak pravděpodobně došlo ke změně.
A tady platí, že velká mainstreamová média dosáhla vrcholu důvěryhodnosti během covidové epidemie a od té doby jim lidé věří méně a méně.
Průzkum ukázal rozdíly ve vnímání pravdivosti zpráv i v jednotlivých krajích. Respondenti v Karlovarském kraji mají nižší důvěru než osoby žijící v Libereckém kraji. Čím byste tento rozdíl vysvětlil? Hraje zde roli také věkové složení nebo jiné národnostní složení či mentalita obyvatel?
Neviděl jsem data, ale předpokládám, že rozdíl je dán sociálním postavením. V Karlovarském kraji žijí v průměru mnohem chudší lidé než na blahobytném Liberecku. Pokud se cítíte vítězem dění, pak je snadné se ztotožnit se systémem a okázale věřit propagandě. Když se stěží držíte nad vodou, jste kritičtější a o propagandě si myslíte své.
To je ale naprosto v pořádku. Mainstreamová propaganda je určena bohatým, nikoliv chudým. Když se třeba mluvilo o tzv. deštníku proti chudobě, chudí dobře věděli, že to vůbec nefunguje. Bohatí ale získali pocit, že se pro chudé lidi něco dělá. A tak je to pokaždé.
