Musil: Aktivity landsmanšaftu nepovedou k návratu Němců, ale z nás se stanou Němci druhé kategorie

Minulý týden se Poslanecká sněmovna hlasy vládní koalice vyslovila proti sjezdu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Brně a vyzvala ke zrušení akce. Jak hodnotíte reakci vlády na požadavky svých voličů?

Nejsem si zcela jist, zda to vláda myslela upřímně, nebo jen udělala krok, který považuje za očekávaný od svých voličů. Sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení sice dráždí a provokuje, ale ve své podstatě nemá přímý vliv na dění v ČR. Čistě hypoteticky jej šlo i vymlčet, pokud by nebyla vůle chovat se podobně jako opozice. Lokalizace sjezdu má hlavně symbolický význam. Vzhledem k tomu, že příznivci konání sjezdu v Brně jsou vesměs přívrženci opozice, tak se vládní koalice zřejmě rozhodla vyjádřit opačně. Předpokládám, že však praktické kroky vláda nepodnikne a zůstane u proklamace. Více než o skutečné vyjádření názoru směrem k činnosti Sudetoněmeckého krajanského sdružení jde o vymezení se proti domácí opozici.

Předseda spolku Bernd Posselt v rozhovoru s MF Dnes prohlásil, že „problémem Benešových dekretů je to, že vznikly na principu kolektivní viny“. „To je historie. Už to nemůžeme změnit, avšak můžeme o tom diskutovat,“ dodal. K čemu mají tyto diskuze nyní sloužit? Co tím Němci sledují?

Všeobecné odmítání kolektivní viny je alibismus, který byl jako politický směr velmi zpopularizován ve 20. století a eskalován do extrému v poslední době. Díky tomuto postoji byla možná politika COVIDismu, díky stejnému postoji máme obrovskou hospodářskou kriminalitu, která není stíhána, upadá systém školství i zdravotnictví a hromadné sdělovací prostředky se mění na stoku plnou lží a podněcování k nenávisti. Je to proto, že každý jednotlivý člověk naší země i světové civilizace jako celku si alibisticky řekne: „Však to ne já, to oni!“. Přičemž „oni“ je nehmatatelný fenomén zosobněný tvářemi několika politických loutek. Ale není to tak. Viníkem je každý, kdo o tom ví a nic proti tomu nedělá. Dvojnásobným viníkem je ten, kdo k tomu dokonce přispívá. Snaha o revizi pohledu na nacismus právě tímto úhlem pohledu vede k bagatelizaci toho, co se tehdy stalo a otevírá do budoucna možnost, že se bude něco podobného opakovat. Přesněji řečeno už se tak děje.

Festivalu Meeting Brno, který sjezd hostí, udělil záštitu předseda Senátu Miloš Vystrčil, který akci navštíví jako jediný ústavní činitel. Oproti tomu Německo má četnou politickou reprezentaci bez oficiálního protokolu: vedle předsedy bavorské vlády Markuse Södera a spolkového ministra vnitra Alexandera Dobrintha přijede i bavorská ministryně pro sociální věci Ulrike Scharfová. O čem svědčí tato sestava delegace? Jaký signál tím vysílají České republice?

Chování předsedy senátu Miloše Vystrčila nepřekvapuje. Je to takový novodobý Emanuel Moravec. Účast představitelů německé politické scény je jiná situace. K pochopení je třeba se ohlédnout čtvrtstoletí zpátky. Omluvu sudetským Němcům nabízel už Václav Havel a tehdejší německý kancléř Helmuth Kohl z toho tiše vycouval. Uvědomil si, že otevřením sudetoněmecké otázky otevře hned několik zásadních problémů. Jednak byli bezprostředně po válce odsunutí Němci z východní Evropy v Německu považováni nikoliv za Němce, ale za Čechy, Moraváky, Slezany, Haličany, nebo třeba Maďary, a otevřením této otázky by se z milionů Němců v Německu opět stali potomci přistěhovalců a navíc by se vytvořil precedens masové možnosti dvojího občanství zneužitelný i zcela jinými skupinami osob. Panovala obava, že by se podobně začaly chovat menšiny v Německu a problém německých Turků by zřejmě nešlo tehdejšími prostředky ukočírovat. Vyrobit si miliony tureckých „Sudeťáků“ Kohl opravdu nechtěl. Je otázka, zda toto nebezpečí považují Němci už za neřešitelné a obranu za propásnutou, a proto ztratili zábrany v chování vůči východu. Je také možné, že prostě čas už otupil zábrany natolik, že se Německo začíná vracet do svých historických kolejí. To naznačuje i chování některých jeho představitelů. Například zmíněný Alexander Dobrinth se na loňské návštěvě Izraele nechal slyšet, že Izrael je nejbližším spojencem Německa v boji proti teroru. Vezmeme-li v úvahu, že současný Izrael se chová ve svém regionu podobně, jako nacistické Německo za druhé světové války, tak je vážně k zamyšlení, jací lidé podporují Sudetoněmecké krajanské sdružení přímo v Německu. Markus Söder loni horoval za dodávky střel Taurus na Ukrajinu, když byl na návštěvě u výrobce této zbraně. Mluvil dokonce o tom, že je to morální povinnost Německa. Je těžké se ubránit pocitu analogie mezi jeho současným postojem a postojem nacistického Německa k banderovcům.

Ve své petici Fórum lidu také upozornilo, že sjezd financují orgány veřejné moci cizího státu: Spolkové ministerstvo vnitra SRN, Bavorsko, Česko německý fond budoucnosti. Dá se na základě toho proti Meeting Brno uplatnit nový zákon o spolupráci s cizí mocí?

Dá i nedá. Justice v České republice funguje v těchto věcech dle politických přání a velmi selektuje, která cizí mocnost u nás může dělat cokoliv a která je naopak tabu. Obávám se, že čeští soudci se proti německým představitelům rozhodně nepostaví a obalí jejich vliv řečmi o společných zájmech v rámci EU. Stav české justice neumožňuje vůbec předpokládat, jak bude ten či onen zákon vykládán a aplikace zákonů v České republice připomíná více vykládání Koránu než právní systém.

Proč česká opozice urputně stojí za sjezdem cizí národnostní menšiny a ze zástupců potomků českého a moravského pohraničí dělá hrdiny? Proč mlčí o prvním odsunu Čechů v novodobé historii: o Mnichově, kdy Česko přišlo o 30 % svého území a tři pětiny svých průmyslových kapacit? Jaký prospěch má opozice z hájení zájmů cizí národnostní menšiny?

Na to není jednoduchá odpověď. Mezi „takzvanou opozicí“ jsou lidé přímo zainteresovaní do podpory zahraničních vlivů u nás a lze tušit, že to nedělají zadarmo. Ti však na sebe nabalují naivní kompars, který touží stát se takříkajíc zápaďákem. Tato druhá skupina lidí je daleko početnější a v podstatě se jedná o jakousi politickou sektu, kdy fenomén západní kultury je pro ně něco jako náboženství. U této dosti početné skupiny osob kromě jejich fanatismu žádnou jinou motivaci nenajdeme. Nakonec zde máme osoby, které by to vlastně ani nepodporovaly, jen mají strach se odlišovat od okolí. Strach z ostrakizace je vždy velmi silnou motivací pro nevybočování z řady. Důvod je v těch uvozovkách ve výrazu „takzvaná opozice“. Stav, kdy ODS, STAN, KDU-ČSL a jejich satelity nesedí ve vládě automaticky nazýváme opozicí. Reálně však ovládají média, soudy, školy, finanční sféru i trh se vším na co si vzpomenete. Jejich moc je obrovská. Loňské volby jim tuto moc rozhodně neodebraly a opozicí jsou jen formálně. Jejich vazba na západní mocnosti včetně Německa je drží u faktické moci bez ohledu na výsledky ve volbách, a to je zavazuje k loajálnímu chování.

Nakonec bych chtěl dodat, že otázka poválečného odsunu sudetských Němců není jednoduchá otázka. Problémem je představa, že existují jen dva úhly pohledu, tedy proněmecký a pročeský. Ve skutečnosti se jedná o šňůru vzájemných historických křivd založených především na ekonomických, a nikoliv jazykových či národnostních základech. V devatenáctém století se národnostní otázka objevuje jako chybná představa o příčině společenských problémů a ve dvacátém století to dalo vzniknout nacismu. Dnes už jen nepatrná hrstka historiků tuší, že národnostní nenávist má původ ve zrušení latiny jako úředního jazyka a nahrazením její role jiným, živým jazykem, a to němčinou. Každý další krok toto jen eskaloval. Vyvázání Maďarů z područí německé hegemonie vytvořil analogickou ale ještě tvrdší podobu v Uhrách a po první světové válce se vše opět otočilo a z Němců se stali cizinci ve své zemi, kde žily jejich rody po staletí. Místy v tehdejším pohraničí opravdu obyvatelstvo živořilo na pokraji hladomoru. Zabrání Československého pohraničí se ztrátou značné části průmyslových kapacit ve prospěch Německa v roce 1938 je z našeho pohledu historická křivda, kterou se ospravedlňujeme pozdější odsun Němců do Německa. Jenomže z pohledu Němců byl předchozí akt dělení Rakouska-Uherska v roce 1918 to stejné, jen obráceně. Nutno připomenout, pro člověka z roku 1939 byly události dělení podunajské mocnosti záležitostí starou pouhých dvacet let, a tedy emočně stále silnou. Podobně na tom byly pocity Němců ze ztráty území v Polsku. Další otočka v podobě třetí říše toto dokázala vystupňovat až do podoby holokaustu až nakonec problém skončil masovým odsunem německojazyčného obyvatelstva do Německa. Tím vznikly v Evropě vesměs národní státy, ale očekávaný výsledek se nedostavil. Naše sociální problémy ukazují, že příčina nebyla v tom, kdo jakým jazykem mluví, ale kdo koho obírá o jeho životní prostor a výdělek. Sociální rozdíly v dnešní České republice, ale i Německu jsou obrovské a laickým pohledem se těžko identifikují, protože novodobí páni mluví většinou stejným jazykem jako my.

Sudetoněmecké krajanské sdružení mluví o odsunu jako aktu nespravedlivém. Pokud by však chtěli nápravu, museli by jít po systémové příčině této křivdy, která je jen jedním z článků na dlouhé šňůře plné historických křivd. Jim však nevadí současný světový řád, ekonomický model stojící na práci jedněch pro druhé. V zásadě vytrhávají své téma z kontextu dějinných souvislostí. Osobně se domnívám, že činnost tohoto sdružení zřejmě nepovede k návratu Němců k nám v podobě přistěhovalecké vlny. Spíše jde o testování stavu povědomí naší populace na toto téma. Revize dějin je součástí soukolí globalizační politiky západních mocností. Ve výsledku se k nám nenastěhují Němci, ale z nás se stanou Němci druhé kategorie. Jen už nemluvíme o čtvrté říši, ale o Evropské unii. Druhokategoričnost našeho postavení v EU pak budeme omlouvat nikdy nekončícími mýty o minulém režimu. Tak jak si církev vystačila tisíc let se strašením ďáblem a kacíři, tak i současný režim bude schopen donekonečna úpadek naší společnosti svalovat na dávno zaniklý minulý režim. To, že dnešní dvacetiletí lidé emočně velmi prožívají například příběhy z padesátých let, které nezažili často ani jejich prarodiče, je známkou značné fanatizace společnosti. Je to podobné naladění sudetských Němců z doby první republiky. Tu analogii si málokdo uvědomuje a je to skutečné riziko vzniku nových tragédií. Sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení do soukolí této propagandy zapadá, a proto je jeho konání v Brně pro nás poškozující, a to i přes to, že k historickému odsunu Němců můžeme být kritičtí a připustit, že nebyl až tak spravedlivý, jak prezentovala státní moc představovaná bývalým prezidentem Benešem.

Děkujeme za rozhovor!