Šebestík: Kyjev volá na pomoc alespoň kousek NATO, celá aliance se do války s Ruskem jít bojí
Zelenskyj zakládá „Karpatskou osmičku“ v době ochlazení vztahů s Varšavou a rostoucí únavy Evropy. Je tento formát reálnou integrací, nebo jen zoufalým pokusem Kyjeva udržet finanční toky z unijních rozpočtů?
Úplně každá iniciativa současného kyjevského režimu a jeho hlavy, nelegitimního prezidenta V. Zelenského, směřuje k záchraně režimu a k ničemu jinému. Tonoucí se stébla chytá, a Zelenskyj hledá urputně každou skulinku, kterou by se prodral on a jeho režim (o Ukrajinu a Ukrajince mu pochopitelně nejde) do nějaké formy integrace. Tak jako dítě hledá matčinu sukni, tak vztahuje ruce po nějakém kusu Západu také kyjevský režim.
Samotný nápad sestavit ze států, které mají nějaký teritoriální nebo historický vztah ke Karpatům, jakýsi integrovaný formát je z mnoha důvodů kuriózní. Ostatně reakce na Zelenského „projekt“ ze strany Maďarska a Slovenska a v tradičně velmi opatrné formě i reakce současné české vlády, ukazují na to, že Karpatská osmička je nebo bude brzy takzvané mrtvě narozené dítě. Proč? To není tak těžké uhodnout. Maďarsko účast v Zelenského formátu odmítlo, což nejspíš odpovídá utajovanému plánu Budapešti na zisk Podkarpatské Rusi, která byla na krátký čas součástí prvorepublikového Československa, ale dříve, od konce 11. století, patřila do roku 1918 pod Uhry, a během německé okupace ji Hitler zase na chvíli milostivě přenechal Maďarům, kteří bojovali na jeho straně. Maďaři pochopitelně nemluví o touze získat tento kus současné Ukrajiny, ale nový premiér, Magyar, si nedává pozor na jazyk a takto nedokáže utajit obnovování imperiálního smýšlení starých Uher. Na vlastní uši to už pocítili Slováci.
Maďarsko stejně jako Polsko sice velice podporují (Poláci dnes už jen s rusofobií, ale bez nadšení) kyjevský režim, ale dost možná tiše předpokládají, že se Ukrajina v důsledku sebevražedného konfliktu s Ruskem, který jí zajistil pučem ustavený kyjevský režim s podporou oligarchie vládnoucí ve Spojených státech a ve Velké Británii (brzy se pod heslem „Oligarchové celého Západu, opět proti Rusku spojte se!“ přidaly další vlády), zkrátka a dobře rozpadne. Polsko po jistý čas ovládalo Halič s jejím centrem ve městě Lvov. Tato západní část Ukrajiny byla a zůstává epicentrem každého výbuchu extrémního protiruského, ale také protipolského nacionalismu. Přesto možné, že si Varšava, v případě, že se Ukrajina skutečně rozpadne, přijde znovu pro tu část starých ruských zemí, které v dějinách periodicky získávala a ztrácela. Samozřejmě, veřejně ani muk! Nečisté záměry vysoce civilizovaná, demokratická siamská dvojčata, NATO/EU, vcelku i jednotlivě, přísně tají. Podporuje se přece Ukrajina, ne kyjevský režim! Tak je to, prosím, správně?
Západní oligarchie samozřejmě od samotného začátku nepředpokládala, že by Ukrajina válku s Ruskem vydržela. Počítalo se s ní jen jako s nástrojem, který po upotřebení a zlomení bude možné odepsat. Vzhledem k tomu, že oním jádrem, ze kterého vzešla ohromná rusofobie, jež se stala roznětkou nejprve konfliktu Kyjeva s Donbasem a potom i příčinou ruského ozbrojeného vstupu do tohoto konfliktu, byla především ona Halič, potom se dá předpokládat, že Moskva tuto vysoce konfliktní oblast Polákům ráda přenechá. Ať si s novými banderovci poradí Varšava sama. Bude se ale Varšavě chtít do denacifikace západní Ukrajiny? Možná nebude.
Oficiální český postoj k Zelenského pokusu zajistit si pro svůj režim nějakou koalici, která se nechá zničit spolu s ním, je samozřejmě opatrný, což je pro Andreje Babiše charakteristické. Nicméně, alespoň se Babiš do tohoto dobrodružství nehrne. Srbský prezident, Vučić, patrně státník, jaký v Evropě (pomineme-li Vladimíra Putina) čelí nejhoršímu zacházení ze strany EU/NATO, už ve své funkci končí, nicméně nejspíš usoudil, že platonická přítomnost Srbska u prázdné kolébky, nemusí nic znamenat. Žádná Karpatská osmička ke křtu jistě nepůjde.
Pozvání Rakouska k tomuto projektu působí rovněž docela úsměvně, neboť když se Podkarpatská Rus i Halič nacházely ve svazku Rakousko-Uherského impéria a Polsko rozdělené mezi Habsburky, cara a německého císaře de iure neexistovalo, tak pouze odtud pramení rakouský vztah ke Karpatům. Rakušané mají jaksi, jak je známo, svoje Alpy. Takže i Vídeň si možná chviličku postojí nad Zelenského mrtvým projektem, což ocení v Bruselu, který vítá úplně všechno, co Zelenského v zoufalství napadne.
No a Rumunsko možná uvažuje podobně jako Maďarsko. Občané Ukrajiny, ti, kteří nestojí za Zelenským a jeho režimem, si možná povšimnou, kolik se mezi údajnými západními přáteli nachází supů čekající na kořist. Také Rumunsko může tedy, bude-li samozřejmě chtít, projevit zájem o kousky současné západní Ukrajiny. Škoda, že si na Ukrajině soudní občané nevzpomněli na vlastní dějiny, na to, že „spojenectví“ze Západu bylo vždy příčinou nejhoršího utrpení této vskutku nešťastné země. Snad alespoň současnou znovu trpkou zkušenost se západním „přátelstvím“ se na Ukrajině podaří vytesat do kamene jako obří memento!
A jak znělo ve vaší otázce, zda se Kyjevu jedná o toky peněz, pak odpověď asi mohla být jednoduchá. Jedná se o peníze a o udržení režimu. Obojí jsou spojité nádoby. Naproti tomu vůbec se nejednalo a nejedná o svobodu, nezávislost a prosperitu Ukrajinců.
Premiér Fico na ukrajinský summit nedorazil. Maďarský premiér Magyar dnes přirovnal Karpatskou osmičku k vesnickému fotbalovému týmu. Poznamenal, že Ukrajina nepožádala Maďarsko o souhlas se vstupem do této organizace. Neznamená tato nejednotnost, že sousedé vnímají projekt spíše jako jednostrannou finanční prosbu Kyjeva než jako partnerství?
Reakce Slovenska a Maďarska byly okamžité a transparentní, ostatní státy, respektive jejich vlády, vyčkávají nebo předstírají či mlží. Slovensko, stejně jako Česká republika neprojevují a reálně ani nemají vůči Ukrajině žádné nároky a skryté plány. Byly včleněny do západních struktur, ve kterých se vlastní politika nepřipouští a neodpouští, takže i ty nejvíce vlastenecké vlády (je jich tuze málo) musí lavírovat, kličkovat, tančit mezi porcelánovými hrníčky, aby se oligarchický imperiální a (neo)koloniální moloch, který Západ ke škodě jeho občanů řídí, příliš nedovtípil, že nemá všechno úplně pod kontrolou. Češi a Slováci jsou možná jediné národy západní poloviny Evropy, které jsou tak nějak spokojené s tím, co mají a nežádají trhat na kusy nějaký cizí stát, nepřejí si jeho rozpad, zánik a vykradení. Možná podobně smýšlejí také Slovinci, Srbové, Chorvati, Makedonci, Černohorci… Možná. Nevíme. Nicméně, o Češích, Moravanech, Slezanech a o Slovácích můžeme asi říci opravdu odpovědně, že jsou to národy mírumilovné a nepožadující žádné revize dějin ani geografie. Na to ale můžeme být právem hrdi, protože v EU/NATO patříme k nejvzácnějším a nejsvětlejším výjimkám. Kéž by nám to navzdory členství v NATO/EU vydrželo!
Tusk chce na summitu jednat o „antibalistické koalici“ a Rumunsko posílá vojáky do koordinace pomoci. Není zatahování Karpatské osmičky do vojenských témat nebezpečnou provokací vůči bezpečnosti střední Evropy?
Pochopitelně, že Zelenského obrovité úsilí dosáhnout nějaké integrace se Západem, o kterém soudí, že je přítel, který s nasazením vlastního života brání výběrově Ukrajince (na nikom jiném „příteli“ nezáleží), a nikoliv vypočítavý projektant konfliktů a válek, ze kterých očekává profit, směřuje k získání vojenské, logistické a další finanční podpory. Moc peněz pro kyjevský režim prodlužuje jeho existenci, zatímco málo peněz se rovná mír a ten se rovná jeho konci. Režim, který se v roce 2014 zmocnil s podporou anglosaské oligarchie vlády v Kyjevě, představoval od samého začátku riziko nejenom pro mnohamiliónovou ruskou „menšinu“ na Ukrajině, a ve spojení s NATO byl hrozbou i pro Rusko, ale lidem s určitou historickou zkušeností a minimem představivosti muselo být od samého začátku jasné, že bude nebezpečím i pro sousední státy. A vůbec pro bezpečí Evropy. Byl to úplně jednoduchý matematický příklad. Nejaktivnější nacionalisté režimu se nedávno projevili docela transparentně, když unikla na veřejnost jejich mapa „Velké Ukrajiny“. Ukrajina nemá historicky jednoznačně dané hranice ani na Východě, ani na Západě. Když Lenin daroval novému ukrajinskému státu průmyslový Donbas, učinil tak jen proto, že bolševici potřebovali mít na Ukrajině průmyslové dělnictvo. Ne jen rolníky. A tak se Rusové na Donbasu stali minutu od minuty Ukrajinci. Podobně Moskva přenechala Ukrajině i celou Novorossiji, kterou v 18. století pracně dobývali na krymských Tatarech a Turcích ruští admirálové, generálové a carové a carevny. Nakonec své úplně nepochopitelné, absurdní počínání dovršila Moskva za Chruščova, když Kyjevu věnovala své možná úplně nejcitlivější a nejzranitelnější území na jihu, Krym! Úplné šílenství vysvětlitelné snad vírou, že Sovětský svaz se nikdy nerozpadne. Tohle byla nejriskantnější ruská ruleta v celých dějinách země. Žádný carský oficír se nikdy neopil tak do bezvědomí, aby někomu datoval Krym! Ale současný kyjevský režim si asi může malovat mapy v jakémkoliv formátu a vždy to bude s velkým otazníkem. Nebo to bude evidentní nesmysl. Ale zkušenost s případy západního šovinismu, tedy fašismem a nacismem, měly Evropany včas varovat, že šovinismus „východní“, tedy ukrajinský, může být expanzívní rovněž. Samozřejmě, že bylo povinností demokratů a civilizovaného Západu kyjevské pučisty zastavit, a ne jim dodávat peníze, zbraně a kuráž pro válku proti Rusům na východě země a Rusům z Ruské federace. Jenomže, Západ už nějaký čas dělá všechno obráceně. Úplně všechno, snad bez výjimky.
Vznikala v dějinách Evropy podobná situační spojenectví s pochybnými výsledky?
V dějinách jen samotné Evropy vznikala někdy docela kuriózní spojenectví. Většinou je iniciovala některá mocnost, která ale budoucím partnerům opomněla říct, že v alianci nebude mít jejich slovo žádný význam. Toto je ostatně případ i Evropské unie za U. von der Leyenové nebo NATO pod americkým vedením. Staří Římané byli mistry v oboru mesaliancí. Samotný Řím se po svém založení rozpínal tak, že vyslyšel volání některého údajně nebo skutečně ohroženého souseda, kterému přišel „nezištně“ na pomoc. (I bez článku číslo 5.) Ihned poté, kdy Řím pomohl volajícímu v nouzi, tak zachráněného volajícího v nouzi sám anektoval. Také kyjevský režim volá v nouzi na pomoc alespoň kousek NATO (pro Karpatskou osmičku), když celé NATO se do války s Ruskem jít bojí. Toť pozitivní účinek pudu sebezáchovy. Alespoň něco, když už skoro nic.
Někdy se volání o pomoc volajícímu škaredě nevyplatí. Tak se stalo třeba ve druhé polovině 5. století, kdy si romanizovaní Keltové, kteří se zvali Britové a obývali víceméně území pozdější Anglie, pozvali proti nájezdům severních Piktů a Skotů z oblastí pozdějšího Skotska „přátele“ ze Saska. Sasové spolu s Brity Pikty skutečně zahnali, ale Britské ostrovy už neopustili. Hezky tam zůstali a s ostrovy se sžili. Spolu s nimi přišli na Britské ostrovy také germánští Anglové a Jutové. Tak se rodilo anglosaské etnikum. Pojem se dnes, ne úplně přesně, vztahuje také na obyvatele Spojených států, zejména na jejich „elity“. Původním Keltům (Britům) nakonec nezbylo, než aby se odebrali hledat domov jinde. Našli ho ve Walesu a v Cornwallu.
Jinak samozřejmě existují doklady o uzavírání svého druhu nouzových či okolnostmi vynucených smluv mezi státy, které se v situaci bezprostředního ohrožení ukázaly být jen kusem bezcenného papíru. V bojích za nezávislost proti Turkům uzavíraly národy Balkánu mezi sebou dohody a aliance, které sice někdy splnily svůj krátkodobý účel, ale téměř ihned na to se začaly ty národy, které původně spojovala touha po nezávislosti, přít mezi sebou. A šlo, jak také jinak, zase o území. Svůj alianční potenciál obrany před případnou revanší Německa nesplnila ani Malá dohoda uzavřená po první světové válce pod francouzskou patronací mezi Československem, Jugoslávií a Rumunskem. Hitlerovi se totiž podařilo Jugoslávii rozbít a Rumunsko si přitáhnout na svoji stranu. No a o kvalitě spojeneckých dohod se západními demokraciemi v předvečer Mnichova 1938 už škoda mluvit. Ale nepoučili jsme se. Zase jsme je uzavřeli, opět věříme… „Credo, quia absurdum,“ pravil už ve 2. století n. l. učený Quintus Septimius Tertullianus. Tedy: „Věřím, protože je to nesmyslné.“ Dnes, u nás na „Západě“, v podstatě už nevěříme vůbec ničemu, co by nebylo dokonale nesmyslné.
Děkujeme za rozhovor!
