Unipolární politika způsobila dvě světové války. Zbořil připomněl i následky kontinentální blokády
Podle informací médií se premiér Fiala chystá na cestu do Číny v příštím roce. Jaké cíle sleduje Česká republika v Číně, kterou v nové obranné strategii označuje za jednu ze svých hlavních bezpečnostních hrozeb? Bude Čína komunikovat s předními zástupci české vlády, kteří pravidelně vyjadřují podporou Tchaj-wanu?
Jen na první pohled by se mohlo zdát, že česká vláda v čele s Petrem Fialou, jak se říká v otrockém překladu z ruštiny, „sešla s umu“. Ale zřejmě je to spíš něco o „kakofonii české zahraniční politiky“, jak se o tom mluví u nás doma a ve světě, který se ještě o českou zahraniční politiku zajímá. Anebo v obskurním prostředí české vulgární geopolitiky, ke které se hlásí každá druhá česká kavárna nebo restaurace. Je to informace, o které se obávám říct, že je víc než zmatená. Věřit se dá především tomu, že Tomáš Pojar nedávno navštívil ČLR a byl přijat na relativně vysoké úrovni. Pojar je od roku 2022 poradcem předsedy vlády pro národní bezpečnost a dnes už zkušeným diplomatem s dobrým jménem na MZV ČR a ve Státu Izrael, kde byl čtyři roky velvyslancem. Je i v kontaktu se současným trochu zmateným prostředím struktur EU a okolo EK. Je v prorockém prostředí českých komentátorů dokonce považovaný za „malého českého Kissingera“.
Dovolil bych si v této souvislosti nepřehlédnout ani Pojarovo nejméně desetileté působení v řadách „humanitární organizace“ Člověk v tísni, které se dostávalo přízně Václava Havla. Členové a spolupracovníci této organizace mají bohaté zkušenosti ze svého působení v zahraničí. Jsou mj. placeni přímo nebo nepřímo z rozpočtu Vlády ČR (i prostřednictvím ČT), ale i ze zahraničních zdrojů. Pojar, stejně jako třeba Šimon Pánek, jsou dnes ve zralém věku odpovídajícímu vysoké úrovni politiky a ve srovnání s většinou vládních osobností posledních několika let je významně převyšují. A pokud dojde ke změnám v české politice, o čemž téměř nepochybuji, mohli by z tohoto prostředí pocházet nové autority, které by byly schopné definovat českou zahraniční politiku, a možná i politiku vnitrostátní, významněji než dosavadní klopýtající ministerské sdružení okolo Petra Fialy.
Naopak si neumím představit, jak a proč by měla na toto ucházení se o přízeň čínská strana reagovat a do jaké míry jsou změny české politické scény nad nebo pod rozlišovací schopností čínských autorit. V této souvislosti mne proto zaujala zpráva o tom, že ředitel fotbalového oddílu SK Slavia Praha, Jaroslav Tvrdík, vycestoval stejným směrem jako Tomáš Pojar. Jeho klub je spojován s investicemi čínského sponzora, dokázal se vyrovnat se škodami, které napáchali jeho klubu demonstrativní výlety na Tchaj-wan pp. Vystrčila, Hřiba, Pekarové-Adamové, stejně jako nápady agentů Sinopsis (aneb společenství Čína v kontextu a souvislostech za spolupráce s katedrou sinologie FFUK Praha), které poskytují tomuto zmíněnému triumvirátu své služby. Nezapomínejme také na to, že Jaroslav Tvrdík byl ministrem obrany ve vládě Miloše Zemana a Vladimíra Špidly a že byl před několika dny jednat o zřízení přímé letecké linky Pekingu do Prahy.
Na ekonomickém summitu o Hedvábné stezce a jižním pásu byl v Číně asi před měsícem také bývalý předseda české vlády Jiří Paroubek, z jehož vystoupení si česká novinářka Karolina Fejtová vtipně všimla, že prý „mluvil lámanou angličtinou“. Neopomněla zaznamenat, že se tam Paroubek sešel s Viktorem Orbánem a že na stejném jednání byl i Vladimír Putin. Zda o něčem zajímavém mluvili, jsme se od ní bohužel nedozvěděli.
Konečně asi nelze přehlédnout, že v ČR bude několik dnů vystupovat v březnu 2024 velkolepá čínská Shen Yun Performing Arts. Má to být v Praze, v Kongresovém centru a ve Státní opeře Praha. To se zatím nepodařilo, a doufejme, že nepodaří, zrušit sinofobním ideologickým fanatikům jako rusofobům v případě vystoupení Anny Netrebko před několika měsíci.
Zdá se tedy, že česko-čínské vztahy kulturní a nejen politické se snaží možná i někdo z vlády dostat na jinou úroveň, než bylo v posledních letech běžné a mediálně atraktivní. A že se s tím budou muset vypořádat, pokud to ovšem dovedou, i naši „muži v zeleném“, kteří občas stále ještě varují před kdysi žlutým, dnes podobně až rasisticky vnímaným rudým nebezpečím. Tím, které propagovali jejich předchůdci a sinofobní koloniální imperialisté v 19.-20. století.
Podle deníku Financial Times Česká republika v rámci nového balíčku sankcí navrhla omezení volného pohybu ruských diplomatů v schengenském prostoru. Přitom ještě minulý týden během setkání vlády se zástupci ministerstva zahraničí se měla probírat otázka o novém velvyslanci České republiky v Moskvě. Proč čeští diplomaté postupují poněkud rozporuplně? Jaký význam má tato iniciativa?
Myslím, že za tím není třeba hledat nic důležitého. Česká vláda je podle zákona odpovědná za svá kolektivní rozhodnutí, ale poslední dny ukazují, že jednotliví ministři jednají bez společné odpovědnosti. Je to alarmující i proto, že není důležité, zda jednotlivci dělají dobrá nebo špatná rozhodnutí, ale dělá to dojem, a nejen na Financial Times, že vláda tzv. pětikoalice je ve skutečnosti vládou samostatně jednajících a nezodpovědných jednotlivců, kteří se chtějí dětinsky předvádět před svými nejbližšími a zájem státu nebo společnosti je jim lhostejný. Možná jim budou aplaudovat někteří bruselští subalterní úředníci, ale to ještě neznamená, že např. pan MZV Lipavský si uvědomuje, že se ve svých výrocích dotýká problému, který přesahují jeho možnosti a představy o současné Evropě. Jeho dnes už slavný výrok, že „Rus musí dostat na budku…“ sice ruská strana přešla mlčením, ale to ještě neznamená, že o něm, nebo o podobných výkřicích jeho přátel z „Řeporyjského kruhu“ nic netuší. Nevím, na čí straně jsou větší česká pravda nebo zbožná přání jednotlivců, ale za jen trochu normálních okolností by taková vyjádření měla být politickou sebevraždou.
Časopis Politico s odkazem na nejmenované diplomaty EU uvedl, že vláda Petra Fialy žádá Evropskou komisi, aby prodloužila povolení k dovozu ruské oceli do roku 2028, protože nemůže najít náhradu. České úřady přitom minulý týden Rusku zakázaly nakládat s nemovitostmi, které v zemi vlastní. Chová se podle Vás vláda zkratovitě? Proč na jedné straně neustále mluví o Rusku jako o hrozbě, a přitom stát potichu pokračuje v obchodování s touto zemí?
Mám dojem, ale dovoluji si zdůraznit, že je to jen můj subjektivní dojem, že při všeobecném a téměř celosvětovém krachu protiruských sankcí, je to jen další projev desorientace na úrovni vzniku a prezentování vládních rozhodnutí
Abych nebyl objeven, žalován, souzen a odsouzen, dovoluji si upozornit na historický precedens, na který vzdělání a intelekt evropských autorit už asi nemůže dosáhnout. Je jím veleslavné vyhlášení Kontinentální blokády na začátku 19. století Napoleonem a jím vynuceným Berlínským dekretem z 21. listopadu 1806. Ten zakazoval obchodovat s Velkou Británií a uzavřít ji přístup do evropských obchodních center. V té době byl rozsah politického a ekonomického vlivu Velké Británie s jistotu výhradou skoro tak velký, jako má v současném světě Ruská federace. Důsledky těchto „sankcí“ byly různorodé. Někdy to vedlo k nebývalému rozvoji industrializace, proměně agrární politiky na kontinentu, ale zejména k nebývalému rozvoji podloudnictví a narušení do té doby pracně dodržovaných pravidel mezinárodního obchodu. Druhým efektem byla „transformace“ kolonialismu do kolonialismu imperialistického a vznik, později zánik, jak říkají dnes Číňané, dvou století ponížení. A konečně někdy zapomínáme i na to, že jedním z dalších následků tohoto „uzavření“, jevů byla i tzv. britská panika (1806-1811), která měla tolik nápadných projevů své existence, že nám to téměř připomíná současnost. A protože, jak už tehdy historici věděli, válka se živí válkou, vedlo to k euro-centristickému (dnes bychom řekli unipolárnímu) chápání politiky, které dovedlo svět do dvou válek 20. století.
Protože je Petr Fiala svou původní profesí graduovaný historik, mohl by svým kolegům „okolo vládnutí“, mezi nimi i těm, kteří dnes sedí na Hradě, vysvětlit, proč už od starého Říma je „historia magistra vitae“ a že by tuto antickou moudrost neměli podceňovat. Předpokládám, pokud je vaše informace o prodloužení výjimky pro ČR při obchodování ocelí pravdivá, že jednak byla vynucena zahraničními participanty na zcizeném českém průmyslu, jednak že propast mezi současnými ideology a pragmatiky v české politice se dále prohlubuje. A také, že schválnosti jako „zmrazování“ ruského majetku na území ČR není ničím jiným než měkkou konfiskací, zestátňováním, znárodňováním, expropriací a dalších majetkových triků, jejichž následky nedokáže současná pouze po povrchu problémů těkající vládní pětikoalice dohlédnout.
