Vláda šetří na policii, ale ne na zbrojení. Havel k rostoucí kriminalitě v Česku
Objasněnost vloupání do domů a bytů v Praze klesá. Čím je to podle vás dáno? Je za tím nedostatek policistů?
Klesající objasněnost vloupání v Praze není žádné překvapení, když se podíváme, jak to dnes chodí. Hlavní problém je, že policie je zoufale podinvestovaná – vláda teď dává hromady peněz na pomoc Ukrajině a na zbrojení, takže na bezpečnost doma zbývá jen pár drobáků. Když nemáme dost policistů, moderní vybavení a tím i čas na pořádné vyšetřování, tak se nemůžeme divit, že zloději utíkají mezi prsty. A tihle zloději nejsou žádní amatéři – jsou čím dál chytřejší, používají i nové technologie. Policie na ně nestačí, protože má plné ruce práce s jinými věcmi – kriminalita Ukrajinců, drogy, násilí, kyberzločiny – a vloupačky pak padají na konec seznamu.
Je čas bít na poplach? Co by mohlo ministerstvo vnitra a také jednotlivá města udělat, aby se to zlepšilo?
Problém je stále jeden hlavní - nedostatek peněz pro policii. Města by mohla také přidat kamery na ulice, ale stejně tu nebude dostatek lidských zdrojů kriminalitu šetřit a monitorovat. Pak je tu ještě jeden problém – lidé jsou dnes lhostejní, nevšímají si, co se kolem nich děje. Dříve, když někdo viděl něco divného, zavolal policii nebo se zeptal souseda. Teď je to těžký individualismus – každý se stará jen o sebe. Známé jsou i případy, kdy lidi na ulici viděli bezpráví, třeba rvačku nebo krádež, a nezasáhli, nepomohli, jen šli dál, jako by se jich to netýkalo. Bez spolupráce lidí to policie sama neutáhne, ať má peněz, kolik chce.
Česko je jednička v užívání pervitinu, hlavně v Ústí nad Labem a Ostravě. Souvisí to s horšími časy kvůli ekonomické krizi? Je v tom i něco sociálního?
Česká republika vyniká v užívání pervitinu, a zvlášť v Ústí nad Labem a Ostravě je tento problém markantní. Ekonomická krize na tom má svůj podíl – v těchto regionech klesá zaměstnanost, příjmy jsou nízké a životní podmínky se zhoršují. Pervitin je cenově dostupný a snadno k sehnání, což z něj dělá lákavou cestu pro ty, kteří se ocitli v těžké situaci a řeší tím hlavně únik z bezvýchodné reality. Ale ekonomika není jediný faktor.
Pak je tu i sociální rozměr. Vše začíná v rodině. Společnost dnes čelí hlubším problémům. Rodiny se rozpadají, rodiče jsou buď přetížení prací, nebo naopak bez zaměstnání a bez naděje. Výsledkem je, že děti často vyrůstají bez řádné výchovy a pozornosti. V těchto městech navíc užívání pervitinu není nic nového, má tam kořeny už od 90. let a předává se z generace na generaci. Pokud rodiče sami mají problémy s drogami, děti to přirozeně přebírají. Bez funkční rodiny chybí základní opora, která by mohla zabránit pádu do závislosti. Vláda sice má nějakou strategii proti drogám, ale když většina rozpočtu míří jinam, zůstává to spíš na papíře.
Řeší to vláda, nebo to nechává na městech? Jak to zvládají jinde ve světě?
Jak jsem již řekl, vláda má sice na papíře plán, jak bojovat s drogami, například Národní strategii prevence a snižování škod spojených se závislostí jednáním, ale v praxi to spíš přehazuje na kraje a města. Protidrogoví koordinátoři na místní úrovni nejspíš dělají, co mohou, ale bez dostatečných peněz a podpory shora je to boj s větrnými mlýny.
V řadě zemí západního světa, jako je Portugalsko nebo Švýcarsko, problém drog řeší tak, že nekriminalizují uživatele. Místo trestů je posílají za státní peníze na léčení a do podpůrných programů. Například v Portugalsku od roku 2001 tenhle systém funguje – drogy zůstávají nelegální, ale pokud vás chytí s malým množstvím, dostanete spíš pomoc než vězení. Výsledkem je sice méně závislých, nižší kriminalita spojená s drogami a odlehčení policie i soudů, ale je to ta správná cesta? Řeší to příčiny, nebo jen symptomy?
Mým názorem je, že efektivnější by mohlo být zaměřit se na prevenci už od dětství – třeba povinné programy na školách o rizicích drog, spojené s podporou rodin v rizikových oblastech, aby děti vůbec nezačaly. K tomu by se státy mohly víc soustředit na rozbití výrobních sítí a distributorů, třeba mezinárodní spoluprací a lepší technologií pro policii. Problém je ale hlubší. Na tomto černém byznysu se často podílejí i tajné služby a rádoby elity, které nejenže rozvracejí společnost a dělají z lidí závislé, ale také na tom vydělávají obrovské peníze. Role černých peněz v systému je klíčová! Drogy generují miliardy, které pak proudí do podsvětí, korupce, nebo dokonce financují jiné temné operace. Léčení je dobrý krok, ale pokud se nezasáhne proti těmto sítím a jejich mocným stínům, bude to pořád jen boj s následky, ne s kořeny problému.
Zákaz HHC je zpátky, ale další drogy posuzují odborníci dva roky. Přitom dětí závislých na drogách a alkoholu přibývá. Proč to úřady neřeší rychleji?
Je absurdní, že ministr zdravotnictví Válek ještě loni v prosinci vůbec zvažoval znovuzlegalizování prodeje HHC (hexahydrokanabinolu), psychoaktivní alternativy THC. Tato látka byla přitom zakázána kvůli zdravotním rizikům a jejímu šíření mezi mladými lidmi. Válkovo odmítnutí prodloužit zákaz, proti doporučení vlastního resortu, působilo absurdně a nerespektovalo odborné argumenty. Za koho vlastně ten Vlastík kopal a kope? Zákaz HHC se naštěstí nakonec v lednu zase prodloužil, ale to, že odborníci mají dva roky(!) na posouzení dalších psychoaktivních látek, je také zarážející – zvlášť když dětí závislých na drogách a alkoholu pořád přibývá. Proč to úřady neřeší rychleji? Jedním z důvodů může být, že vláda má jiné priority, a víme jaké, že?
Školy taky zaostávají – prevence drog tam často končí u jedné povinné přednášky, místo aby to bylo pravidelnou součástí výchovy. A pak tu máme dostupnost – ještě nedávno bylo HHC volně dostupné, dokonce v automatech na ulici, jako by to byl bonbón. Tohle je svinstvo, co k dětem nikdy nemělo doputovat, a stát by to měl tvrdě trestat. Firmy a dealeři, co na tom vydělávají, by měli dostat exemplární tresty, aby si to nikdo další netroufl zkoušet. Jenže když peníze mizí jinde a rodiny se školami selhávají, drogy se šíří dál. Pomalé posuzování nových látek navíc nechává prostor pro černý trh, kam se i HHC po zákazu přesunulo. Člověk přitom začíná nabývat dojmu – a nemusí být ani konspirační teoretik –, že tohle všechno je součástí nějakého plánu na úmyslné poškození mladé generace. Když se drogy nechávají tak snadno šířit, prevence hapruje a tresty pro ty nahoře jsou vlažné, zatímco peníze mizí jinam, není těžké si myslet, že někomu vyhovuje mít populaci závislou, pasivní a rozloženou. Ať už je to záměr, nebo jen liknavost, výsledek je stejný – děti jsou těmi, kdo na to doplácí nejvíc.
Děkujeme za rozhovor.
