Štefec: Vnitro nebránilo schvalování útoku na Fica. Rakušan by si měl trestní zákoník už přečíst
Co si myslíte o změně právní kvalifikace atentátu na premiéra Roberta Fica na teroristický útok? Mohl byste vysvětlit, zda je v tomto skutku náznak, že tento velmi závažný trestný čin byl spáchán v zájmu cizích států?
Pokud vyjdu z jednoduché definice terorismu jako „násilí v malém měřítku, provedeném proti jednotlivci, nebo státní moci“, byla tato kvalifikace víceméně jasná od samého počátku. Původní kvalifikace, pokus o úkladnou vraždu, byla spíše úhybným manévrem, snahou určitých kruhů na Slovensku svést pozornost od skutečných důvodů atentátu a prezentovat ho jako iracionální čin (duševně vyšinutého) jedince.
Trestný čin teroristického útoku je jak v ČR, tak na Slovensku kvalifikován jako útok na život a zdraví člověka v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost státu, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo společenskou strukturu státu či donutit vládu, aby něco vykonala nebo opomenula. Atentát na úřadujícího premiéra státu člověkem, vyjadřujícího svou nenávist jak vůči jeho osobě, tak vůči orientaci jeho demokraticky zvolené vlády, tuto definici splňuje více než dostatečně.
Překvalifikace Cintulova trestného činu na teroristický ale nemusí nutně naznačovat, že by byl spáchán „v zájmu cizích států“. Minimálně v ČR se ovšem i přes pokrytecky vyjadřované odsouzení a lítost ze strany české tzv. „politické elity“ rozhodně setkal s pozitivní odezvou. Svědčí o tom mj. jednoznačně politicky motivované rozhodnutí policie nestíhat nadšené schvalování atentátu, které se „rozjelo“ zejména na sociálních sítích, jako trestný čin, ale považovat jej za projev „svobody projevu“.
Vedení ministerstva vnitra tak otevřeně ignorovalo ustanovení § 312e trestního zákoníku, který jednoznačně říká: „Kdo veřejně podněcuje ke spáchání teroristického trestného činu, nebo kdo veřejně schvaluje spáchaný teroristický trestný čin, nebo pro něj veřejně vychvaluje jeho pachatele, bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let.“ Schvalování teroristického činu je na území ČR trestné i v případě, že samotný teroristický čin byl spáchán v cizině.
Vedení MV tím mj. naplňuje trestný čin nadržování podle § 366 trestního zákoníku, který říká: „Kdo pachateli trestného činu pomáhá v úmyslu umožnit mu, aby unikl trestnímu stíhání, trestu nebo ochrannému opatření nebo jejich výkonu, bude potrestán odnětím svobody až na čtyři léta.“ Možná by si pan Rakušan měl trestní zákoník konečně přečíst.
Byla tady samozřejmě i možnost, že by Robert Fico při atentátu zemřel. Paní Čaputová, v době atentátu čirou náhodou stále ještě stále úřadující slovenská prezidentka, by tak mohla okamžitě jmenovat úřednickou vládu a obrátit politický vývoj Slovenska úplně jiným směrem. Ale to je samozřejmě jen spekulace, na „kdyby“ se v reálném světě nehraje.
Jaká očekávání spojujete s nástupem Marka Rutteho na post nového generálního tajemníka aliance? Co podle Vás bude jeho nejnáročnějším úkolem?
Přiznám se, že aktuálně nedokážu odhadnout, jakým generálním tajemníkem NATO Mark Rutte bude, ale rozhodně od něho nečekám nic zásadního. Jeho role totiž není ani zdaleka tak významná, jak by se z mediálních prezentací mohlo zdát. Je vlastně jen administrativním organizátorem a něčím jako „hlásnou troubou“ aliance.
Nějaké změny určitě nastanou, ale spíše kosmetického a rétorického rázu. Fanaticky laděné válečnické projevy současného tajemníka Stoltenberga a jeho výzvy k podpoře Ukrajiny „do posledního haléře“ jsou pod tlakem ekonomické reality stále méně populární a politici EU a evropských zemí NATO se tomu musí přizpůsobit. Příklady Francie a Slovenska jasně ukazují, že válka na Ukrajině už příliš netáhne. Změna rétoriky (zdánlivě) vlivného muže aliance by mohla pomoci.
Rád bych věřil, že s osobou Rutteho přichází nová éra vztahů uvnitř NATO, že přichází střízlivý pohled na bezpečnostní realitu Evropy a také větší emancipace zájmů evropských zemí aliance vůči zájmům USA. To bychom ale chtěli moc. Určitě se totiž nezmění ani tendence Američanů prodávat Evropě svůj předražený stárnoucí zbrojní arzenál, ani „věčná touha“ Velké Británie a USA podle vzoru ukrajinského Majdanu ovládnout Rusko a získat jeho surovinové zdroje.
Nezmění se ani přezíravý vztah „starých“ západních zemí aliance k nám, poraženému „východu“, stejně jako se od pádu berlínské zdi prakticky nezměnil vztah mezi „Ossi“ a „Wessi“. A nezmění se ani plány NATO na využití takzvaného „východoevropského válčiště“. Právě tady, na postradatelném středu a východě Evropy, se podle představ jejího velení mají odehrát klíčové bitvy války mezi RF a zeměmi aliance, včetně použití taktických a operačně-taktických jaderných zbraní.
Je paradoxní, že se k tomuto konceptu, vycházejícímu z eskalačních modelů vývoje rusko-ukrajinského konfliktu, radostně hlásí i naši tzv. „politici“, aniž by sebeméně brali do úvahy, že ČR je součástí tohoto potenciálního válčiště a aniž by tušili, co znamená použití jaderných zbraní pro nepřipravenou zemi a její obyvatele.
Mohou provoz NATO ovlivnit výsledky voleb amerického prezidenta?
Provoz určitě ne. Mohou však podstatně ovlivnit jeho budoucí směrování. Vítězství stávající demokratické administrativy, bez ohledu na to, kdo bude prezidentem, povede buď k válce mezi NATO a RF, při níž budou s vysokou pravděpodobností použity jaderné zbraně, nebo k zakonzervování současného stavu aliance uzavřením nějaké formy „podivného míru“ a pokračujícím ekonomickým vyčerpáváním jejích evropských zemí nepřetržitou podporou válkychtivého ukrajinského režimu.
Válka by nevyhnutelně znamenala marginalizaci a zánik EU a samozřejmě i konec NATO, protože po jejím skončení by většina evropských zemí pro USA jednoduše ztratila jakýkoliv spojenecký potenciál a vojenský význam, bez ohledu na to, která strana by nakonec zvítězila. Zakonzervování současného stavu by i bez války vedlo ke stagnaci, hospodářskému poklesu, sociálním a náboženským nepokojům a nakonec k nevyhnutelnému rozpadu EU i NATO, navíc doprovázenému lokálními konflikty a občanskými válkami.
Pokud v podzimních volbách zvítězí Donald Trump a reálně začne uskutečňovat své předvolební sliby, spočívající v omezení financování aliance a tlaku na její osamostatnění, NATO se rovněž rozpadne, ale „inteligentněji“. Nejprve deklarativně, a poté zřejmě i fakticky dojde k jejímu rozdělení na několik „rychlostních“ skupin podle toho, jak budou její členové schopni financovat rozvoj vlastních armád po materiální a personální stránce a „zasloužit si“ případnou podporu USA. Trumpovo vítězství podle mého názoru také o dost sníží pravděpodobnost vzniku války mezi RF a NATO.
Předpokládám, že nově vznikající „skupiny“ určitým způsobem spřízněných zemí budou logicky kopírovat přirozené rozdělení Evropy na jižní a severní státy, a na její střed a západ. Vidím v tom šanci pro ČR připojit se k potenciálnímu uskupení zemí ve středu Evropy, o němž se hovoří jako o středoevropském bezpečnostním prostoru, se společnou obrannou a bezpečnostní politikou a také s vlastním zbrojním průmyslem.
V rozhovoru pro Radiožurnál se prezident Pavel nechal slyšet, že Rusko údajně nemá motivaci jednat, protože „je přesvědčeno, že svých cílů dosáhne vojenskou silou“. Jedná se podle Vás o pokus přesvědčit sám sebe, pokud jde o mírová jednání, a tedy i zájem na pokračování konfliktu na Ukrajině?
Nevím, jestli pan Pavel úmyslně nehovoří pravdu, nebo (což je možná ještě horší) skutečně nechápe realitu střetu, který v současné době probíhá na Ukrajině. Válka totiž neprobíhá pouze na polích Ukrajiny, tento střet má daleko globálnější charakter a Rusko v něm má aktuálně navrch. A skutečně nemá motivaci jednat, protože za prvé, kdykoliv s námi jako „západem“ něco dohodlo, vzápětí jsme to my sami proměnili v cár papíru (nerozšiřování NATO, Minsk I a II, dohoda mezi RF a Ukrajinou z dubna 2022), a za druhé, pokračování konfliktu je pro RF výhodné.
Z čistě vojenského hlediska má Rusko navrch. Pomalu, ale jistě postupuje, ničí ukrajinské armádě vojenské vybavení, dodávané zeměmi NATO a de facto Ukrajinu vylidňuje. Ruské vedení se nijak netají snahou vytvořit v Charkovské oblasti sanitární zónu, znemožňující ostřelování anektovaných oblastí Donbasu a Luhanska dělostřelectvem a běžnými raketometnými systémy.
Ruská armáda se učí válčit. Razantně zlepšila svůj systém velení a řízení, dosud výrazně zaostávající za „vymazlenými“ západními systémy. Postupným překračováním dalších a dalších „červených linií“ v dodávkách účinných moderních zbraní a jejich používáním proti území Ruské federace ji učíme, jak s nimi účinně bojovat a ničit je.
Rusku se podařilo zásadně zvýšit výrobu zbraní a munice, a to včetně vysoce sofistikovaných zbraňových systémů. Významně předstihuje schopnosti zemí NATO dodávat Ukrajině potřebnou dělostřeleckou munici, inteligentní pumy, kamikaze drony, nebo náhradní díly k poškozené technice.
Uzavření dohod o vzájemné pomoci s Iránem, nově se Severní Koreou, stále otevřenější podpora ze strany Číny a prokazatelně rostoucí sympatie vůči Rusku na globálním Jihu, ať už se jedná o africké země, nebo o státy jižní Ameriky, znamenají pro ruské vedení významné vítězství, svou váhou řádově převyšující pomalý postup na ukrajinských bojištích.
Rusko navíc nejen že dokázalo ustát obří sankce ze strany USA a EU, ale využilo jich k revitalizaci vlastního průmyslu a zemědělství, k faktickému oddělení od západního finančního systému a jako pobídku ke zrychlení integrace zemí BRICS+. Ruská ekonomika dnes podle statistik MMF dokonce vykazuje nejvyšší růst HDP mezi takzvanými vyspělými světovými ekonomikami.
Otázka motivace Ruska k jednání prostě není ani zdaleka tak jednoduchá, jak to na první pohled vypadá. A to bez ohledu na názory bývalého generála Pavla.
